Letošní ročník festivalu Pražské jaro zakončí 3. června v Obecním domě hvězdný lotyšský dirigent Andris Nelsons s Vídeňskými filharmoniky. Ti slaví 180. výročí. Uvedou díla Antonína Dvořáka, Dmitrije Šostakoviče a skladbu žijící klasičky Sofie Gubajduliny.
Třiačtyřicetiletý Nelsons si před vídeňský orchestr poprvé stoupl roku 2010, kdy na dirigentský pult položil mimo jiné partituru Dvořákovy Novosvětské. Výsledek byl strhující, psala média: z tak frekventované symfonie dokázal vytáhnout nečekané detaily a "starý" orchestr dovést k novému, svěžímu uchopení. Koncert si užíval jako šestnáctiletý kluk, který právě dostal sportovní vůz.
Není divu, že po takovém úspěchu si hráči Nelsonse vyžádali znovu. Vídeňští filharmonikové od roku 1933 fungují bez šéfdirigenta, je tedy na hudebnících, koho osloví.
Od té doby s Nelsonsem absolvovali japonské a čínské turné, ke Dvořákovi se vrátili ve Violoncellovém koncertu h moll, jehož se ujal člen filharmoniků Tamás Varga. Představili také Šostakovičovu slavnou Symfonii č. 7 zvanou Leningradská a před dvěma lety odehráli masově sledovaný Novoroční koncert. Bylo to poprvé, kdy měl nějaký dirigent při této příležitosti sólo na trubku. Nelsons si vybral skladbu Postillon Galopp dánského autora Hanse Christiana Lumbyeho z 19. století.
Dalším jejich společným projektem je pětidílný komplet všech symfonií Ludwiga van Beethovena, který před třemi roky vydala firma Deutsche Grammophon u příležitosti oslav skladatelova 250. výročí. Jedná se o záznamy živých vystoupení. Pro Nelsonse to byl první beethovenský cyklus v kariéře, pro "Vídeňáky" opakování po 16 letech, kdy Beethovena natočili pod taktovkou sira Simona Rattlea.
Producenta nového kompletu Everetta Portera zaujalo, že Andris Nelsons "cítí, co může orchestr nabídnout, a potom ho formuje, aniž by se ho snažil předělat", řekl. Mimoděk tak potvrdil dirigentova slova. "Vídeňská filharmonie je hlavně koncertní orchestr v tom smyslu, že když se cítí dobře, vydá pak ze sebe při koncertě ještě víc. Pokud jej necháte hrát, nechá vás dirigovat," prohlásil.
Zmínil také roky 1965 až 1997, kdy filharmoniky často dirigoval Claudio Abbado. I ten v nich rozvíjel "iluzi", že smějí hrát zcela podle sebe, míní Nelsons. Líbí se mu i fakt, že orchestr mezi sebe přijímá pouze členy Vídeňské státní opery. Už když nastoupí, umí dobře naslouchat, jsou vnímaví a flexibilní. A vše korunuje specifický "vídeňský" zvuk, jejž si těleso drží a hýčká.
Z Rigy do Birminghamu
Andris Nelsons pochází z lotyšského hlavního města Rigy, kde vyrůstal obklopen hudbou a Sovětským svazem - možná proto dnes tak dobře rozumí Šostakovičovi. Jeho matka vedla sbor zaměřený na starou hudbu, otec hrál na violoncello.
Uměleckou dráhu Nelsons zahájil coby trumpetista Lotyšské národní opery, nakonec mu ale učarovalo dirigování. Věnoval se mu v Petrohradu u specialisty na ruskou hudbu Alexandra Titova, absolvoval mistrovské kurzy pod vedením významných dirigentů Neemeho Järviho, Jormy Panuly a před třemi lety zesnulého Marisse Jansonse. Když se Nelsons v roce 2003 do Lotyšské opery vrátil, přicházel už jako hudební ředitel. Ve funkci působil čtyři roky.
Následovalo angažmá u Severozápadní německé filharmonie v Herfordu a roku 2008 nástup do čela City of Birmingham Symphony Orchestra, pověstného tím, že dává příležitost mladým neznámým jménům - a bohatě se mu to vyplácí. Birmingham koncem 70. let minulého století angažoval teprve čtyřiadvacetiletého Simona Rattlea nebo později Sakariho Orama po pouhých dvou koncertech. Z obou se staly nepřehlédnutelné osobnosti.
Než si orchestr v roce 2007 vybral Nelsonse, k rozhodnutí mu stačily sotva tři zkoušky. Podobně tomu bylo později se současnou šéfkou Mirgou Gražinyte‑Tylou, s níž se Birminghamští představili právě na letošním ročníku Pražského jara.
Šéf dvojí tradice
V Británii se Andris Nelsons stal jedním z nejžádanějších světových dirigentů. Tělesu rozšířil repertoár mimo jiné o symfonie Gustava Mahlera, natočil s ním Čajkovského, Richarda Strausse, Stravinského - a nesměl chybět jeho oblíbený Šostakovič.
Hudební veřejnost vždy napjatě sledovala, kam bude Nelsons směřovat dál. Stačil nečekaný záskok za tehdejšího šéfa Bostonských symfoniků Jamese Levina a tři roky nato, v roce 2014, už po něm přebíral štafetu. Nelsons je hudebním ředitelem v Bostonu dodnes, smlouvu má do roku 2025. Vede tak orchestr, který od založení roku 1881 spolupracoval s mnoha zvučnými jmény, například Sergejem Kusevickým, Charlesem Munchem či Seidžim Ozawou. Stejně tak uvedl mnoho světových premiér včetně Symfonie č. 4 od Sergeje Prokofjeva nebo Koncertu pro orchestr Bély Bartóka.
Nelsons se k této výzvě postavil čelem a začal v Bostonu natáčet Šostakovičovy symfonie. Stala se z toho událost, tři alba získala cenu Grammy. "Věřím, že jsme zachytili génia mimořádného díla, předali jeho skutečnou emocionální hloubku a zároveň vyjádřili kulturní podtext, jejž odhaluje," ohlíží se dnes Nelsons.
Z Evropy se Lotyš neztratil, před pěti lety byl jmenován 21. kapelníkem orchestru lipského Gewandhausu, jednoho z nejstarších na starém kontinentě. Původně měšťanské uskupení vzniklo roku 1743, mezi jeho dirigenty patřili Felix Mendelssohn, Wilhelm Furtwängler, Kurt Masur, Riccardo Chailly či v letech 1964 až 1968 český Václav Neumann.
V Lipsku se Nelsons pustil do symfonií Antona Brucknera a znovu potvrdil, že "běhy na dlouhou trat" patří k jeho přednostem.
Za vizionářské lze považovat jeho rozhodnutí transatlanticky zapojit Boston i Lipsko do natáčení orchestrálních prací Richarda Strausse. "Tento projekt je mi osobně velmi blízký. V posledních letech se mi stal zdrojem naděje a útěchy," vysvětlil. "Tvorba Richarda Strausse pro mě moc znamená svým velkým emocionálním rozsahem, vypravěčskou silou a významným vlivem na vývoj klasické hudby," dodal. Sedmidílné album vyšlo na prestižní značce Deutsche Grammophone začátkem května, podíleli se na něm violoncellista Yo‑Yo Ma a klavíristka Yuja Wang.
Ještě než byl festival
Vídeňští filharmonikové se v české metropoli poprvé představili roku 1934 v Obecním domě pod taktovkou Artura Toscaniniho. Tehdy ještě festival Pražské jaro neexistoval.
Na něj přijeli poprvé až v 60. letech s dirigenty Herbertem von Karajanem a Karlem Böhmem, v novém tisíciletí pak s Leopoldem Hagerem, Christophem Eschenbachem a opakovaně také s Danielem Barenboimem. Pod jeho vedením roku 2017 uvedli Smetanovu Mou vlast na zahajovacím koncertu. Pořadatelé to dnes označují za jednu z nejdůležitějších událostí v novodobé historii festivalu.
Dvořák na objednávku
Mohlo by se zdát, že to Andris Nelsons s láskou k Šostakovičovi přehání. Že ho Vídeňským filharmonikům, které si spojujeme spíš s Mozartem, Beethovenem nebo Brucknerem, snad vnucuje. Orchestr se však ruskému autorovi pravidelně věnuje už od roku 1929. Tehdy v bratislavské Redutě pod taktovkou Roberta Regera uvedl jeho první symfonii, dokončenou, když bylo Šostakovičovi teprve 19 let.
Později hráli Vídeňští jeho pozdní symfonie a sám Šostakovič si je pochvaloval. V roce 1955 navštívil rakouskou metropoli a po návštěvě koncertu ve Státní opeře chválil její "oslnivou orchestrální kulturu". Na Pražském jaru orchestr uvede Šostakovičovu Devátou.
Ruskou linii doplní stručná pohádková poema v Německu žijící nonkonformní autorky tatarského původu Sofie Gubajduliny. Jedná se o její rané dílo, vyrostlo z hudby k dramatizaci pohádky Křída českého spisovatele Miloše Macourka. Gubajdulina vloni oslavila devadesátiny.
Dvořákova kompozice vybraná pro tento večer není běžnou součástí repertoáru Vídeňských filharmoniků. Když v roce 1879 s úspěchem uvedl skladatelovu Slovanskou rapsodii č. 3, šéfdirigent Hans Richter u něj inicioval vznik nové symfonie a chtěl ji premiérovat ve Vídni. Dvořák napsal Symfonii č. 6 rychle, za sedm týdnů, nakonec ale poprvé zazněla v Praze. Navzdory dirigentovu nadšení měli Vídeňští filharmonici tehdy pocit, že je Dvořáka na jejich koncertech moc. Dnes na něj nedají dopustit. Jen výčet jejich uvedení Novosvětské by vydal na knihu.
Skladba nakonec s úspěchem obletěla Evropu, brzy se dostala také do New Yorku, a přestože dnes patří k autorovým méně hraným, přispěla k jeho mezinárodnímu věhlasu. Dvořákova Šestá pražské vystoupení Vídeňských filharmoniků s Andrisem Nelsonsem uzavře.
Koncert
(Pořádá festival Pražské jaro)
Vídeňští filharmonikové & Andris Nelsons
Obecní dům, 3. června.
