Ze souznění dvou umělkyň se nyní zrodil komorní operní muzikál nazvaný Charlotte: Tříbarevná hra se zpěvy, který Howardová toto pondělí a úterý uvede na Nové scéně Národního divadla v Praze.
Hudbu složil Aleš Březina, libreto napsal kanadský scenárista a herec Alon Nashman. Sedm pěvců, kteří v představení účinkují, je členy torontského souboru Teaturtle. "Nikdy bych se do této práce nepustila, kdyby to byl jen další příběh o holokaustu," říká osmdesátiletá režisérka Pamela Howardová. Její operní muzikál měl před pár dny světovou premiéru v izraelském Tel Avivu na festivalu Jaffa Fest. Po pražském uvedení jej 5. července uvidí také diváci přehlídky Smetanova Litomyšl.
Aktuálně.cz: Jak se vydařila premiéra v Tel Avivu?
Bylo úplně vyprodáno a lidé seděli i na schodech. Nikdy jsem nezažila tak velký potlesk vestoje - a to je mi osmdesát, už něco pamatuju. Bylo to pro mě dojemné, mám tam rodinné vazby, i když teď už jsou mí blízcí všichni po smrti. Cítila jsem, že lidem vyprávíme příběh, který jim dlužíme.
Člověka by napadlo, jestli publikum v Izraeli už nemá příběhů o holokaustu dost.
Ano, pouze další příběh o holokaustu by je už asi nenadchnul. Ani já bych se o něj nezajímala, je jich už velmi mnoho - napsaných, zfilmovaných, zhudebněných. Kdyby mělo být naše představení právě o tomhle, nešla bych do toho. Naše představení je ale o síle umění. Charlotte sice zemřela v koncentráku, ale její knihy si dnes můžete koupit na Amazonu. Holokaust je jen kontext Charlottina příběhu.
Kdy jste se s Charlottiným příběhem poprvé setkala?
V roce 2006 jsem si vykračovala v Londýně po ulici Piccadilly kolem Královské akademie umění. Viděla jsem zajímavý plakát s dívčí tváří, tak jsem vstoupila. Byla tam výstava jejích kvašů, které mi připomínaly mé vlastní práce. Já často pracuji jen se třemi barvami, červenou, žlutou a modrou, a podobně jako Charlotte do obrazů často píšu texty. Pak jsem jela do New Yorku a našla jsem tam tutéž výstavu. Potom jsem na ni natrefila ještě v Paříži v Centre Pompidou. "Ahoj, Charlotte," řekla jsem si, byla už mou známou.
Stejná výstava pak putovala ještě do Toronta, kde ji viděl Alon Nashman, výborný herec a scenárista. Velmi ho to zaujalo a rozhodl se s tím něco udělat. Setkal se s americkou profesorkou divadelní vědy Elizabeth Bradleyovou, která mě znala a které jsem se o své spřízněnosti s Charlotte zmínila. Tak nás propojila. Nashman mířil na Edinburský festival, kde měl one-man show o Franzi Kafkovi. Tam jsme si naplánovali schůzku. To bylo v roce 2014.
Kdy se k vám připojil český skladatel Aleš Březina?
To byl můj nápad. V Česku jsem pracovala už mnohokrát, Praha je můj druhý domov, mám ji moc ráda - i když v tomto horkém počasí tedy ne. Jezdím sem od sedmdesátých let minulého století. Poprvé jsem přijela na Pražské Quadriennale. Mnohokrát jsem byla hostem na DAMU, dělala jsem scénografie v brněnském Janáčkově divadle. Dobře znám hudbu Bohuslava Martinů, měla jsem tu čest režírovat řeckou premiéru jeho Řeckých pašijí nebo jsem v Brně uvedla jeho operu Ženitba.
S Alešem Březinou jsem se seznámila při práci. Jednou mi sdělil, že zvuk je barva a naopak že barva má své tóny. To je mi velmi blízké. Takže jsem v roce 2014 Alonu Nashmanovi řekla, že vím úplně přesně, kdo by měl k Charlotte skládat hudbu.
Příběh Charlotte je neuvěřitelně spletitý. Ona například až do své dospělosti nevěděla, že její matka nezemřela náhodou, ale sama si vzala život. A původně ani Charlotte netušila, že je Židovka?
Ano, byla obyčejná německá dívka, osamělý jedináček. Když její matka zemřela, otec se podruhé oženil se slavnou operní zpěvačkou. Když bylo Charlotte asi dvanáct, přišel do školy fotograf, aby udělal třídní snímek. Učitel ale pět děvčat vyloučil a Charlotte byla mezi ni. Ptala se proč. Řekl jí, že smrdí. Když se vrátila domů, prohlásila, že už do školy nebude chodit, a skutečně se pak několik let vzdělávala doma. To byl začátek konce, její svět se začal drolit na kousky. Podrobně to vylíčil v dokumentárním filmu holandský režisér Frans Weisz.
Chvíli se zdálo, že se Charlotte zachrání v jižní Francii, kam odjela za svými prarodiči?
Ano, její dědeček měl několik ocenění za lékařské služby během první světové války a se svou ženou našli útočiště u Američanky Ottilie Mooreové. Její muž byl konzulem a vlastnili velikou vilu nedaleko Nice. Byla jsem tam, je to obrovský dům, nyní přestavěný na hotel.
Charlottini prarodiče ale bydleli v malém domku na pozemcích přiléhajících k vile, protože dům už byl přeplněný. Paní Mooreová nabídla přístřeší několika desítkám dětských uprchlíků, nejen židovských. Charlottini rodiče sem poslali i svou dceru. Nevěděli, že ji posílají na smrt. Sami přežili, ukrývali se v Amsterdamu.
Ve Francii Charlotte objevilo gestapo a deportovalo ji do Osvětimi, kde byla okamžitě zabita. Byla těhotná. A takové hned po příjezdu posílali do plynu.
Ale ještě tu byly dva roky, které strávila ve Francii.
Ano, během nich namalovala 1200 obrazů, výjevů ze svého života. V našem představení zpívá, že malovala rychle, protože na ni tlačil čas. Z těch prací pak vybrala něco přes sedm stovek maleb, které původně nebyly zamýšlené jako cyklus. Dodatečně z nich sestavila příběh, vlastně knihu, protože do nich vepsala i stručný text. Navíc ještě načrtla hudební motivy, citace z oper a operet, které podle ní vystihovaly obsah.
Dali jste do své komorní opery také to, že Charlotte otrávila svého dědu?
Ano, dali jsme to tam. Spolupracovala jsem s Nadací Charlotte Salomonové a tohle byla jedna z věcí, které jsme si ujasnili hned na začátku. Bylo toho víc. Oni jsou zvyklí, že když někdo chystá představení o životě Charlotte Salomonové, na horizont jeviště umístí obří projekci jejích obrazů. Nadace to má ráda, protože jí z toho plynou velké peníze za autorská práva. Ale já jsem na začátku prohlásila, že jestli tohle bude někdo požadovat, tak to dělat nebudu. Tohle není můj styl. Můj nápad byl transformovat Charlottiny obrazy do tří rozměrů. V jejích kresbách je vidět dům, salon, který je nahlížen z různých úhlů. To jsem chtěla rozvinout.
A jak to bylo s tím otrávením?
Začnu zeširoka. Asi dva roky po válce Charlottin otec a jeho žena sedli do auta a jeli do jižní Francie do domu Ottilie Mooreové, kde Charlotte žila. Přijeli tam, zrovna když se ze soukromého domu stával hotel. Bylo to čerstvě prodané. Našli starou recepční, která jim dala kufr, jež po Charlotte zbyl. Byl plný kreseb.
Až do roku 2017 nikdo nevěděl, že mezi nimi byl i dopis fiktivnímu milenci, ve kterém se Charlotte přiznává. Líčí, jak ji dědeček nutil, aby po sebevraždě babičky spala v jeho posteli. Charlotte věděla, kde má děda schovaný jed. Stejně jako mnoho jiných lidí v té době měl i on schovanou dávku pro případ nouze. Charlotte mu připravila omeletu a ten jed do ní nasypala.
Rodina dopis ukryla, nepředala jej nadaci, která právě vznikala. Teprve v roce 2015 se ta informace dostala na veřejnost. Když jsem se nadace dotazovala, jestli smím obsah dopisu dát do představení, dostala jsem svolení, ale musela jsem podepsat papír. Stálo v něm, že budu dbát na zachování integrity Charlottiny osobnosti a tvorby. Ale to přece bylo samozřejmé.
Předloni se připomínalo sté výročí Charlottina narození a v Amsterdamu byla výstava celé její tvorby. Včetně toho pětatřicetistránkového dopisu.
A je jisté, že dědu otrávila? Nemohl to být její výmysl?
Je to tak. On skutečně zemřel. Když babička spáchala sebevraždu, řekl Charlotte, že odteď s ním bude spát. Když to odmítla, urážel ji a řekl: Je válka, musíme si ještě něco užít. Charlotte napsala, že nemohla vystát pohled jeho ledově modrých očí. Tak ho zabila.
A jak ji vypátralo gestapo?
V domě Ottilie Mooreové žili ještě Naglerovi, uprchlíci z Rakouska, měli syna Alexandra. Když se politická situace začala komplikovat, paní Mooreová naložila děti, které ukrývala, do velikého auta a odjela s nimi do Španělska. Charlotte a Alexander zůstali, a protože ona chtěla strašně moc mít dítě, přesvědčila Alexandra, aby si ji vzal. Pro ni neexistovalo, že by měla dítě svobodná.
Charlotte: Tříbarevná hra se zpěvy
Scénografie a režie: Pamela Howardová
Nová scéna Národního divadla, Praha, 1. a 2. července
Zbylí lidé, kteří se s nimi v domě skrývali, ji od sňatku zrazovali, protože to znamenalo, že musí jít na úřad a ukázat pas. V něm byla uvedena její židovská příslušnost a tím se prozradila, i svého muže. Netrvalo dlouho a přišlo si pro ně gestapo.
V Osvětimi, kam ji poslali, zřejmě zemřela hned po příjezdu. Bylo pravidlo, že těhotné šly hned do plynu. O jejím těhotenství se dochoval lékařský záznam. Vyšetřoval ji ve Francii stejný doktor, u kterého původně nechala kufr se svými malbami.
