Středeční koncert České filharmonie, který se opakuje ještě ve čtvrtek a pátek, zahrnul skladby současníků Miroslava Srnky a Pétera Eötvöse plus v závěru spíš již klasickou symfonii Igora Stravinského.
Jednoznačně potvrdil, že filharmonici soudobou hudbu dokážou zahrát s patřičnou citlivostí, precizností i bravurou a že tedy není žádný důvod ji nehrát, neboť v kvalitním, přesném a citlivém provedení se snadněji dostane do ucha a mysli posluchače.
Filharmonie vedená pětasedmdesátiletým maďarským dirigentem Péterem Eötvösem, který s již zesnulým Pierrem Boulezem kdysi stál u zrodu proslulého soudobého tělesa Ensemble intercontemporain, jako by svým samozřejmým hraním zároveň potvrzovala, že všechny obavy a zpochybňující otázky spojené s prováděním soudobé hudby jsou jen umělé bariéry a předsudky rigidní posluchačské výchovy a tradice, které zbytečně omezují vstup do současného světa hudby.
Do sonority dneška se dostaneme jedině tehdy, když se dnešní hudba bude četně hrát.
Slovo sonorita, tedy zvukovost, používáme záměrně jako oslí můstek ke skladbám Miroslava Srnky a Pétera Eötvöse.
Zatímco čtyřiačtyřicetiletý Srnka ve svých "movech", skladbách jménem Move 03 a Move 01 z let 2016 a 2015, zkoumá možnosti zvuku v jeho tradičním i netradičním tvarování a formátování, v jeho prostorové a časové rezonanci, Eötvösova 17 let stará kompozice Jet Stream pro sólovou trubku a orchestr je studií atmosférického zvučení, přelétáním nálady. Sice abstraktní, ale snadno konkretizované v posluchačově individuální fantazii.
Sám autor nabízí obraz přeplněné ulice japonského velkoměsta, v němž zautomatizovanou masu rozrušuje vytržení jazzového trumpetisty. Ten, jak jinak, plave proti proudu, odevzdán nahodilosti duševního naladění.
Eötvös vytváří atmosféru prostoru a mnohovrstevnatosti jazzového bloudění zmnožením sólistů. Geniální a virtuózní trumpetista Tamás Pálfalvi má své ozvuky a dozvuky v trojici trumpetistů na empoře rudolfinského sálu. Mluví spolu, doplňují se, vrství. Vytvářejí sférický zvuk-náladu, která klouže prostorem jako svítící zářící koule, rozsvěcuje se do bělostné radosti, jindy pohasíná do měkkého usínajícího světla.
Závěrečný táhlý, skoro nekončící dozvuk trubky se fyzicky blíží pocitu uléhání do načechraného voňavého polštáře.
Miroslav Srnka je proti Eötvösovi spíše typem vědeckého průzkumníka, kterému je dobře ve světě abstraktních vztahů a entit. To samozřejmě neznamená, že jeho hudba je chladně odtažitá, protože jak víme z abstraktního malířství, abstrakce má konkrétní tvarovou a strukturální poezii.
Kompozice Move 03 podle Srnkových slov zkoumá možnosti vytváření prostorové struktury z objektů, které jsou samy o sobě zaobleny. Zní to možná až příliš vědecky a složitě, ale když si uvědomíme, že oblení či kulacení prostoru probíhá chvěním a rezonancí zvuku, který se ve vibraci nejprve najde a potom kompozičně zabalí, už je to srozumitelnější.
Move 03 si také hraje s rytmem, plynutím a přerušením pohybu. Zakulacená sonorita se rozbíhá a prudce brzdí v letu, stojí a zase se rozlétá. Ve zvukové hře si své "sólo" zahraje každý nástroj. Pozornost nastraženého ucha snad nejvíce překvapí vibrace tónu akordeonu, který z krátkého chvění tónů vytváří efekt táhlé plynulosti.
Skladba Move 01 ve druhé části koncertu pak předvádí něco jako tvarování mlhoviny. Autor v rozhovoru pro Magazín České filharmonie mluví o tom, že se v ní snaží odhalovat stupně zvukového chladu a dojít k dokonale chladnému tělesu. Zároveň se jedná o přípravnou studii ke opeře Jižní pól, kterou před třemi roky uvedl v Bavorské státní opeře.
V preludiu, jakémsi úvodu před středečním koncertem, se však Srnka klonil k představě letícího hejna špačků, které z neurčitosti vystupuje do mohutné masy a zase kdesi mizí. Vznikání jakéhosi pohyblivého tvaru z mlhoviny a zpětné zapuštění do neurčitosti se podobá i experimentální strukturaci světa pod mikroskopickým sklem, kde se život množí z ničeho do životních tvarů - a po čase se rozpadá do bezhraničnosti biologické polévky.
Závěrečná Symfonie o třech větách Igora Stravinského, která vznikla ve 40. letech minulého století jako reakce na válku, může tempem, nasazením a důležitou rolí klavíru zpočátku připomínat Dvojkoncert Bohuslava Martinů. V kontrastu se soudobými skladbami však zněla velmi klasicky. Skoro až usazeně, jakkoliv symfonie na mnoha místech rezonuje moderní divokostí autorova Svěcení jara.
Orchestr byl pod Eötvösem opět precizní, energeticky nabitý a zvukově pestrobarevný. Málokdy lze slyšet tak plné zvukové plochy fagotů nebo strhující rozhovor mezi harfou a klavírem. A ačkoliv vrchol večera mířil časově dozadu, bylo to nakonec dramaturgicky přínosné: pro lepší vědomí toho, jak radikálně se za posledních sedmdesát let proměnil zvukový svět, přestože inspirace neoklasikou můžeme slyšet i v dnešním hudebním zvučení.
Svět zní dnes jinak, jen ho někdy přes haldy zvukového smogu a hluku neslyšíme nebo neumíme poslouchat. Je dvojnásob důležité, že ke slyšení soudobosti chce dnes přivádět i Česká filharmonie. Pro pocit kontinuity i nutnost rozdílu přítomnosti vůči ní.
