Kvalitu objevnosti měl v pražském Rudolfinu i nedělní recitál pianisty Iva Kahánka. Ten má v jednačtyřiceti letech už mezinárodní renomé a zároveň se pouští do projektů, které nezaručují okamžité ovace ani popularitu - před časem nahrál kompletní dílo moderního skladatele Viktora Kalabise.
Ke slávě by vzhledem ke Kahánkově talentu mohla vést snazší cesta; tou ale nebyl ani nedělní recitál.
Klavírní dílo je nejméně známá část bohatého odkazu Antonína Dvořáka. Ne že by se nehrálo vůbec, třeba klavírní koncert už pomalu začíná být vnímán jako jeden z monumentů klavírní literatury 19. století, a na tom má velkou zásluhu právě Ivo Kahánek. Za nahrávku této kompozice, pořízenou s dirigentem Jakubem Hrůšou, letos získal cenu BBC Music Award.
Sólové skladby však aby jeden na světových pódiích pohledal - a nahrávek je také poskrovnu.
Kahánek koncert zahájil cyklem Poetické nálady. Málokdo si troufne naplnit Dvořákovo přání, aby se všech 13 částí hrálo vcelku: trvají 50 minut a nejen tím představují náročný úkol.
Skladatel své poetické představy tlumočí pomocí často jednoduchých, občas sentimentálních melodií. Pod nimi se toho ale ve středních hlasech děje tolik, že klavírista má plné ruce práce.
Některé kusy bravurou připomínají koncertní etudy - o efekt na publikum ovšem Dvořákovi nešlo. Zdá se, že důležitá pro něj byla atmosféra, barvy jednotlivých částí. Každá zvlášť mohou být tyto kompozice milými koncertními přídavky. V Kahánkově podání se z nich stal smysluplný celek plný vnitřního napětí.
Na pianistovi byla znát koncentrace a sebekontrola, nesnažil se skladby naservírovat, aby oslnil - před partiturou měl zjevný respekt.
Čím více večer pokročil, tím svobodněji se Kahánek rozehrával. Dva další cykly - Suitu A dur a Silhouety - naplnil spontánností a vřelostí. Měkkým úhozem modelovanou kantilénu střídala energie hraničící až s démoničností. Pianistův projev se dá nazvat romantickým: nebojí se velkých emocí, tuto rozevlátost však přirozeně koriguje vkusem.
Vkusné bylo i aranžmá Dvořákovy síně Rudolfina, zaplněné z poloviny. Decentní barevné svícení na pozadí a květinové aranžmá vyvažující ohromnou hmotu nástroje na pódiu znamenají potěšitelný fakt, že se někdo zamyslel nad vizuální složkou většinou hlavně akustického zážitku.
Atmosféra večera nenechala na pochybách, že obě strany po živé hudbě přímo lační. Pianista se ke třem přídavkům nemusel nechat prosit. Překvapivě nevybral Dvořáka. Lakoničnost a jadrnost Janáčkovy skladby Naše večery z klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku a bolestný sentiment Fantaisie impromptu cis moll op. 66 od Fryderyka Chopina znamenají naprosté protipóly. Jen bohatá interpretační osobnost je dokáže podat s takovou integritou, vášní a přesvědčivostí jako Ivo Kahánek.
Ivo Kahánek
(Koncert byl součástí festivalu Dvořákova Praha)
Rudolfinum, Praha, 6. září.
