Recenze: Ensemble Intercontemporain v Praze hrál soudobou hudbu neslýchané kvality

Ensemble Intercontemporain přijel na Pražské jaro popáté, prvně tu byl roku 1990.
Foto: Ivan Malý, Pražské jaro
Boris Klepal Boris Klepal
28. 5. 2019 10:18
Oprávněně se včera festival Pražské jaro na jeden večer přesunul do Centra současného umění DOX. V jeho novém sále využívaném pro současnou tvorbu pařížský Ensemble Intercontemporain provedl čtyři skladby z nedávné doby: ta nejstarší měla premiéru před 26 lety v Helsinkách, tu nejmladší slyšelo Los Angeles před pouhým půl rokem.

Ensemble Intercontemporain, přední světový soubor zaměřený na interpretaci soudobé hudby a kdysi založený dnes již nežijícím Pierrem Boulezem, na Pražské jaro přijel popáté. Jako vždy přinesl špičkovou kvalitu provedení a tentokrát také silné podněty k úvahám, zda krásně znějící ansámbl představuje kvalitu, ke které už není potřeba nic dodávat.

Dirigent Julien Leroy.
Dirigent Julien Leroy. | Foto: Ivan Malý, Pražské jaro

Vlastně je trapné upozorňovat, že orchestr ladí, přesně intonuje, rytmicky drží pohromadě a má nekompromisně vyvážený i kultivovaný zvuk. V soudobé hudbě se s tím české publikum ale nesetkává automaticky, protože k takovým výsledkům je možné dojít pouze soustavnou činností.

Jinými slovy: špičkové kvality nikdy nedosáhne orchestr, jehož členové se musí živit hraním po všech možných kšeftech a soudobé tvorbě se kolektivně věnují až ve chvíli, kdy jim zbyde čas.

Když potom na Pražské jaro dorazí těleso takové kvality, jakou minulý rok předvedlo rakouské Klangforum Wien nebo letos Ensemble Intercontemporain, může zahrát prakticky cokoliv. Samotný zvuk a suverenita provedení představují tak nevídanou a neslýchanou kvalitu, že to vlastně stačí. Všichni jsou nadšení a hudbu či její obsah už ani neřeší.

Od festivalu je určitě správné i očekávané, že nastavuje takto vysoká interpretační měřítka. Když už je na něm ale děl současných autorů tak málo, měla by se pečlivěji vybírat - tady opravdu není prostor na to, aby se z koncertů tohoto typu dělaly zábavné večírky s líbeznými zvuky.

Nejde o to, že by na včerejším koncertu Ensemble Intercontemporain zněla špatně zkomponovaná hudba. Přinejmenším první tři skladby se ale už svými názvy hlásily k hudební exhibici, účelovosti či nezávaznosti, a také svým titulům dostály. Nic na tom nezměnilo ani přesné a zároveň efektní dirigování Juliena Leroye.

Úvodní Cadenza č. 1 francouzského skladatele Bruna Mantovaniho měla světovou premiéru vloni v dubnu. Skladba imituje skutečnou kadenci - tedy závěr instrumentálního koncertu, kdy sólista tradičně dostává příležitost předvést svou virtuozitu.

Mantovani svou Cadenzu napsal pro bicí nástroje, které měl sólista Gilles Durot rozmístěné po obou stranách pódia. Další dvoje bicí ale zároveň byly součástí ansámblu, takže perkuse tvořily zvukový základ se stereoefektem, kterému zbytek orchestru dokresloval zvukové prostředí. Durot plynule přecházel od gongů, tamtamů a velkého bubnu k cizelérské hře na vibrafon, jehož minimalistické pasáže v závěru přešly do velkého, otevřeného zvuku.

Všechno znělo krásně a přesně, ale kadenci chyběl onen velký předcházející koncert.

Dirigent Julien Leroy a skladatel Miroslav Srnka.
Dirigent Julien Leroy a skladatel Miroslav Srnka. | Foto: Ivan Malý, Pražské jaro

Následující kompozici Corrente napsal Švéd Magnus Lindberg v roce 1992. Názvem se hlásí ke starému tanci, který do svých suit zařazovali barokní skladatelé. Lindberg také v předmluvě upozorňuje na citáty z díla anglického barokního autora Henryho Purcella - jsou to ale citace dovedně kamuflované, pouhým poslechem sotva zachytitelné.

Z instrumentálně zahuštěných pasáží se občas osamostatnil táhlý zvuk, který ještě víc upozornil na to, jak orchestr bezvadně zní a jak si sál pražského DOX rozumí se současnou hudbou.

Po přestávce Ensemble Intercontemporain zahrál Freie Stücke, které roku 2002 zkomponoval Němec Jörg Widmann. Deset krátkých skladeb propojených do cyklu vytváří takřka pedagogickou pomůcku pro názorné předvádění různých způsobů využití komorního ansámblu.

Freie Stücke je klidně možné přijmout jako cyklus orchestrálních cvičení či žertů, to už záleží na mentalitě posluchače. Bylo by dokonalé, kdyby se takové věci občas hrály na koncertech, které seznamují děti se symfonickou hudbou - a to bez ironie.

Jako poslední skladbu večera pak pařížský ansámbl provedl evropskou premiéru skladby Overheating, kterou český autor Miroslav Srnka složil na objednávku Losangeleské filharmonie. Ta ji také vloni v listopadu poprvé provedla.

Ensemble Intercontemporain

(Pořádal festival Pražské jaro)
DOX+, Praha, 27. května

Los Angeles Philharmonic minulý rok slavila stou sezonu a při této příležitosti objednala přes 50 nových děl - tak koncentrovanou investicí do nové hudby se může pochlubit jen málo symfonických orchestrů. Srnkovo Overheating mělo světovou premiéru při večeru věnovaném současným evropským autorům, LA Phil New Music Group vedla dirigentka Susanna Mälkki, se kterou se pražské publikum setkalo vloni v květnu při mozartovském koncertu České filharmonie.

Srnkova hudba reflektuje oslavy výročí jako obecný jev a hudebně je přetváří do chvějícího se objektu, k němuž se pozorovatel přibližuje, postupně je jím pohlcen a poté jej zase opouští a ztrácí z dohledu či doslechu.

Elektronický smyčec řečený E-Bow na začátku rozezní struny klavíru do táhlého a štíhlého tónu, k němuž se postupně přidává měkce znějící orchestr. Skladba se rozvíjí ve zvukových vlnách, které se převalují přes sebe, až nakonec postupně mizí.

 

Právě se děje

Další zprávy