Je to orchestr obdivovaný pro špičkovou hudební kvalitu, udržovanou a neustále obnovovanou už takřka 140 let, ale často také v kuloárech zatracovaný jako to nejnamyšlenější a nejprotivnější těleso na světě. Jeho kvalit si je vědom každý, kdo se o hudbu alespoň trochu zajímá − zato jeho manýry obvykle zůstávají na úrovni nevyslovených klepů.
Berlínští filharmonikové v roce 2020 uchvátí zahájení Pražského jara, které tradičně patří cyklu symfonických básní Má vlast provedenému 12. května − tedy ve výroční den úmrtí Bedřicha Smetany. Tentokrát ho o pět dní předstihne mahlerovský večer, v němž se Berlínští filharmonikové představí pod taktovkou nového šéfdirigenta Kirilla Petrenka.
Sedmačtyřicetiletého Rakušana ruského původu si orchestr zvolil do čela v roce 2015. O čtyři roky později se Petrenko fakticky ujal funkce.
Zatímco volbu šéfdirigenta sledoval hudební svět s podobným zaujetím jako katolíci volbu papeže, Petrenkův nástup už byl vlastně nenápadný. Když se postu "generalmusikdirektora" v roce 2002 ujímal britský dirigent sir Simon Rattle, Berlín zaplavily plakáty s nápisy "Welcome Sir Simon!".
Petrenko naopak jako by k orchestru jen tak mimochodem přišel a uvedl se provedením několika scén z Bergovy opery Lulu a Beethovenovy Deváté symfonie. Hudební kritik Alex Ross to v časopisu New Yorker označil za "nedobrodružný debut" a vyzdvihl proti tomu právě Rattleův zahajovací koncert, na kterém zazněla také skladba Asyla současného britského autora Thomase Aděse. Její výraznou součástí jsou mimo jiné živé taneční beaty a Rattle dal jasně najevo, že mohutnou berlínskou tradici hodlá přenést do 21. století.
Alex Ross završil porovnání obou koncertů prohlášením, že Petrenko na Rattlea nenavázal. S tím lze snadno souhlasit, ale je potřeba dodat, že Rattle zase nenavázal na svého předchůdce Claudia Abbada, který stejně tak mechanicky nepřevzal odkaz Herberta von Karajana − a v něm není složité vidět přímý protiklad předcházejících šéfdirigentů Wilhelma Furtwänglera a Sergia Celibidacheho.
Naprostá většina těchto "velkých šéfů" navíc s orchestrem pracovala po dobu srovnatelnou s jednou generací − Celibidacheovo sedmileté období v letech 1945 až 1952 v celkovém průměru vyrovnává Karajanova pětatřicetiletá éra mezi roky 1954 a 1989. Každý z nich v orchestru zanechal otisk, který se nevytratí s programem jednoho zahajovacího koncertu − naopak se zapíše někam do genofondu tělesa.
Úctyhodný výčet dirigentských osobností i jejich dlouhotrvající působení jsou dostatečným důvodem pro mimořádné hudební výkony. Pořád ale nevysvětlují, proč se Berlínští filharmonikové dlouhá desetiletí drží také na špičce mediální pozornosti, a tím i popularity. Tady je potřeba odhlédnout od hudby, ačkoliv by s tím současný šéf Petrenko nejspíš nesouhlasil, a zaměřit se na technologie.
Když v roce 1954 přišel k Berlínským filharmonikům šestačtyřicetiletý Karajan, v čele orchestru stanul špičkový hudebník i manažer, despota, narcis, ale také člověk s intenzivním zájmem o nahrávání, film a televizi. I v tom byl pravým opakem svého předchůdce Furtwänglera, který nahrával nerad a věkem i názory patřil k předválečné škole.
Karajan vycepoval orchestr na dokonalý hudební stroj, který nejen královsky hrál, ale také luxusně vypadal. Na nahrávkách neexistovalo nic jako technická chyba, v televizních a filmových záznamech orchestr připomínal vojenskou jednotku na přehlídce. Všechny pohyby byly sjednocené, tváře ušlechtilé a odlidštěné.
Simon Rattle o mnoho let později označil Karajana za císaře legata a tvrdil, že jeho zpěvné linie podepřené setrvalým pulzem jsou v orchestru stále živé. Zároveň ale neskrýval nepochopení pro Karajanovu odtažitost i detailně zrežírované pohyby hráčů. Rattle tvrdil, že Karajan by si v tomto směru rozuměl s režisérem Robertem Wilsonem. Škodolibější povaha by zřejmě připomněla režisérku Leni Riefenstahlovou.
Přes všechny výhrady je nutné říci, že Karajan jako první skutečně zvládl vizuální prezentaci orchestru a samozřejmě i sama sebe. Stejně jako byl J. F. Kennedy prvním "televizním prezidentem", který se musel vyrovnat s nástrahami nového média, Karajan o pár let dříve sehrál roli prvního "televizního dirigenta".
Berlínští filharmonikové se s jeho koncepty pochopitelně vezli také a nezůstalo jen u videa. Za Karajanovy éry vznikla i současná budova Berlínské filharmonie, v jejímž hlavním sálu byli posluchači poprvé rozmístěni kolem celého orchestru.
Bylo by spekulací zkoumat, jakou roli v tom hrála Karajanova snaha, aby na něj bylo vidět ze všech stran. Převratný koncept z počátku 60. let ale okopírovaly další známé sály včetně tokijské Suntory Hall nebo hamburské Elbphilharmonie.
Z dnešního hlediska je také vysloveně symbolické, že naproti budově Berlínské filharmonie sídlí berlínské Sony Centrum. Když firmy Sony a Philips vyvíjely formát CD, milovník technologií i křišťálového zvuku Karajan u toho nemohl chybět, a nahrávky Berlínských filharmoniků dostaly v 80. letech nový impulz.
Herbert von Karajan vedl Berlínské filharmoniky takřka do své smrti v roce 1989 a odešel jako vládce hudebního impéria, nad kterým slunce progresivních technologií nezapadá.
S odchodem imperátora a pádem Berlínské zdi pronikla demokracie i do řad orchestru, jehož hráči si v roce 1989 poprvé volili nového šéfdirigenta − stal se jím Claudio Abbado.
Levicově orientovaný Ital vnesl do jejich života kus humoru i hudbu 20. století a zároveň pokračoval v dosavadních mediálních aktivitách, které tak usilovně pěstoval Karajan. Abbada i orchestr zastihl nástup snadno šiřitelného videa na DVD − natočili na ně v roce 2000 také komplet Beethovenových symfonií. Při jejich přehrávání si lze zvolit úhel pohledu, ze kterého chce divák u obrazovky koncert sledovat, takže si může virtuálně vyzkoušet různá místa v sále.
Virtuální radosti, které do orchestru přišly v době Abbadova působení, přivedl k systematickému tvaru jeho nástupce Simon Rattle. Po Abbadovi ještě posílil orientaci na současnou hudbu a konkrétně britské autory. Zdůrazňoval práci s mládeží a pěstoval scénické projekty − mimořádnou položku mezi nimi tvoří Matoušovy a Janovy pašije Johanna Sebastiana Bacha. V roce 2014 vznikl také nahrávací label Berliner Philharmoniker, na kterém orchestr dnes vydává své nahrávky.
Vskutku vizionářským počinem ale bylo spuštění Digital Concert Hall, která zahájila provoz v roce 2008 − šest let po Rattleově nástupu. Koncerty Berlínských filharmoniků mohou díky ní on-line sledovat diváci po celém světě. Předplatné stojí od 9,90 eura týdně po 149,90 eura ročně a umožňuje přístup k aktuálnímu živému vysílání i bohatému archivu.
Na stránkách Digital Concert Hall se ovšem nedávno objevily také dosud nevídané věci: dva rozhovory se současným šéfem Berlínských filharmoniků Kirillem Petrenkem.
Petrenko je známý jako člověk ponořený do hudby, který se vyhýbá mediální pozornosti a zásadně neposkytuje rozhovory. Je to ohromný kontrast po komunikativním Rattleovi, který byl ochotný mluvit na libovolné téma. Petrenko je sice stejně usměvavý sympaťák a při dirigování ohromně živý i energický typ, ale dostat z něj slovo mimo hudbu je spíš zázrak. Oba videorozhovory na stránkách Digital Concert Hall s ním ostatně nevedou novináři, ale členové orchestru. Petrenko tedy mediálnímu tlaku ustoupil, ale zatím jen v nejnutnější míře.
Publikum Pražského jara uvidí na koncertu 7. května 2020 pracovat dirigenta proslulého oddaností hudbě a puntičkářstvím. "Někdy musím být náročný a nedopustit, abychom zůstali krůček od vytyčeného cíle. Mělo by se to ale dělat tak, aby hudebníci neměli pocit, že jsou neschopní," říká Petrenko v rozhovoru s prvním violoncellistou orchestru Ludwigem Quandtem.
Kirill Petrenko s Berlínskými filharmoniky ponese odkaz Karajanova legata, Abbadova humoru i Rattleovy otevřenosti. Jeho mediální aktivity jsou zatím na úrovni živého setkávání − Berlínští filharmonici s ním jeho inaugurační koncert poprvé v historii reprízovali na vystoupeních pod širým nebem před Braniborskou bránou.
Zdá se, že s Petrenkem přišel k Berlínským filharmonikům člověk naprosto soustředěný na hudbu, který ji ale nepoužívá jako hráz proti okolnímu světu − jen k němu nepromlouvá jinak než skrze silná hudební sdělení.
