Jak jsem streamoval pro osm milionů lidí. Přijíždí Daniel Hope a bude hrát na Vltavě

Frank Kuznik Frank Kuznik
16. 9. 2020 11:22
Když chce festival oslavit návrat koncertního života, těžko si může vybrat vhodnějšího hudebníka než Daniela Hopea. Britský houslista tuto sobotu na pozvání Strun podzimu odehraje koncert na plovoucí scéně umístěné mezi mostem Legií a Slovanským ostrovem, to znamená nedaleko Národního divadla.
Daniel Hope na lodičce v místech, kde v sobotu vznikne plovoucí scéna.
Daniel Hope na lodičce v místech, kde v sobotu vznikne plovoucí scéna. | Foto: ČTK

Daniel Hope sice v Praze nebude chodit po vodě, už v karanténě se mu ale podařil skoro zázrak: tragédii, kterou pro muzikanty závislé na koncertování představuje pandemie koronaviru, přetavil ve zdroj inspirace.

"Většinu času trávím na turné a hraji po celém světě," popisuje Hope v rozhovoru pro Aktuálně.cz. "Když byl na jaře vyhlášen nouzový stav, přimělo mě to trochu se obrátit sám k sobě. Byla to příležitost zpomalit a znovu si ujasnit, co pro mě znamená být umělcem a o co mi jde," říká.

Začátkem března už Hope s rodinou balili pro cestu na německý ostrov Rujána, když zazvonil telefon, že se tamní koncert ruší. A brzy následovaly všechny další, plánované na měsíce dopředu. "Zničehonic mi odpadlo 70 koncertů. Měl jsem naprosto prázdný diář," vzpomíná houslista.

Jako všichni se nejprve ponořil do on-line světa - a zjistil, že většina jeho kolegů tráví karanténu na venkově, například čtením, což ale Hopeovi nestačilo. Víc ho zaujalo, jak muzikanti z domovů začali streamovat koncerty na sociálních sítích. Houslista se ještě před vyhlášením nouzového stavu setkal s Wolfgangem Bergmannem, německým šéfem evropské hudební televize Arte, a navrhl něco podobného. "Jenže když to pak začali dělat všichni, ukázalo se, že zvukově je to nedostatečné. Chtěl jsem streamovat, to ano, ale tak, aby to znělo jako z koncertního sálu nebo ze studia," líčí.

Hope proto zavolal známému zvukaři, který mu přišel domů akusticky upravit obývací pokoj. Následně šéf televize Bergmann na stejné místo zaslal štáb, jenž vybudoval scénu a nainstaloval světla. Pak přibyly tři kamery - dvě statické a jedna, za kterou stál kameraman - plus zvukové studio ve sklepě. Zbývalo jen zavolat klavíristovi Christophu Israelovi, jestli by ho nedoprovázel, a Hope mohl začít.

Tedy skoro. "Televize mají tak zajetou byrokracii, že v podobných případech můžete být připraveni, a stejně trvá měsíce vyjednat, než něco odvysíláte. Tentokrát jsme ale neměli žádný scénář, žádné producenty, žádné plány. Wolfgang řekl, ať začneme, tak jsme prostě začali," popisuje houslista, jak 25. března spustil cyklus internetových koncertů nazvaných Hope@Home.

Když začal obvolávat známé, zjistil, že kvůli pandemii mají najednou všichni čas pustit se do projektů, na které dříve čas nebyl. "Buď byste se vůbec nedovolali, nebo by nemohli všeho nechat a přijet. Měl jsem opravdu kliku, že tolik lidí zůstalo uvězněných jako já v Berlíně a nemělo jiné plány," popisuje, jak do projektu postupně angažoval špičky světové klasické hudby - dirigenta Simona Rattlea a jeho ženu, mezzosopranistku Magdalenu Koženou, dirigenty Vladimira Jurowského a Christiana Thielemanna nebo režiséra Roberta Wilsona. Ti všichni se k Hopeovi a klavíristovi Israelovi, streamujícím večer co večer, postupně přidali.

Magdalena Kožená, Simon Rattle za klavírem a violista Amihai Grosz hrají Brahmse v rámci streamu Hope@Home. | Video: Arte

Ne vše bylo perfektní. "Občas zazvonil domovní zvonek nebo do záběru přiběhl můj syn, aby mi řekl, že má hlad a že mu musím uvařit večeři. V tomto ohledu to byla trochu reality show," usmívá se Hope.

Byla ale nesmírně populární. 34 epizod z cyklu Hope@Home celosvětově vidělo přes osm milionů lidí. A jakmile restrikce povolily, Hope začal s podobným programem vystupovat naživo, až v Německu absolvoval 36 koncertů. Udělal takový dojem na své vydavatelství Deutsche Grammophon, že to vybralo 21 Hopeových streamů a pod názvem Hope@Home je vydalo na desce - sice v remasterované kvalitě, ale praskání podlah je tam občas slyšet stále.

Oživení dávné tradice domácích koncertů Hopeovi vysloveně zvedlo náladu. "V klasické hudbě se všechno plánuje do detailu na tři roky dopředu. Pandemie do toho vnesla trochu zdravého chaosu. Člověk se ráno vzbudil a začal přemýšlet, koho večer pozve a co bude hrát. Strašně občerstvující," pochvaluje si.

Daniel Hope.
Daniel Hope. | Foto: Nicolas Zonvi

Další odklon od zažitých pořádků představuje fakt, že Hope měl naprostou svobodu co do výběru hostů i dramaturgie. "Prostě žádná pravidla. A ukázalo se, že spoustě lidem to vyhovuje a baví je zkoušet nové věci. Ovšem dosáhnout takovéhle svobody v projektu s mezinárodní účastí je opravdu mimořádné," zdůrazňuje.

A podobně jako je nakažlivý koronavirus, ukázala se nakažlivá také inspirace, kterou pandemie Hopeovi přinesla. Muzikanti, kteří jeho streamy viděli, mu brzy začali posílat videa sebe sama - a houslista ta vybraná zařadil do svých streamů. Když vyzval diváky, aby podpořili muzikanty žijící na volné noze, zaslali mu desítky tisíc eur, které předal charitativním nadacím.

"Najednou to získalo společenský rozměr. Už nešlo jen o to, co budeme hrát příště, ale jak ten čas smysluplně využít, jak někomu pomoci," ilustruje.

Tuto sobotu Daniela Hopea v Praze čeká něco úplně jiného, i když podobně neobvyklého. Na festivalu Struny podzimu zazní nejprve Vltava ze Smetanovy Mé vlasti v úpravě jazzového kontrabasisty Jiřího Slavíka a následně Hope doprovázený českým Epoque Orchestra uvede novodobou verzi Čtvera ročních období původně od Antonia Vivaldiho, jak jej pod názvem Vivaldi - Recomposed upravil současný britský skladatel Max Richter.

Skladatelem Maxem Richterem přepracované Vivaldiho Čtvero ročních dob patří dodnes k nejžádanějším deskám vydavatelství Deutsche Grammophone. | Video: Deutsche Grammophon

Hope už na Strunách podzimu stejný projekt uvedl před sedmi lety, kdy měl ještě lehce kontroverzní nádech. Dodnes si houslista pamatuje, jak byl skeptický, když mu Richter oznámil, že upravuje tak proslulé dílo jako Čtvero ročních dob. "Jako první jsem se ho zeptal, co je špatně na originálu," vybavuje si. "Ale když mi Max zaslal první nástřel, pochopil jsem, že je to pocta Vivaldimu. A když jsme se později setkali ve studiu, už mě pro ten projekt nadchl."

Daniel Hope a prezident festivalu Struny podzimu Marek Vrabec.
Daniel Hope a prezident festivalu Struny podzimu Marek Vrabec. | Foto: ČTK

Podle něj skepse vůči Richterovi většinou pramení už ze samotné představy, že si někdo dovolil "sáhnout" na Vivaldiho. "Jakmile to lidi uslyší, bývají nadšení. I ty největší puritány jsem slyšel říct, že je to povedené," konstatuje houslista.

Koncert zároveň bude mít trochu toho zdravého chaosu, který se Hopeovi na pandemii tak líbí. Český prezident festivalu Marek Vrabec jej s nápadem uspořádat večer na plovoucí scéně oslovil teprve před pár měsíci - za normálních okolností by se přitom takový projekt plánoval roky. Hope ale kývnul hned.

"Jakmile se mi Marek ozval, věděl jsem, že do toho půjdu, ať po mně bude chtít cokoliv," líčí. "Vždycky má tvůrčí nápady a přemýšlí ve velkém, to se mi na něm líbí. Svět klasické hudby potřebuje přesně takové lidi," chválí Hope Vrabce.

Vizualizace plovoucí scény, na které vystoupí Daniel Hope.
Vizualizace plovoucí scény, na které vystoupí Daniel Hope. | Foto: Struny podzimu

Plovoucí scéna postavená mezi mostem Legií a Slovanským ostrovem, tvořená 38 pontony a mající rozlohu 1130 metrů čtverečních, pojme 1000 posluchačů. Další si prostřednictvím festivalu mohou pronajmout loďky nebo šlapadla, v nichž navíc dodrží hygieniky doporučené rozestupy. Už to samo o sobě by prý Hopea přitahovalo - a to se ještě koncert koná ve městě, pro které má samá slova chvály.

"Naprosto Prahu zbožňuji. Její historii, architekturu, slavné rodáky. A mám nesmírnou úctu k české hudbě, od Zelenky přes Dvořáka až po Schulhoffa nebo Martinů," vyjmenovává muž, kterému prý ke štěstí úplně stačí, když se po Praze může procházet. V sobotu po ní bude plout.

 

Právě se děje

Další zprávy