Nekrolog: Penderecki byl samorost, jeho duchovní dramata nešlo sledovat nezúčastněně

Boris Klepal Boris Klepal
30. 3. 2020 6:00
„Je to divná věc, ale vrací se ke mně hudba, kterou jsem slýchal v dětství,“ poznamenal v jednom rozhovoru pro polský rozhlas skladatel a dirigent Krzysztof Penderecki, jehož životní dráha se včera po dlouhé nemoci uzavřela ve věku 86 let.
Jako dirigent Krzysztof Penderecki debutoval v roce 1971.
Jako dirigent Krzysztof Penderecki debutoval v roce 1971. | Foto: Reuters

Nenápadným povzdechem jako by Krzysztof Penderecki stručně shrnul svůj podivuhodný vývoj, který zdánlivě kráčel opačným směrem než obvykle, od avantgardy k obecnější sdělnosti. Naznačil v něm ale také obrovskou šíři hudebních vlivů, které dokázal pojmout. Vždyť onou hudbou z dětství měl na mysli klezmer, který se ozývá v klarinetovém partu jeho Sextetu z roku 2000.

S Pendereckým neodešel pouze vynikající skladatel a jedna z klíčových uměleckých osobností posledních 60 let. Hudba pro něj nikdy nebyla pouze soustavou zvuků, ať už sebelépe promyšlenou a působivou. V klíčových momentech jeho tvorby za ní obvykle stála také potřeba zaujmout postoj ke konkrétní situaci, totalitním režimům nebo světu obecně, a koneckonců také k hudebním klišé, kterých se obvykle nevyvaruje ani ta nejprogresivnější avantgarda.

Penderecki byl samorost, který ohromně přesvědčivě měnil směr své hudební cesty nečekaným způsobem.

Narodil se roku 1933 v jihovýchodním Polsku v městečku Dębica, kde převládalo židovské obyvatelstvo. Sám však pocházel z multikulturní rodiny, v níž se setkávaly německé, arménské a polské kořeny. Hodiny klavíru ho nudily, ale okouzlily jej otcovy housle: obtíže provázející pokusy o dosažení čisté intonace pro něj představovaly opravdové hudební impulzy. Kompozici vystudoval na univerzitě v Krakově, kde pak roku 1958 začal učit.

O rok později pod různými pseudonymy přihlásil tři kompozice do soutěže pro mladé skladatele - a obsadil první tři místa. Jedna z oceněných skladeb nazvaná Strofy zazněla na celosvětově sledovaném festivalu soudobé hudby Varšavský podzim. Díky tomu Penderecki získal objednávku z festivalu v německém Donaueschingenu a začala se mu otvírat cesta za železnou oponu.

Na objednávku zareagoval kompozicí z let 1959 až 1961, podle stopáže nazvanou 8'37". Skladba pro 52 smyčcových nástrojů ale proslula pod názvem Žalozpěv za oběti Hirošimy a sedmadvacetiletý skladatel v ní dal jasně najevo, jaké jsou jeho hudební i ideové postoje. V Žalozpěvu se o slovo přihlásil takzvaný sonorismus, v myšlenkové sféře pak starost o osud světa - obavy o to, co by mohla způsobit nukleární válka, byly tehdy živým a globálním tématem.

Ukázka ze Žalozpěvu obětem Hirošimy pod taktovkou Krzysztofa Urbańského. | Video: Brilliant Classics

"Všechno, co mě zajímá, je osvobození zvuku od tradice," podotýkal Penderecki ke své tvůrčí metodě, která úzce souvisí právě se sonorismem. Tento specifický způsob hudebního vyjadřování je spojován výhradně s polskou hudbou druhé poloviny 20. století a Penderecki jej založil. Podstatou sonorismu je vytváření neobvyklých zvukových barev v rámci tradičních hudebních forem.

Obliba Pendereckého hudby částečně jistě spočívala v určité formální přehlednosti. V povědomých útvarech ale přicházely zvukové kombinace k posluchačům, kteří se s nimi do té doby nesetkali.

Pro Pendereckého byly smyčce či žestě stejně důležité nástroje jako psací stroj, siréna nebo pila. Neobvyklé zdroje zvuku nepoužíval jako kuriozity pro pobavení, ale jako součást zvukových klastrů - jakýchsi mnohonásobných zvukových skrumáží, které se staly jeho poznávacím znamením. K jejich překvapivé barevnosti přispívaly neobvyklé techniky ovládání nástrojů i rozšířené sady bicích. Tak tomu bylo i ve skladbě Fluorescence, která v Donaueschingenu o rok později potvrdila úspěch Žalozpěvu za oběti Hirošimy.

Vrcholem Pendereckého tvorby 60. let jsou však Pašije podle svatého Lukáše z roku 1965. Ve velké kompozici pro sbor a orchestr skvěle vyvážil avantgardní techniky, které si vycizeloval v předchozích kompozicích, s hudební tradicí minulosti od serialismu až k Bachovi. Byť je Lukáš ze všech čtyř evangelistů nejpřívětivější vypravěč s takřka pohádkovým stylem, Penderecki jeho text zpracovává jako obrovské a bolestivé drama. Poslední dny Ježíše Krista vnímá posluchač v Pendereckého zpracování jako utrpení, na kterém má přímý podíl a nemůže ho jen tak nezúčastněně sledovat. Zároveň je ale svědkem duchovního dramatu, nikoli citového vydírání či sentimentálního pláče.

Pašije podle svatého Lukáše v podání Varšavské národní filharmonie pod taktovkou Antoniho Wita. | Video: Naxos

Publikum v Pendereckého pašijích kromě duchovního rozměru právem vidělo i odpor proti komunistickému režimu v tehdejším Polsku. Skladatel své mezinárodní renomé využíval i jako platformu pro vyjádření postojů, které s sebou v rodné zemi nesly riziko nemalých komplikací.

Zřejmě nejdál v tomto směru zašel v Polském rekviem, které začalo vznikat roku 1980 na objednávku právě založeného odborového svazu Solidarita. Impulzem pro objednávku bylo odhalení pomníku obětem protivládních demonstrací v Gdaňsku a dalších městech v roce 1970. Penderecki nejdříve zkomponoval část Lacrimosa, kterou pak rozšířil na kompletní rekviem. Ke kompozici se ještě několikrát vrátil a její konečná verze - po několika revizích a rozšířeních - pochází až z roku 2005.

Polské rekviem reflektuje velké osobnosti tamních dějin a posledním podnětem k jejich rozšíření se stala smrt papeže Jana Pavla II. Skladba se ale rodila zároveň s prvními nezávislými odbory v sovětském bloku.

Proměny Pendereckého stylu jsou dobře patrné na dílech, která dělí větší časový odstup. Firma Naxos v roce 2000 vydala album se dvěma symfoniemi, jejichž premiéry od sebe dělí 19 let. Symfonie č. 1 z roku 1973 završuje prvních 40 let autorova života a 20 let tvůrčí práce. V tradičním čtyřvětém tvaru se k posluchači dostává osobitý zvukový svět, který se vyhýbá osvědčeným a ověřeným barvám i souzvukům.

Pendereckého Symfonie č. 1 v podání Polska Orkiestra Sinfonia Iuventus. | Video: Polska Orkiestra Sinfonia Iuventus

Symfonie č. 5 z roku 1992 - někdy též zvaná Korejská - jako by se naopak vracela v čase a evokovala návrat k mohutnosti a oduševnělému patosu Gustava Mahlera či Antona Brucknera. Penderecki je nekopíruje, mluví sám za sebe, zároveň už se ale také výrazně odklání od avantgardy a experimentů. Dosáhl vlastního způsobu vyjadřování a nemusel se ohlížet na to, co dělají druzí.

České publikum se s ním setkalo v Ostravě na Janáčkově máji nebo na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka. Roku 2017 na závěrečném koncertu Pražského jara uvedl svou Symfonii č. 7 nazvanou Sedm bran jeruzalémských. Monumentální dílo pro pět sólistů, vypravěče, tři smíšené sbory a orchestr patří vedle Pašijí podle sv. Lukáše k jeho nejznámnějším a nejhranějším dílům. Vůbec naposledy pak autor v Česku vystoupil vloni na podzim v katedrále sv. Víta.

Jakkoli byl plodný a věnoval se prakticky všem žánrům od komorní hudby přes elektroniku až po operu, signifikantní pro něj vždy byly velké symfonické a vokální projekty.

Před 13 lety Penderecki složil hudbu k filmu Katyň režiséra Andrzeje Wajdy. Po nahrávkách jeho skladeb De natura sonoris, Jákobovo probuzení, Jitřní, Polymorfie a Kánon ale již dříve sáhl režisér Stanley Kubrick, který je použil v hororu Osvícení vedle kompozic Györgyho Ligetiho a Bély Bartóka. Úryvky z posledních dvou zužitkoval také režisér William Friedkin ve snímku Exorcista. Díla z Pendereckého avantgardního období byla pro budování sugestivní atmosféry jako stvořená.

Polymorfie pro 48 smyčcových nástrojů zněla mimo jiné ve filmu Osvícení. | Video: Ninateka

Jako dirigent Krzysztof Penderecki debutoval v roce 1971 a řada jeho skladeb je k dispozici na nahrávkách v autorské interpretaci. Paradoxní je komplet jeho sedmi symfonií, které mu k 80. narozeninám vydal label Dux: chybí na něm Symfonie č. 6, kterou dokončil v roce 2017, anachronicky až po Symfoniích č. 7 a 8.

Jako pedagog Penderecki působil na univerzitách v Krakově, v Essenu (1966 až 1968) a Yale (1973 až 1978). Na sklonku minulého tisíciletí vyšla jeho kniha Labyrint času: pět přednášek pro konec století. Získal čtyři ceny Grammy a spoustu uměleckých i státních vyznamenání.

 

Právě se děje

Další zprávy