Dokonalá symfonie v dokonalém provedení. Axelrod dirigoval oscarového Korngolda

Vojtěch Frank Vojtěch Frank
29. 11. 2022 17:04
Objevná dramaturgie včetně dvou světových premiér a významní zahraniční hosté, to vystihuje letošní sezonu Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jedním z jejích vrcholů se toto pondělí stala druhá část koncertu, na němž americký dirigent John Axelrod, soukromý žák Leonarda Bernsteina, uvedl díla Richarda Strausse a Ericha Wolfganga Korngolda.

Název večera, tedy Oscarová hudba Ericha Wolfganga Korngolda, byl přitom poněkud zavádějící. Na úvod sice v pražském Rudolfinu zazněla suita k filmovému Dobrodružství Robina Hooda z roku 1938, za niž tento průkopník hollywoodského soundtracku získal cenu Oscar, zbytek programu ale patřil symfonickým skladbám. Také v tomto srovnání nicméně vyzněly mimořádné kvality Korngoldovy partitury. Její autor byl opravdu výjimečným zjevem evropské a americké hudby.

Narodil se v Brně roku 1897, rodina se ale záhy přestěhovala do Vídně, kde malý Korngold už jako dvanáctiletý slavil úspěchy s prvními symfonickými a jevištními díly. Bez přehánění získal pověst po Mozartovi druhého nejzázračnějšího dětského komponisty a obdivuhodná kvalita jeho raných prací to potvrzuje dodnes.

Korngold dospíval v kulturně bohatém prostředí Vídně prvních desetiletí 20. století, s jejímž bujením organicky srůstal. Jeho skladby z tohoto období tvořily soundtrack doby - jsou monumentálně rozmáchlé, ale zároveň je lze rozložit na detail secesní drobnokresby. Skýtají nálady plné napjatého očekávání nové éry.

Očekávání a talent Korngold naplnil v Hollywoodu, který poprvé navštívil roku 1934. Vytvořil tam kolem dvaceti soundtracků a hned po dvou letech získal Oscara za hudbu k velkofilmu nazvanému Anthony Adverse. Svou filmovou tvorbou položil základy amerických soundtracků: bohatá instrumentace, zapamatovatelné motivy, pozdně romantická harmonie a celková přístupnost jsou jen některé ze znaků stylu, který Korngold organicky vybudoval na základech své dřívější tvorby - a ta zase vyrůstala z Gustava Mahlera, Alexandra Zemlinského či Richarda Strausse. Vzájemnou propojenost postihla dramaturgie pondělního koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu, jenž mezi Korngoldova díla zařadila Straussovu Burlesku pro klavír a orchestr. V ní se sólového partu ujal přední český pianista Ivo Kahánek.

Burleska patří mezi raná díla Strausse, obdivovatele o 33 let mladšího Korngolda. Koncertantní skladbu napsal jako jednadvacetiletý s věnováním Hansi von Bülowovi, který ji však odmítl kvůli údajné nehratelnosti a komplikovanosti. Námitky nebyly zcela od věci: Burleska sice reprezentuje dobu a hudební jazyk raného Strausse, je ale plochá, bez výrazných témat i nápadů, s nevděčným sólovým partem. Ten působí enormně náročně, hutně, a nezanechá dojem sólové exhibice ani organického splynutí s orchestrem.

Klavírista Ivo Kahánek.
Klavírista Ivo Kahánek. | Foto: Vojtěch Brtnický

Ivo Kahánek se v pondělí bez zaváhání prodral celým rozměrným dílem. Přestože nepatří mezi standardní repertoár sólových klavíristů, interpretoval ho na vysoké úrovni, za což mu patří obdiv. Brahmse připomínající dvacetiminutová skladba ale bohužel skladateli i sólistovi dělá spíše medvědí službu. Seznamovat publikum s pozapomenutými kompozicemi je ovšem dobré už z toho důvodu, aby si ověřilo, zda sítem doby neprošly po právu.

Hned v první půli koncertu upoutal vynikající výkon orchestru pod taktovkou hostujícího Johna Axelroda. Šestapadesátiletý americký dirigent žijící v Evropě spolupracoval s předními sólisty, tělesy, operními domy i jazzovými umělci jako Herbiem Hancockem. Momentálně je uměleckým šéfem Královského symfonického orchestru ve španělské Seville. Působil ale mimo jiné i jako hudební ředitel každoročních galakoncertů v rakouské metropoli Hollywood in Vienna.

Jeho nezvykle široký záběr odráží mezioborové erudice získané na prestižních školách od Harvardu po Berklee, stejně jako studia u významných dirigentů Leonarda Bernsteina, Christopha Eschenbacha či Ilji Musina. Zkušenosti zúročil také v knize rozhovorů The Symphony Orchestra in Crisis: A Conductor's View, kde roku 2013 reflektoval neutěšený stav: filharmonické koncerty se staly elitní záležitostí, živá hudba ustupuje snáze dostupným digitálním technologiím a orchestry se nacházejí v čím dál bídnějším ekonomickém stavu.

Axelrod mluvil primárně o USA, kde tělesa spoléhají na podporu soukromých mecenášů. Oproti nim má Evropa výhodu stabilního institucionálního zázemí, filharmonie tu zřizují města či státy. Přesto je podfinancovanost čím dál markantnější a také v Česku se hráči kvůli nízkým platům leckdy musí poohlížet po dalších výdělcích. Tento stav se jeví jako neudržitelný a je dobře, že na něj lidé jako Axelrod upozorňují - může to být cesta, jak v odvětví vyvolat systémové změny, nebo alespoň vážnější diskusi o nich.

Vlevo je dirigent John Axelrod.
Vlevo je dirigent John Axelrod. | Foto: Vojtěch Brtnický

Ve světle takové situace je nutné ocenit stabilní výkony Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Drží si vysokou technickou i interpretační kvalitu, což krásně ukazuje hudba náročná na souhru i technickou obtížnost jednotlivých partů, jakou představil pondělní koncert.

Vyvrcholil na české poměry vzácnou, ve světě o něco častěji uváděnou Korngoldovou Symfonií Fis dur. Roku 1954 dovršila autorovu "závažnou" orchestrální tvorbu. Přestože premiéru měla v údajně nepříliš kvalitní interpretaci Harolda Byrnse a Vídeňských filharmoniků, její potenciál rozpoznal slavný dirigent Dimitri Mitropoulos, když ji označil za "dokonalé moderní" dílo. V nastudování mu ale zabránila smrt, a tak symfonie čekala na další příležitost dlouhých 18 let.

Od té doby, i díky vydání provozovacího notového materiálu vydavatelstvím Schott, se těší rostoucí oblibě. "Dokonale moderní" je v řadě momentů. Obsahuje přepjatou emocionalitu i motoričnost doby, rozklížený individualismus a uniformní masovost, je v ní slyšet okouzlení technickými vymoženostmi stejně jako čarovný svět filmu.

Korngold zde srší nápady, zároveň má však rozměrnou symfonickou strukturu pevně pod kontrolou. Střídá frenetické disonance s nasládlými harmoniemi, momenty ironické a tragické. Ukazuje se jako mistr velkých forem. Cyklus semknul výraznými vracejícími se tématy a motivy, které procházejí stále novými obměnami. Zkrátka dílo, jež bez problémů obstojí v konkurenci kánonu symfonické hudby.

Rozhlasový orchestr se v Korngoldově symfonii vzepjal k mimořádnému výkonu. Všechny jeho složky přispěly k suverénní interpretaci, která pod Axelrodovou taktovkou ani na okamžik neztrácela tah. I když pochvala patří všem hráčům, vyzdvihnout lze zejména kultivovaná sóla prvního klarinetisty Aleše Tvrdíka, výraznou hru celé skupiny fléten včetně pikoly a citlivou, monumentální interpretaci trumpetistů i hornistů.

John Axelrod dokázal hráče nadchnout pro svoji jasnou představu náročné symfonie. Při závěrečném bouřlivém potlesku pak nevystoupil na dirigentský stupínek, ale děkoval v jedné řadě s hráči. V tomto gestu úcty a pokory k orchestru svůj pražský triumf sympaticky dovršil.

Koncert

Symfonický orchestr Českého rozhlasu
John Axelrod - dirigent
Ivo Kahánek - klavír
Rudolfinum, Praha, 28. listopadu.

 

Právě se děje

Další zprávy