reklama
 
 

Reportáž: Česká filharmonie v Hamburku. Příležitost slyšet vše, co skladatel napsal

5. 2. 2019 16:08
Na turné po Německu se Česká filharmonie poprvé představila v budově Elbphilharmonie neboli Labské filharmonie. Byla to příležitost slyšet první český orchestr, jak by zněl, kdyby podobnou stavbu měla také Praha.

Hamburk (od našeho zpravodaje) - Během dvou let své existence se stala dominantou starého přístavu v Hamburku. Středem pozornosti ale Elbphilharmonie byla ještě před dokončením. Zásluhu na tom měl jak unikátní projekt, tak konečná cena stavby, která se z původně plánovaných 241 milionů eur vyšplhala na celých 789 milionů.

Za tuto částku na základech bývalého přístavního skladiště vyrostl komplex zahrnující tři koncertní sály, hotel, vyhlídku a skvěle vybavené i fungující zázemí pro účinkující, publikum plus nahrávací techniku.

Elbphilharmonie vzbuzovala odpor i očekávání už od položení základního kamene v dubnu 2007 a připomněl to i nedávný výrok hvězdného tenoristy Jonase Kaufmanna. Ten si po letošním lednovém koncertu trpce postěžoval na akustiku moderního sálu a prohlásil, že příště raději vystoupí ve staré hamburské koncertní síni zvané Laeiszhalle - v Elbphilharmonie prý už nikdy.

Jako by tu byla odjakživa

Kaufmannovy stížnosti, publikované v hamburském lokálním tisku, citovala média po celém Německu. S obzvláštním gustem je opakoval deník Die Welt, který akustiku Elbphilharmonie tvrdě kritizoval hned druhý den po inauguračním koncertu 11. ledna 2017. "Milí Hamburčané, světová třída je bohužel někde jinde," sděloval už v titulku svým čtenářům jeden z nejčtenějších německých listů.

Navzdory stížnostem na akustiku i předražený projekt to ale v současné době vypadá, že si Elbphilharmonie - hned od začátku familiárně přezdívaná Elphi - nachází pevné místo v koncertním životě Evropy. Program je nabitý, střídají se tu nejlepší orchestry, ansámbly i sólisté světa a intenzivně zde koncertuje domácí NDR Elbphilharmonie Orchester. V sále ale účinkovali také rockeři Einstürzende Neubauten nebo John Cale, koncem února přijede americká performerka Laurie Andersonová.

Elbphilharmonie si tedy buduje image nejen unikátním vzhledem, ale také jako příbytek pro hudbu bez rozdílu žánrů.

Nová budova vytvořená architektonickým studiem Herzog & de Meuron navíc dokázala takřka nemožné - její charisma se vyjímá v hamburském přístavu, který byl osobitý sám o sobě. Turisticky mimořádně atraktivní městská zóna získala svůj úhelný bod ve stavbě, která přitom z okolí netrčí zdaleka tak okatě, jak to vypadá na efektně aranžovaných fotkách.

Skleněný plášť, v nejvyšším bodě dosahující výšky 108 metrů, dělá z Elbphilharmonie nejvyšší budovu v Hamburku, s výjimkou několika věží. Vrchol skleněné nadstavby má tvar několikanásobné vlny, její stěny připomínají pravidelně formovaný krystal. Při tom všem design respektuje okolí a tak trochu se tváří, jako by koncertní sál na ostrůvku v přístavu stál odjakživa.

Příliš nahlas? Kdepak

Česká filharmonie se do velkého sálu Elbphilharmonie podívala poprvé včera - byla to třetí zastávka na jejím současném turné po Německu s jednou odbočkou v belgických Bruggách. V čele se svým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem orchestr před vyprodaným auditoriem zahrál Druhý klavírní koncert Sergeje Rachmaninova a První symfonii Petra Iljiče Čajkovského.

Program tak částečně navazoval na nahrávky Čajkovského symfonií pro firmu Decca, které Česká filharmonie pořídila právě s Byčkovem. Orchestr i agentura Konzertdirektion Dr. Rudolf Goette GmbH, která turné organizovala, tak s Rachmaninovem a Čajkovským vsadily na přitažlivé a zažité jistoty.

Vypravit se na koncert České filharmonie do Hamburku nemělo důvod v repertoáru. Důležité bylo slyšet orchestr jinde než v domovském pražském Rudolfinu, které má své akustické limity a pro velký symfonický repertoár - včetně mnoha Dvořákových skladeb - není zcela vyhovující.

Mohli se o tom přesvědčit posluchači prosincového abonentního koncertu: zatímco zvukově nadupané Dvořákovo Te Deum znělo poněkud roztříštěně, jako by se do omezeného prostoru nemohlo vtěsnat, Honeggerova křehká Vánoční kantáta se dala z poslechu přepsat zpátky do not, jak byla čitelná.

Určitě muselo být zajímavé slyšet loni v listopadu Českou filharmonii, jak hraje Mahlerovu Symfonii č. 2 ve vídeňském Musikvereinu. Ten je sice mnohem větší než Rudolfinum, ale pořád jde o koncertní sál ze staré školy.

Elbphilharmonie je proti tomu mimořádně vhodná, pokud chce člověk zjistit, jaký zvuk má Česká filharmonie v současném koncertním sále a jak by mohla znít, kdyby taková budova vznikla v Praze.

Pondělní dojmy

Především by kritika mohla přestat vytýkat Semjonu Byčkovovi, že orchestr pod jeho taktovkou hraje příliš nahlas. Velký symfonický zvuk vyžaduje velký a vzdušný prostor, který Elbphilharmonie má. Orchestr je ve velkém sálu umístěn uprostřed a publikum ho obklopuje ze všech stran systémem "vinohrad", podobně jako v budově Berlínské filharmonie nebo v tokijské Suntory Hall.

Poněkud stísněné prostory Rudolfina snadno vytvářejí pocit zahlcení zvukem, jeho sytostí i plnou barvou, a to už při nízké dynamice. Elbphilharmonie je proti Rudolfinu zvukově neutrální, dělá vše pro to, aby orchestr nechala rozeznít, ale na výsledku se příliš nepodílela.

Má kratičký a suchý dozvuk, ze kterého se zdá, jako by autor akustického řešení Jasuhisa Tojota měl na mysli především využití sálu pro studiové nahrávky a koncertní zvuk stavěl až na druhé místo.

Další věc ovšem je, že takový zvuk vychází vstříc složitěji strukturovaným skladbám ze současnosti a nedávné minulosti. Přehrávači širokodechých romantických klišé si pochopitelně mohou stěžovat, že je slyšet každá chyba. Pozitivněji lze ale říci, že je slyšet vše, co napsal skladatel.

Česká filharmonie i tak veplula do hamburského přístavu s romantickým repertoárem a zanechala výborný dojem. Sólistou Rachmaninovova Klavírního koncertu č. 2 c moll byl teprve třiadvacetiletý Jan Lisiecki. Kanadský pianista polského původu byl vedle samotného prostoru Elbphilharmonie další výraznou připomínkou, že také v symfonickém koncertním provozu posledních desetiletí se časy hodně změnily.

Klavírní koncerty, jejichž zvládnutím kdysi publikum ohromovali velcí a zasloužilí virtuosové, dnes hrají interpreti ve studentském věku. Lisiecki už sice nahrává pro vydavatelství Deutsche Grammophon, přece jenom má ale ještě vše před sebou.

Mezi větami netleskat

Ve velkém a průzračně znějícím prostoru Elbphilharmonie dostal i typicky hutný projev České filharmonie vzdušnější charakter. Ten si podstatně lépe rozuměl s Čajkovského Symfonií č. 1 g moll s podtitulem Zimní sny. Čajkovskij jako by pevně danou symfonickou formu skutečně posouval někam k fantazii s pevnými obrysy. Je to snění, do něhož se pletou ruské lidové melodie i prchavá křehkost jako vypůjčená z Mendelssohnova Snu noci svatojánské.

Na konci první poloviny večera a na začátku druhé části do dění vstoupil moderátor, který představil sólistu, orchestr i program. A také decentně upozornil publikum, aby po jednotlivých větách Čajkovského symfonie netleskalo.

Německým turné postupuje prezentace České filharmonie jako tělesa, které je všestranné, není vázané na české skladatele minulosti a velký světový repertoár hraje na špičkové úrovni. Jako další krok by ovšem při takových turné měla přijít větší otevřenost k novější hudbě.

Jde o to, aby Česká filharmonie nejen prezentovala sebe a šéfdirigenta Byčkova, ale zároveň také český hudební život, který nezemřel s Bohuslavem Martinů. Má co říct i současnému světu.

Kvalitu studiového záznamu z Elbphilharmonie si lze ověřit na nahrávce 3. a 4. symfonie hamburského rodáka Johannese Brahmse, která vznikla dva měsíce před otevřením budovy.

autor: Boris Klepal | 5. 2. 2019 16:08

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama