Snímek režisérky Lucie Králové a libretisty Jiřího Adámka neboli Jiřího Austerlitze měl světovou premiéru na jaře na švýcarském festivalu Visions du Réel. Nejnověji ho uvede Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, který potrvá od 25. do 30. října.
Kapr, jenž žil v letech 1914 až 1988, se stal prominentem komunistického režimu, avantgardistou i umlčovaným autorem. Zhudebňoval stalinistickou poezii nebo dětské žvatlání své dcery. Užíval si sovětského vyznamenání, které však po srpnové okupaci vrátil - a již v 50. letech pomohl na svobodu nespravedlivě vězněnému kolegovi R. A. Dvorskému.
Podle Kaprova osudu by šlo natočit velkofilm o člověku vynášeném i drceném dějinami. Stejně tak by o něm mohl vzniknout klasický dokument s takzvanými mluvícími hlavami a dohrávanými scénami. Tvůrci snímku Kaprkód se však rozhodli pro specifickou variantu dokumentární opery. Skladatelův příběh vyprávějí proudem archivních i současných záběrů nesených jeho hudbou, stylizovanou sborovou recitací i zpívanými pasážemi, které dokomponovala Petra Šuško.
Hudebníci Kaprovy generace, k níž patřili Vítězslava Kaprálová, Rafael Kubelík, Gideon Klein či Jan Rychlík, měli kvůli dějinám často spektakulární osudy. Vyrůstali v otevřené atmosféře první republiky, zažili mnichovskou dohodu z roku 1938 i protektorát, útěk před nacisty nebo koncentrační tábory. Pokud válku přežili, čekala je emigrace nebo desítky let střetů s ideovým a estetickým dohledem socialistických institucí.
Kapr vstoupil do komunistické strany v roce 1945, z budovatelského optimismu ho vyléčily až Stalinova a Gottwaldova smrt v roce 1953. A také měnová reforma, která ho stejně jako většinu Čechoslováků připravila o úspory. Od komunistických kantát nebo písní se posunul k intimnější, progresivnější tvorbě, pro niž našel prostor v uvolněnějších 60. letech.
Po srpnové okupaci ale napsal otevřený protestní dopis prominentnímu sovětskému skladateli Dmitriji Šostakovičovi a vrátil Stalinovu cenu. Normalizačními prověrkami samozřejmě neprošel, jeho kompozice takřka zmizely z domácích koncertních sálů. Do té doby vlivný skladatel i pedagog brněnské Janáčkovy akademie múzických umění se ocitl v takřka úplně tvůrčí izolaci.
Režisérka a scenáristka Lucie Králová s autorem libreta i režisérem sboru Jiřím Adámkem či Austerlitzem si od začátku filmu pohrávají s významovými rovinami, přesahy a kontrasty. Sborová recitace "ryby-raky-ryby-raky" doprovází obraz skladatele, jenž se s rozkoší ráchá ve vodě. Nezůstává ovšem u laciné narážky na jméno Kapr: beztvarý živel, v němž lze stejně snadno plavat jako utonout, provází protagonistu celým filmem.
Kaprovu elektroakustickou kompozici doplňuje detailní záběr na staromódní pero, které je potřeba namáčet do inkoustu. Výřez z partitury ukazuje text "není a nebude smrti" - nepochází ovšem z žádného duchovního díla, nýbrž z básně Stalin od Vítězslava Nezvala.
Sólový hlas Karla Jakubů pak vypočítává základní zdroje informací o skladateli: 150 děl, 12 kilogramů korespondence a přes šest hodin soukromých filmových záběrů.
Zrnitý materiál z osmimilimetrové kamery doprovází Kaprova hudba i události z jeho života, sdělované sólovými hlasy a sborem. Z archivních záběrů vyplývá, že navzdory necitlivým nohám skladatel neztratil sportovního ducha a zakládal si na fyzických výkonech. Napsal několik kompozic se sportovní tematikou, s oporou holí dokázal sáňkovat i hrát ping-pong. Před kamerou se cítil dobře, předváděl se, čišely z něj i narcistní sklony.
Film ho sleduje v přirozeném prostředí doma nebo na chatě, při hraní s kočkou i při návštěvách basisty Pavla Ludikara: mezinárodně úspěšného zpěváka, který díky rakouskému pasu mohl vést světácký život bez ohledu na komunistický režim. Podobně bonvivánskému Kaprovi tak Ludikar bolestivě připomínal, jaké je žít na nesprávné straně železné opony.
Prudký zcizující protiklad ve filmu obstarávají současné záběry Českého filharmonického sboru Brno, natočené v jeho zkušebně na brněnském výstavišti. Bílý funkcionalistický interiér a černé oděvy sboristek i sboristů tvoří neutrální komentující rovinu atakovanou záběry ze zkoušek. Při nich občas padne i ostřejší slovo, které sice nemíří přímo ke Kaprovi, ale jako by cíleně zakroužilo kolem jeho díla nebo života.
Snad nejdál se sbor v tomto zcizování dostane, když upozorňuje na monografii Jan Kapr od Jindřišky Bártové: jedná se v zásadě o zpívanou poznámku pod čarou. Není to zdaleka jediné místo, kde tvůrci zdůrazňují svou roli nezaujatých pozorovatelů, z níž vypadávají výhradně na zkouškách. S několika skromnými poznámkami se k nim přidává i zakladatel a vedoucí sboru Petr Fiala - vidět ho při práci je malým bonusem filmu.
Nejpřímočařejší vyprávěcí linii přebírá hudba Petry Šuško. Její funkční kompozice by jen těžko obstála sama o sobě a zřejmě o to ani nešlo: zato se vyjadřuje srozumitelnými idiomy, které evokují sportovní nadšení sokolského sletu, nabubřelou a bezobsažnou vznešenost laureáta Smetanovy ceny z roku 1950 či sladkou meziválečnou pop-music od R. A. Dvorského.
Film je v souladu s operním žánrem rozdělen na dějství, způsob vyprávění vychází z pojetí epického divadla od německého dramatika Bertolta Brechta. Devadesátiminutový snímek sice postupuje chronologicky, nic ale nesděluje lineárně či polopatě. Vzájemně provázané obrazové i zvukové motivy tvoří spíš pomyslnou síť, jež odkazuje k nejednoznačnosti Kaprova života.
Diváka vtahuje do hraničních situací, které se ho přitom nepokoušejí mravně rozhořčit ani dojmout. Platí to pro Kaprovo komunistické angažmá, obě manželství i fatální úraz - skladatele roku 1986 stihla mozková mrtvice, v jejímž důsledku dva roky nato zemřel.
Střízlivou rovinu zachovává i setkání s Kaprovou dcerou z druhého manželství, která teprve na archivních záběrech poprvé vidí svého o hodně mladšího bratra Miloše. Chlapec trpící těžkou mozkovou chorobou zemřel dávno předtím v ústavní péči.
Jestli poutavému opernímu dokumentu přece jen něco chybí, tak jasnější zasazení skladatele do kontextu. Možná ne všem divákům dojde, že ke Kaprovým vrstevníkům patřili konceptualista John Cage, tvůrce konkrétní hudby Pierre Schaeffer či psychologizující melodik Benjamin Britten. Zatímco společenské, rodinné i osobní souvislosti dostávají komplexní prostor, skladatelovo hudební okolí jako by neexistovalo.
Film
Kaprkód
Scénář a režie: Lucie Králová
Mindset Pictures, premiéry 6. a 7. června v pražském kině Edison Filmhub.
