Reich a Beethoven. Minimalismus s klasicismem České filharmonii dobře fungovaly

Česká filharmonie pod taktovkou Davida Robertsona s violistou Antoinem Tamestitem vystoupí ještě tento pátek a sobotu.
Snímek ze čtvrtečního koncertu České filharmonie pod taktovkou Davida Robertsona.
Foto: Petr Kadlec/ČF
Boris Klepal Boris Klepal
7. 2. 2020 12:31
Hudbu tří století, kterou od sebe dělí 218 let, provedla Česká filharmonie na včerejším abonentním koncertu pod taktovkou Američana Davida Robertsona. Svižné cestování proti času začalo teprve předloňskou skladbou amerického minimalisty Steva Reicha. Po něm přišel na řadu maďarský folklorista Béla Bartók a poslední slovo měl symfonik, letošní oslavenec Ludwig van Beethoven.

V Reichově a Beethovenově hudbě se setkávají minimalismus s klasicismem, což jsou obecně snad nejpřijímanější žánry vážné hudby. Přitom je dělí dlouhý odstup - Reichův minimalismus vznikal začátkem 60. let minulého století, zatímco Beethovenův pozdní klasicismus o více než 150 let dřív. U dnešního posluchače ale svým řádem a přívětivými harmoniemi vyvolávají v jistém smyslu příbuzné emoce.

Dirigent David Robertson.
Dirigent David Robertson. | Foto: Petr Kadlec/ČF

Stavba Beethovenovy klasické symfonie, založená na kontrastech, je přitom striktně odlišná od Reichova systému pozvolných, minimálních změn. Čas už ale u obou žánrů značně ohladil iritující aspekt zvláštností, kterými svého času odrazovaly většinové publikum.

Nervní, melancholický a zároveň zpěvný Bartók pak mezi Reichem a Beethovenem vyzněl jako hudební a emocionální samorost propojený s historií i budoucností, a přece jaksi osamělý. Večer ve svém celku zapůsobil jako zasazený do jedné velké třívěté formy.

Koncert, který se v Dvořákově sini Rudolfina opakuje ještě tento pátek a sobotu, vedl americký dirigent David Robertson. K České filharmonii si odskočil z Metropolitní opery v New Yorku, kde v těchto dnech diriguje novou inscenaci Gershwinovy opery Porgy a Bess - mnozí ho jistě zaznamenali také v sobotním přímém přenosu, který z Met vysílaly více než dvě desítky českých kin.

Pro koncert v Rudolfinu ale bylo důležitější, že Robertson před čtyřmi lety úspěšně provedl s Českou filharmonií symfonii Oliviera Messiaena zvanou Turangalîla. Nastudováním zásadního díla 20. století se tehdy ukázal ve vynikajícím světle a je výborné, že se teď do Prahy vrátil. Pro úroveň orchestru i domácího hudebního života je dobrá zpráva, když se o hostování umělců této úrovně nemluví přehnaně, ale stává se z ní standard.

Koncert otevřela Hudba pro ansámbl a orchestr Steva Reicha. Světovou premiéru měla předloni v listopadu, kdy ji v Los Angeles uvedla finská dirigentka Susanna Mälkki, již také známá českým posluchačům. Reichova kompozice tehdy byla jednou z více než padesátky, které Losangeleská filharmonie objednala k oslavám své 100. sezony.

Skladatel Steve Reich představuje svou Hudbu pro ansámbl a orchestr. | Video: Newyorská filharmonie

Velký ansámbl 20 nástrojů, mezi nimiž jsou i dva klavíry, Reich v díle proplétá se smyčcovým orchestrem. Hráči orchestru a ansámblu nejsou na pódiu nijak výrazně odděleni, skupiny lze jen těžko odlišit. Pětivětá skladba se hraje v jednom proudu, jehož intenzitu určují klavíry - kompozice se z rychlého běhu postupně uvolňuje a pocitově zpomaluje, aby se symetricky vrátila ke svému začátku.

Česká filharmonie ji včera hrála měkce a kompaktně, Hudba pro ansámbl a orchestr tak zněla jako odlitá z jednoho kusu, v němž bylo potřeba trochu ušima lovit i zvuk klavírů. Celek byl ale vyvážený, ačkoliv Reich působil možná méně průzračně než obvykle. Dirigent Robertson nenechal nic zapadnout, i když orchestr nezapřel, že je ukotvený ve velkém symfonickém zvuku.

Následující Koncert pro violu a orchestr z roku 1945 patří k posledním dílům Bély Bartóka. Skladatel ho nestihl dokončit a včera zazněla úprava, kterou zkompletovali jeho syn Péter a violista Paul Neubauer.

Už nádherné otevření kompozice v krátkém dvojhlase violy a tympánů prozradilo, že sólista večera, francouzský violista Antoine Tamestit, mistrovsky ovládá svůj nástroj. Potemnělý zvuk jeho violy evokuje barvu ženského altu a Tamestit jako by se svojí hrou blížil nádherně zvládnutému belcantovému zpěvu - s jeho legatem, pružností i barevnou proměnlivostí.

Violista Antoine Tamestit a dirigent David Robertson.
Violista Antoine Tamestit a dirigent David Robertson. | Foto: Petr Kadlec/ČF

Viola přitom v Bartókově koncertu občas provokuje k odezvám i jednotlivé nástroje v orchestru, které na Tamestitovy výzvy reagují stejně naléhavě.

Bartókův koncert využívá možností violy od oblého tónu až po virtuózní pasáže poslední věty. Tamestit zahrál celou skladbu strhujícím způsobem, ale také nechal dojem z Bartóka chvályhodně doznít a nepřidával. Po potlesku vklouznul do publika a vyslechl si s ním poslední část koncertu, Beethovenovu Symfonii č. 1 C dur.

První část devítidílného symfonického kánonu, který Beethoven zanechal, se v mnohém obrací k Mozartovi a Haydnovi, zároveň ale prozrazuje osobitého tvůrce. Beethovenovi už také bylo skoro třicet let, když první symfonii začal skládat - kdežto Haydn se do symfonických děl pustil v pětadvaceti a Mozart s otcovým přispěním dokonce už jako osmiletý.

Mozart navíc stvořil přes padesát symfonií, Haydn dokonce více než sto. Beethoven však jako první pojal každou symfonii coby osobité dílo, vyžadující maximální koncentraci a zodpovědnost.

Jeho první symfonii otevírá sled akordů, který působí, jako by autor lovil správnou tóninu. Už zahájení hlavního tématu ale obsahuje typické akcenty, které do Beethovenovy symfonické tvorby vnášejí charakteristický puls a vznešenost.

Česká filharmonie pod taktovkou Davida Robertsona s violistou Antoinem Tamestitem vystoupí ještě tento pátek a sobotu.
Česká filharmonie pod taktovkou Davida Robertsona s violistou Antoinem Tamestitem vystoupí ještě tento pátek a sobotu. | Foto: Petr Kadlec/ČF

Česká filharmonie pod Robertsonovým vedením hrála Beethovena tak, jak se sluší na špičkový orchestr - bez váhání, jako kmenový repertoár a s vkladem osobitého zvuku.

Včerejší koncert také prokázal, že Dvořákova síň Rudolfina je při menším obsazení orchestru výborný sál. Všechny tři části večera jím krásně a čitelně rezonovaly. Přestávka byla patrně z technických důvodů přesunutá oproti původnímu plánu hned za Reichovu Hudbu pro ansámbl a orchestr, ale celek to výrazněji nenarušilo. Spíš se nabízela myšlenka, že koncert nemusel čítat jen asi 65 minut hudby a po Reichovi mohla v první části následovat jedna skladba navíc. Stopáž ale není vše - důležitější je dramaturgie.

 

Právě se děje

Další zprávy