Přijíždí klavírista Giltburg. Přežil izolaci na zámku, teď sbírá ceny s haasovci

Frank Kuznik Frank Kuznik
19. 9. 2019 17:47
Boris Giltburg, který v pátek vystoupí na festivalu Dvořákova Praha, nenaplňuje běžné představy o interpretovi klasické hudby. A to už od chvíle, kdy mu bylo pět. V takovém věku ambiciózní rodiče zpravidla pobízejí děti, aby se naučily hrát na nástroj. U Giltburga to bylo naopak: vlastní matku musel přesvědčovat, aby ho pustila ke klavíru.
Boris Giltburg bude na Dvořákově Praze vystupovat poprvé.
Boris Giltburg bude na Dvořákově Praze vystupovat poprvé. | Foto: Sasha Gusov

"V rodině už jsme měli dost klavíristů a matka nechtěla dalšího. Opakovala mi, že bych měl raději hrát na něco jiného," vzpomíná v rozhovoru pro Aktuálně.cz. "Já byl ale neoblomný. Otravoval jsem a otravoval, dokud jsem ji neobměkčil. A na první lekce klavíru, které mi dala, si pamatuji doteď. Nebyly stresující, strašidelné ani nijak náročné. Pro mě to od začátku byla čistá radost."

Dnes je v Rusku narozený, pětatřicetiletý Izraelec Boris Giltburg žádaným klavírním sólistou, který vystupuje v Evropě, Asii i na obou amerických kontinentech. Češi ho uslyší tento pátek v pražském Rudolfinu, kde bude mít sólový recitál na pozvání Dvořákovy Prahy.

Přestože už v tuzemsku byl několikrát, opakování nehrozí: Giltburg je známý tím, že nic nezahraje dvakrát stejně. I když jde o program, který dva tři večery po sobě opakuje s orchestrem.

Když Giltburg zrovna nehraje, většinou píše. Je autorem článků o klasické hudbě, které otiskly britský deník Guardian, časopisy BBC Music Magazine, Gramophone nebo Pianist. Sám si vymýšlí texty do bukletu nahrávek. Na sociálních sítích šíří svůj blog nazvaný Classical Music for All, který je určen širší veřejnosti a kde vysvětluje vše od fungování orchestru přes klavírní techniku až po význam konkrétních děl.

Snaží se tím poodkrýt tu část klasické hudby, která se před okolním světem často uzavírá do sebe. "V těch článcích se snažím dát nahlédnout do něčeho, co bychom mohli označit za vnitřní život hudebníka. Podle mě to lidi zajímá, stejně jako je zajímá třeba to, jak fungují švýcarské hodinky," srovnává.

Giltburg se narodil roku 1984 do židovské rodiny v Moskvě, vyrůstal ale v Izraeli. Jeho kariéra odstartovala, když před šesti lety vyhrál prestižní Soutěž královny Alžběty v Bruselu, což je nesmírně náročné klání trvající měsíc. Účastníci jsou nakonec zavřeni na zámku, odříznuti od světa. Celý den pro finále pilují nejen dílo dle vlastního výběru, ale také zbrusu novou partituru, kterou před nimi pořadatelé tají a na jejíž nastudování zbývá jen týden. Za tu dobu nesmějí mít přístup k telefonu, internetu ani kontakt s veřejností.

Boris Giltburg.
Boris Giltburg. | Foto: Sasha Gusov

Boris Giltburg tehdy v Belgii uspěl a díky tomu začal pronikat na světové scény. Dnes má za sebou sólové recitály v londýnské Wigmore Hall nebo nové budově Labské filharmonie v Hamburku.

"Bylo to jako šplhat na Mount Everest," vzpomíná na Soutěž královny Alžběty. Do tohoto klání s více než osmdesátiletou historií se roku 2012 dostal houslista Josef Špaček, čtyři roky nato ho jako první Čech vyhrál klavírista Lukáš Vondráček. "Musíte se tomu totálně oddat, ale není to nic, co byste chtěli opakovat nebo zažít vícekrát. Od té doby hrávám osmdesát devadesát koncertů ročně, natočil jsem devět nebo deset desek. Můj hudební život je tedy pořád stejně intenzivní. A na to mě soutěž dobře připravila," líčí Giltburg.

K Česku má vztah díky zdejšímu Pavel Haas Quartetu, které potkal roku 2014 na dvoutýdenním festivalu komorní hudby v nizozemském Zeistu. Seznámili se náhodou, rychle ale zjistili, že mají leccos společného. A tak spolu od té doby vystupují. "Spojuje nás nadšení pro hudbu, touha ponořit se hluboko do skladby a dostat se co nejblíž pravdě, kterou vyjadřuje," formuluje opatrně Giltburg. "Hraje se mi s nimi nesmírně dobře. Mají nekonečně velká srdce a duše. Všechno prociťují, a když hrají, vyzařují úžasnou vřelost."

Dvořákovy kvintety natočil Boris Giltburg s českým Pavel Haas Quartetem. | Video: Supraphon

Giltburg doprovodil haasovce na koncertech i na nahrávce dvou kvintetů Antonína Dvořáka, kterou předloni vydal Supraphon. Dodnes obdržela 11 cen včetně Gramophone Editor’s Choice, BBC Music Magazine Recording of the Month nebo prestižního francouzského doporučení Diapason dʼOr.

Poslední dobou prý Giltburg koncertuje tak často, že nemá čas psát eseje. Momentálně pracuje na jedné o interpretaci, což je téma, které označuje za nejvyšší metu. O to víc nad ním uvažuje. "Teoreticky by nic nemělo bránit tomu, aby všechny noty ve správném pořadí, ve správném rytmu zahrál počítač nebo syntezátor. Ale když je svěříme stroji, většinou nás jako posluchače neoslovují. Proč? Protože interpret v každém taktu dělá tisíce drobných rozhodnutí, které tu sérii instrukcí mění, zabarvují, propůjčují jí náladu, vytvářejí z ní příběh. Proměňují ty noty v něco mnohem většího, co je přesahuje," uvažuje.

Přesně na to Giltburg myslel, když cvičil skladby pro páteční recitál na Dvořákově Praze. Zahraje na něm Transcendentální etudy, což je soubor dvanácti klavírních etud od Ference Liszta z poloviny 19. století, a 13 preludií Sergeje Rachmaninova ze začátku 20. století. Giltburg je zná nazpaměť: obě díla natočil, nesčetněkrát uvedl naživo a letos na podzim je kromě Prahy bude hrát v Londýně či Amsterdamu. Přesto prý cvičí stejně důkladně, jako když se je učil poprvé.

"U natolik mistrovských kompozic nikdy nemám pocit, že bych o nich už věděl vše, co se vědět dá," vysvětluje. "Můžete se jim věnovat celý život a stejně budete pořád objevovat další vrstvy, detaily, úhly pohledu. Vždycky tam je co nalézt. Interpretace navíc reflektuje, jakou má hráč zkušenost. S každým přibývajícím rokem se mění."

Boris Giltburg.
Boris Giltburg. | Foto: Oliver Binns

A interpretace je pro Giltburga důležitá i z dalšího hlediska. "Ať znáte skladbu sebelíp, nikdy s ní nepřicházíte na jeviště, jako že je to hotová věc, kterou jen přehrajete od začátku do konce. To nefunguje tak, že si něco připravíte doma a pak to odprezentujete. Člověk se doma nahrubo připraví, vytyčí si směr, ale inspirace přichází až na jevišti," zdůrazňuje.

Proto také Giltburg ani den před pražským koncertem neví, co přesně mohou posluchači čekat. "Nesmírně se těším, na Dvořákově Praze budu vystupovat poprvé. Ale pokud se ptáte, jaké to bude, opravdu netuším," směje se. "Připravuji se tak pilně, jak to jen jde. A sám jsem zvědavý, co z toho vyleze. To je pro mě na hudbě vždycky to nejlepší," uzavírá.

Boris Giltburg

(Pořádá festival Dvořákova Praha)
Rudolfinum, Praha, 20. září

 

Právě se děje

Další zprávy