Věčně usměvavý drobný muž, přestože už mu táhne na čtyřicítku, má vizáž studentíka a dovede hned navázat kontakt s publikem. Hudbě v jeho podání je dokonale rozumět, aniž by však posluchače připravil o pocit úžasu nad tím, jak to jenom dělá.
Zároveň má jeho hra hloubku Dostojevského románů - každá nota jako by byla o životě a smrti. To vše u Giltburga člověk nejen slyší, také to může číst: o interpretaci, hudbě a svém vnitřním životě s notným nadhledem píše na blogu.
Setkává se u něj dokonalý mix drtivé techniky, která zvládá ty nejnáročnější záludnosti Rachmaninovových a Lisztových skladeb, se zdánlivě nevyčerpatelnou energií a kouzelnou tónovou paletou. Přesvědčil s ním porotu dvou velkých soutěží - Arthura Rubinsteina v roce 2011 a královny Alžběty o dva roky později.
Dobu mezi tím vyplnil nejen koncerty a nahráváním, například vydal oceňované album Prokofjevových „válečných“ sonát, ale zejména prací sám na sobě. „Poté, co jsem na Rubinsteinově soutěži skončil druhý, kritici psali, že jsem nebyl dost uvolněný, že jsem moc tlačil na pilu a snažil se o dokonalost. Zamyslel jsem se nad svým hraním. Začal jsem více naslouchat intuici, dávám si na čas a hledám v každé skladbě silné poselství,“ říká.
Byť už měl za sebou významná angažmá, až vítězství v bruselské Soutěži královny Alžběty roku 2013 se stalo silným katalyzátorem jeho další kariéry. Především mohl se soutěžením navždy přestat a naplno hledat vlastní interpretační cestu.
Na té ho v začátcích doprovázela matka, u níž si jako pětiletý vyvzdoroval klavír („V rodině už jsme měli dost klavíristů, nabízeli mi jiný nástroj. Já byl ale neoblomný“). Záhy se z rodné Moskvy přestěhovali do Tel Avivu, kde Giltburg nastoupil k věhlasnému pedagogovi Ariemu Vardimu.
Vybaven tím nejlepším z ruské a rusko-izraelské školy dnes dobývá světová pódia. Jen v říjnu jej čekají recitály v bruselském centru Bozar, londýnské Wigmore Hall nebo sólo s orchestrem římské Národní akademie Svaté Cecílie a dirigentem Kirillem Petrenkem.
Kromě sálů, které jsou pro každého hudebníka splněným snem, najdeme Giltburgovo jméno překvapivě i na programu koncertu v Broumově. A také v České Lípě, kam se vydá po rezidenci na Dvořákově Praze.
Důvodem jeho častých návštěv Česka je zvláštní vztah ke zdejšímu smyčcovému Pavel Haas Quartetu. Poznal ho před sedmi lety na festivalu komorní hudby. Setkání vyústilo ve společnou nahrávku Dvořákových kvintetů, za kterou obdrželi prestižní ocenění Gramophone Award. Dodnes nasbírala 11 cen včetně Gramophone Editor’s Choice, Nahrávky měsíce BBC Music Magazine nebo francouzského Diapason dʼOr.
Společných vystoupení Giltburga s haasovci bylo od té doby bezpočet. Hráli ve slavné Wigmore Hall, podnikli americké turné. „Spojuje nás nadšení pro hudbu, touha ponořit se hluboko do skladby a dostat se co nejblíž pravdě, kterou vyjadřuje,“ říká klavírista. „Hraje se mi s nimi nesmírně dobře. Mají nekonečně velká srdce a duše. Všechno prociťují a na jevišti vyzařují úžasnou vřelost.“
Na Dvořákově Praze je letos Giltburg kurátorem komorní řady. Spolu se členy Haasova kvarteta přednese kompletní tria Antonína Dvořáka.
Kolekci doplní mimořádná komorní díla: ve středu 8. září to bude Klavírní kvintet Roberta Schumanna, 22. září pak dílo téhož žánru Dmitrije Šostakoviče. A ještě 19. září slavné trio Franze Schuberta, které hudebně dotvořilo historickou filmovou fresku Barry Lyndon od režiséra Stanleyho Kubricka či intimní drama Pianistka podle románu držitelky Nobelovy ceny Elfriede Jelinekové. Kromě toho Giltburg na 13. září chystá mistrovský kurz pro mladé umělce.
I když je jeho repertoár poměrně široký, převažují ruští autoři, zejména Sergej Rachmaninov. Pianista se podle svých slov v ruské hudbě cítí doma, je to jeho rodná kultura a jazyk. Také má rád tamní literaturu.
Kromě výjimečného klavírního talentu navíc o hudbě dovede poutavě psát. Na svém blogu nebo v článcích pro renomovaná periodika mimo jiné poodkrývá, co se děje v mysli hráče na jevišti.
V jednom příspěvku popisuje, jak v emocionálně vypjatém momentě skladby přistane na pianistově pravé ruce komár. A jak jej odehnat, když jsou obě ruce zaměstnané. Umělec přemítá, nakolik se hmyzí exemplář pěkně vyjímá v záři reflektorů s černým víkem klavíru v pozadí. Leč není čas pořídit makrosnímek, jaký by mohl zabodovat ve fotografické soutěži: je třeba věnovat se Šostakovičovi.
Boris Giltburg
(Pořádá festival Dvořákova Praha)
Rudolfinum a Anežský klášter, 8., 13., 19. a 22. září.
