Brusel (od našeho spolupracovníka) - V Dusapinově verzi Shakespearovy tragédie se skutečně všechno odehrává od začátku a skladatel s libretistou Frédericem Boyerem provádějí Macbetha i jeho manželku klíčovými událostmi jejich životů, které od královraždy a neoprávněného nástupu na trůn vedly až k šílenství a smrti obou hlavních hrdinů. V inscenaci je skvěle zpívají mezzosopranistka Magdalena Kožená a barytonista Georg Nigl.
Macbeth Underworld je už osmou Dusapinovou operou a volně navazuje na tu předchozí, Penthesileu. V ní autor přepracoval stejnojmenné drama Heinricha von Kleista, které přináší alternativní verzi smrti řeckého hrdiny Achilla. Nezabije jej trojský princ Paris, ale právě královna Amazonek Penthesilea, která nakonec v zoufalství spáchá sebevraždu.
Penthesileu se současným Macbeth Underworld nespojuje pouze chuť přetvořit klasický materiál a znovu se podívat na všeobecně známý příběh. Obě díla jdou hluboko pod povrch příběhů, sahají až na dno lidské psychiky a Macbeth Underworld možná ještě níž - titul opery je v tomto smyslu až polopaticky výmluvný. Díla spojuje i Georg Nigl, v obou představitel hlavního mužského hrdiny.
Dusapinova novinka předpokládá, že publikum zná Shakespearovu tragédii. Zároveň se otevřeně hlásí k filmové verzi Macbetha, kterou v roce 1948 natočil americký režisér Orson Welles.
Dusapin se ale na příběh dívá jako na retrospektivu, ve které není zcela jasné, kdo je ještě živ, kdo je už mrtev a jestli se to doopravdy stalo.
Realitu hned od začátku rovněž zpochybňuje prolog, takže publikum - jako ve starých divadelních hrách - dostává návod, jak se na dění dívat. Zároveň ale slyší Dusapinovu hudbu, která je návodem sama o sobě. Vychází z vycizelované zvukové představy, která vytváří komplexní orchestrální zvuk z množství neobvyklých detailů, výmluvně kreslí duševní stavy protagonistů a tím i atmosféru.
Velký orchestrální zvuk se z takřka romantických harmonií propadá k drobným a dráždivým zvukům perkusí bez pocitu ztráty energie. Hudba plyne v jednom proudu.
Scénické ztvárnění připomíná jakýsi gotický či hororový divadelní komiks. Spleť větví mohutných stromů, hrad s balkony a točitými schodišti - všechno je průběžně proměnlivé, temné a záhadně neproniknutelné.
Macbeth, jeho žena i duch zavražděného Banqua jsou takřka stejné bílé mátohy, jen Banquo má v zádech dýku a je silně potřísněný krví. Bílé je i dítě, které Macbetha v závěru zabíjí. Působí až komicky, když se ve svatební scéně zvedne ubrus na stole a Banquův duch na chvíli dostane podobu strašidla z dětské hry - kvůli výmluvnosti hudby a celkového ztvárnění se však divák zapomene zasmát.
Místo tři čarodějnic jsou u Dusapina na scéně tři podivné sestry doprovázené sborem jako ozvěnou. K tradičním postavám přibývá vrátný, hlídač pekelných bran. Jeho bizarnost podtrhuje klaunská image, kombinovaná se skotským vzorem oblečení.
Režisér Thomas Jolly, scénograf Bruno de Lavenère a autorka kostýmů Sylvette Dequestová udělali pro snadné pochopení děje všechno, co mohli - a neupadají do banalit.
V Dusapinově opeře je král Macbeth od začátku evidentně psychicky narušený. Jeho manželka lady Macbeth nepůsobí ani v nejmenším jako démonická žena, která by ho sváděla ke zločinům, spíš coby oběť neuváženého sňatku se šílencem. Skladatel pro ni také požaduje jemný a sladký hlas, což je v přímém protikladu k lady Macbeth, jak ji ve svém operním ztvárnění viděl Giuseppe Verdi.
Dusapin navíc určil roli lady Macbeth pro mezzosoprán, čímž ji ještě zvukově lehce změkčil a oproti tradičnímu očekávání ubral polohu extrémních výšek.
Dusapinova lady Macbeth jako by stylově vystoupila odněkud ze starých časů a Magdalena Kožená je pro ni ideální volbou. V její kariéře se postavy žen v krajních situacích objevují často a cíleně - ať už jako operní role, nebo coby podstata dramaturgických celků na nahrávkách. Naposledy se tak stalo na letošním albu Kožené Il giardino dei sospiri.
Dusapinova lady Macbeth je žena, jejíž tragédie spočívá v pevné vazbě na psychicky rozvráceného muže. Ten ji stahuje do pekel šílenství. Lady Macbeth v podání Kožené je neodolatelně dojemná i ve chvílích, kdy proklíná krvavé stopy na svých rukou, marně se je pokouší smýt a se slovy "what's done cannot be undone" uléhá do postele. Pak už jí jen vrátný, hraný vynikajícím tenoristou Grahamem Clarkem, otevírá brány pekla.
Barytonista Georg Nigl spolupracuje s autorem opery často a s jeho hudbou je evidentně sžitý. Jako Macbeth k pasivnímu blouznění své ženy vytváří paralelu pasivní agresivity - s průrazným základem, ukrytým pod ušlechtilým projevem. Pěvecké obsazení je v Bruselu ovšem celé prvotřídní, včetně dětské role i ansámblu tří sester.
Hlavní roli v Macbeth Underworld má však také celkové hudební nastudování, o které se zasloužil dirigent Alain Altinoglu, současný hudební ředitel divadla la Monnaie. Orchestr hraje perfektně a představení plyne jako řeka plná bočních ramen a meandrů, které se podřizují hlavnímu proudu.
Pascal Dusapin: Macbeth Underworld
Hudební nastudování: Alain Altinoglu
Režie: Thomas Jolly
La Monnaie, Brusel, světová premiéra 20. září, první cyklus repríz končí 3. a 5. října.
