Bartošova klavírní nahrávka: snad nejpůsobivější obraz z hlubin Janáčkovy psychiky

Boris Klepal Boris Klepal
30. 9. 2019 18:32
Rozum a cit nemohou být v opozici natrvalo, napadá člověka při poslechu nového alba pianisty Jana Bartoše. Vydal ho Supraphon a jedná se o reprezentativní výběr nejlepších skladeb Leoše Janáčka pro klavír, uzavřený dvěma kuriozitami. Specialitou Bartošovy nahrávky není jen výběr kompozic, ale především to, jak s nimi pracuje.
Jan Bartoš je nejen klavírista, také pořádá koncerty pod hlavičkou Prague Music Performance.
Jan Bartoš je nejen klavírista, také pořádá koncerty pod hlavičkou Prague Music Performance. | Foto: Martin Kubica

"Je to divné, ale psal to někdo, kdo přemýšlí vlastním mozkem," poznamenal kdysi Antonín Dvořák na adresu Janáčkovy kantáty Amarus, která vznikala ve stejné době jako většina skladeb na Bartošově albu. Jsou jimi především Sonáta pro klavír 1. X. 1905 s podtitulem Z ulice, následovaná klavírními cykly Po zarostlém chodníčku a V mlhách.

Všechny byly vytvořeny v průběhu let 1900 až 1912 a představují snad nejpůsobivější obraz z hlubin Janáčkovy psychiky a osobního života.

Tato kvalita bývá u špičkových skladatelů často připisována smyčcovým kvartetům. Leoš Janáček z nepsaného pravidla není žádnou výjimkou, ale klavírními skladbami v tomto směru sám sebe překonal. Především první řada cyklu Po zarostlém chodníčku dodnes vzbuzuje údiv hloubkou a zásahy, které vedou přímo do srdce. Je to zvláštní už vzhledem ke zdánlivé jednoduchosti cyklu. Čistě technicky vzato se přece jedná o pouhých deset klavírních drobností.

Bartošovu nahrávku by šlo stručně charakterizovat tak, že z posluchačů dělá společníky na cestě k pravdě. Sedmatřicetiletý klavírista se snaží zahrát především to, co Janáček napsal a na co u toho myslel. Obě vrstvy je nutné mít na paměti stejnou měrou. Odhalit jejich odpovídající tvar a vzájemný poměr je v Janáčkově případě složitější proces než samotné zvládnutí skladeb po technické stránce.

U Janáčka nebývá jednoduché zjistit, jak vypadal notový zápis. Jeho kompoziční styl se nezdál divný jenom Dvořákovi, spousta lidí cítila potřebu Janáčkovu specifickou hudební řeč opravovat a přizpůsobovat konvenčním představám. Proto v jeho případě hrají důležitou roli moderní kritické edice, které odstraňují pozdější vrstvy úprav a hledají pod nimi Janáčkův autorský záměr.

Pro současného interpreta je tedy důležitá už volba notových materiálů, ze kterých Janáčka hraje. Jan Bartoš zvolil pro Sonátu I. X. 1905 a cyklus V mlhách nejnovější kritická vydání, která pro nakladatelství Henle Verlag připravil janáčkovský specialista Jiří Zahrádka.

Krátký propagační film k Bartošově nahrávce Janáčkových skladeb. | Video: Supraphon

Poutavý a zasvěcený rozhovor Bartoše se Zahrádkou se nachází také v bookletu CD - najdou ho ovšem pouze ti, kdo si koupí fyzický nosič. K elektronické verzi Supraphon kromě seznamu skladeb přikládá pouze jeden odstavec povšechného propagačního textu, i když cena alba ve vysokém rozlišení je stejná. Diskriminace zájemců o zakoupení elektronické verze je jedinou opravdovou vadou nahrávky a Supraphon tím nesmyslně trestá své on-line zákazníky nejen v tomto případě.

Obdivovatele Janáčkovy hudby možná překvapí, že druhá řada cyklu Po zarostlém chodníčku má na Bartošově albu pouze dvě části místo pěti. V pětidílné podobě však druhá řada vznikla až po skladatelově smrti a jedná se o počin nakladatele, který už tímto způsobem spíš parazitoval na slavném jméně.

První dvě části zařazené na Bartošovo album jsou jediné, které skutečně vyšly z Janáčkovy ruky - zbytek tvoří pozdější celky, zkompletované a dokomponované jinými. Cyklus Po zarostlém chodníčku natočil Bartoš z not, které v roce 1925 vydala Hudební matice umělecké besedy.

Leoš Janáček.
Leoš Janáček. | Foto: ČTK

Pro správné interpretační uchopení Janáčkovy hudby klavírista zdůrazňuje nutnost proniknout do autorova osobního života a psychiky. Janáček se v prvním desetiletí 20. století zabýval především kompozicí, úpravami a prosazováním opery Její pastorkyňa, která ho po roce 1918 díky uvedení ve Vídni a New Yorku přivedla ke světové slávě. Do roku 1916 ji ale dlouhých 12 let odmítal uvést šéf opery pražského Národního divadla Karel Kovařovic, a Pastorkyňa tak Janáčkovi dlouho přinášela trápení.

Janáček Její pastorkyňu věnoval in memoriam své dceři Olze, která zemřela v roce 1903, když jí bylo pouhých 12 let. Její smrt mu přivodila velké, dlouhodobé trauma. Psychologické aspekty nelze z chápání Janáčkovy tvorby nikdy vyřadit - však osobní rovinu svých klavírních skladeb sám zmiňoval.

Další důležitou vrstvou je Janáčkův profesionální zájem o lidovou hudbu. Zjednodušeně lze říci, že právě sběr lidových písní stál za proměnou hudebního klasika v extrémního psychologa. Skrze potřebu rychlých zápisů lidové tvorby proměnil nejen svůj rukopis, ale také hudební vyjadřování.

Cyklus Po zarostlém chodníčku byl navíc původně zamýšlen jako úpravy lidových písní. Coby zdroj inspirace bývá občas uváděn zvuk cimbálu - činí tak i zjednodušený elektronický booklet Bartošova alba. Spíše než zvuk je to ale specifický způsob hry na cimbál, který Janáčka přivedl ke zvláštnímu a z konvenčního hlediska "neklavíristickému" vyjadřování.

Záznam z Bartošova recitálu v Rudolfinu, kde hrál Janáčkův cyklus V mlhách. | Video: www.janbartospianist.com

Melodie jsou často vedené jednohlasně, v basu se tvrdošíjně opakují jednoduché figury, objevují se rychlé běhy využívající přeznívání jednotlivých tónů - asi jako když cimbalista hraje dvěma paličkami.

Jan Bartoš si je zapeklitostí obsažených v Janáčkově klavírním díle dobře vědom a při jejich řešení začíná právě od zvuku. Jako by pomocí moderního koncertního křídla hledal starý klavír, u nějž vznikla většina Janáčkových skladeb a který se dodnes nachází v Muzeu Leoše Janáčka v Brně.

Široký, orchestrální zvuk dnešního piana Bartoš ořezává na podstatu, ale ponechává mu i jistou křehkost, znělost a eleganci. Janáčkovy klavírní skladby předkládá jako sbírku intimních lyrických dramat, ve kterých se pod měkce podanými náladami v impresionistickém duchu ozývají prudké zvraty a bolestné zámlky. Baladické vyznění Bartošova ztvárnění Janáčka podtrhují celkově volnější tempa. Klavír tu není nástrojem exhibice, ale zaujatého vyprávění.

Platí to i pro úvodní Sonátu pro klavír 1. X. 1905 s podtitulem Z ulice, která vznikla pod dojmem smrti Františka Pavlíka při demonstracích za zřízení druhé české univerzity. Janáček nepředkládá vnější událost, která by svým efektem obstála ve vrcholné scéně velké francouzské opery, ale jakési "ustrnutí v pohybu". Bartoš následuje hudbu zobrazující vzbouřené city, které se samým zoufalstvím nemohou pohnout z místa.

Obal Bartošovy nahrávky.
Obal Bartošovy nahrávky. | Foto: Supraphon

Cyklus V mlhách přivolává dávné vzpomínky, jež se vynořují z mlhavé minulosti. Tady ke slovu více přichází tehdy progresivní impresionismus, k němuž má cyklus V mlhách z Janáčkova klavírního díla nejblíž.

Album uzavírá studentská kompozice jménem Thema con variazioni a kratičká Vzpomínka, což je naopak jedna z autorových posledních skladeb. Thema con variazioni představují Janáčka jako šestadvacetiletého studenta kompozice, který ovládal klasickou variační techniku a uměl se vcítit do stylu romantických skladatelů. Je to i nepřímá připomínka Janáčka coby pozdějšího pedagoga a hudebního teoretika.

Závěrečná Vzpomínka prudkým kontrastem pak připomíná, jak daleko se Janáček od studentských variací vypracoval. Skladba - spíš hudební skica - trvá pouhých 80 vteřin. Album uzavírá jako kratičké ohlédnutí za životem.

Jan Bartoš: Janáček – Klavírní dílo

Supraphon 2019

 

Právě se děje

Další zprávy