Pochybnosti o osvobození politických vězňů. Netopil ve Vídni diriguje Fidelia

Vlevo je Jennifer Davisová jako Leonora/Fidelio, vpravo Katrin Röverová jako její zosobněné nitro.
Vpravo je Jennifer Davisová jako Leonora/Fidelio, vlevo Katrin Röverová jako její zosobněné nitro.
Benjamin Bruns jako Florestan a Katrin Röverová coby Leonořino zosobněné nitro.
Jennifer Davisová jako Leonora/Fidelioa Thomas Johannes Mayer v roli Pizarra.
Samuel Hasselhorn jako Don Fernando.
Foto: Michael Pöhn/Wiener Staatsoper
Boris Klepal Boris Klepal
2. 2. 2020 12:46
Spravedlnost, svoboda a manželská láska jsou podstatou opery Fidelio od Ludwiga van Beethovena. Její původní verzi včera uvedla Vídeňská státní opera v nastudování Tomáše Netopila a režii Amélie Niermeyerové. Zatímco hudba navzdory nevyrovnanému pěveckému obsazení fungovala, inscenace se minula s podstatou. Vznešené ideály pohřbívá v každodenním životě věznice a smyšlených pochybnostech hrdinky.

Vídeň (od našeho zpravodaje) - Čtvrt tisíciletí od narození jednoho z největších skladatelů všech dob letos připomínají snad všechny hudební instituce a Beethoven 250 je heslem roku. Operní divadla to mají nejjednodušší, protože mistr sice rozpracoval desítky oper, nakonec ale napsal jen jednu, jak ostatně vědí i znalci filmu Tajemství hradu v Karpatech.

Jednoduchý je ovšem pouze výběr titulu - Fidelio patří k nejobtížnějším operám vůbec a inscenace nemusí dopadnout dobře ani při angažmá prvotřídních sil.

Mezi Beethovenovými skladbami nenajdeme jedinou, se kterou by skladatel zápasil tak urputně. Fidelia napsal hned ve třech verzích. Běžně bývá uváděna ta poslední, která měla premiéru roku 1814, zatímco původní, o devět let starší podání se hrává málokdy, většinou jen jako festivalová nebo výroční rarita. V tomto duchu jej včera poprvé ve své historii uvedla také Vídeňská státní opera.

Patří k největším klišé označovat Beethovena za revolucionáře. Je to z podstaty chybný pohled, protože skladatel se s hudbou svých předchůdců nejen radikálně nerozešel, ale ani se o to nepokoušel.

Muzikolog Charles Rosen v obsáhlém pojednání nazvaném Klasický styl konstatuje, že Beethovenova tvorba obsahuje stejné množství vzpomínek jako předpovědí - a provedení Fidelia z roku 1805 to výstižně dokládá. Při znalosti poslední verze stejného díla, u vídeňského publika samozřejmé, jasně vypluje na povrch, jak se autor postupem času oprošťoval od vzpomínek a konvencí, aby vytvořil osobitý, dramatický tvar.

Ten už v první verzi stál především na orchestru a v něm měla pevnou oporu také sobotní premiéra. Fidelio z roku 1805 nejspíš není ani pro orchestr Vídeňské státní opery čili Vídeňské filharmoniky samozřejmý, ale Beethoven ano, a tak zní v jeho podání báječně.

Tomáš Netopil.
Tomáš Netopil. | Foto: Archiv Tomáše Netopila

Tomáš Netopil důkladně pracuje s tempy a hodně s dynamikou. Ta je na nižší hladině, než ve Vídeňské státní opeře při Fideliovi bývá zvykem. Poslední verze se tu hrává s velkým orchestrem, zatímco včerejší provedení původní opery odkazovalo ke skromnějším podmínkám přiléhavým pro Beethovenovu dobu.

Už v tom koncept podtrhuje rozdíly mezi první a poslední verzí. Je jich spousta: původní Fidelio je zábavnější, árie jsou více a jinak zdobené, některé spíše připomínají písničky, objevuje se hodně drobných repetic. Hlavně v prvním ze tří dějství jde spíš o singspiel než komplexní, soudržné hudební drama.

Důraz na rozdíly ve verzích je patrný také z hlediska obsazení hlavních rolí: irská sopranistka Jennifer Davisová jako Leonora/Fidelio i německý tenorista Benjamin Bruns coby její manžel Florestan jsou pěvci etablovaní především v mozartovských lyrických postavách. To nemusí být na škodu, pokud disponují nosným a objemným hlasem, který umožňuje tvořit dynamické a barevné nuance i přes hutný orchestr.

Vpravo je Jennifer Davisová jako Leonora/Fidelio, vlevo Katrin Röverová jako její zosobněné nitro.
Vpravo je Jennifer Davisová jako Leonora/Fidelio, vlevo Katrin Röverová jako její zosobněné nitro. | Foto: Michael Pöhn/Wiener Staatsoper

Bohužel to včera platilo pouze v Brunsově případě: jeho Florestan byl věrohodný v přesvědčení o správnosti svých činů stejně jako v utrpení, které podával působivě a bez sentimentu. Zato Davisová měla problémy už s tím, aby ji bylo slyšet, a s rolí se pěvecky trápila. Koloratury měla rozmazané a nejisté, průraznost v podstatě žádnou.

Falk Struckmann coby žalářník Rocco.
Falk Struckmann coby žalářník Rocco. | Foto: Michael Pöhn/Wiener Staatsoper

Jako z tradičního fideliovského světa vstoupili do původní verze sopranistka Chen Reissová v roli Marzelliny, basbarytonista Falk Struckmann jako žalářník Rocco a tenorista Jörg Schneider coby jeho pomocník Jacquino. Poslední jmenovaný sice nebyl zcela vyhovující jevištní typ, ale výkon odvedl výborný - měl krásné legato i výslovnost.

Na roli zloducha Pizzara naopak nestačil barytonista Thomas Johannes Mayer, kterému démonická poloha pravděpodobně není souzena. Leckdo zřejmě vzpomínal, jaké mrazení kdysi na stejném jevišti a ve stejné roli vyvolával Struckmann. Žalářník mu včera sice tolik neseděl, je to přece jen basová role, ale se svým hlasovým fondem i zkušenostmi ji Struckmann zazpíval se ctí.

Při takových rozdílech mezi pěvci je až neuvěřitelné, jak přesvědčivě vypracované byly ansámbly. Netopilovo hudební nastudování si tím připsalo další důležitou položku a hlavní zásluhu na tom, že představení obsahuje i spoustu silných míst. Patří k nim detailně provedená předehra a v neposlední řadě slavný vězeňský sbor o touze po svobodě.

Vězni se ovšem při slovech "svobodo, vrátíš se zpět?" poněkud choromyslně pokoušejí lomcovat dveřmi žaláře. Polopatické ztvárnění jednoho z vrcholných míst opery bohužel není ojedinělé - a včera to nebylo poprvé ani naposled, kdy se publikum v nejvážnějších momentech oprávněně smálo.

V popředí je Thomas Johannes Mayer jako Pizzaro.
V popředí je Thomas Johannes Mayer jako Pizzaro. | Foto: Michael Pöhn/Wiener Staatsoper

Fidelio má prostý příběh. Vypráví o Leonoře, podle níž se také dílo původně jmenovalo. Hrdinka se v přestrojení za muže jménem Fidelio vloudí do služeb žalářníka ve státní věznici, aby z ní vysvobodila svého manžela Florestana. Toho tam bez soudu drží nepřítel, správce věznice Pizzaro.

Do Fidelia se však zamiluje žalářníkova dcera Marzelline, což Leonořino poslání zkomplikuje, stejně jako žárlivost Marzellinina snoubence Jacquina. Nakonec se Leonora postaví přímo zloduchovi a s přispěním králova ministra, který přijíždí jako deus ex machina, manžela vysvobodí. S ním svobodu dostávají i ostatní političtí vězni.

Podstata Fidelia ovšem nespočívá v příběhu, ale v ideálech. A pokud je inscenován o čemkoliv jiném, nelze dojít k dobrému výsledku. Režisérka Amélie Niermeyerová svého Fidelia utápí v civilnosti - idealizace postav sice v první verzi opery ještě není tak jednoznačná a nekompromisní, ale jejich běžné starosti rozhodně nestojí v popředí zájmu.

Ve Vídni se však kolem všech výstupů rušivě odehrává všední život věznice: vydávání stravy, přijímání nových vězňů, jejich šikanování, úklid. Permanentní připomínání věcí, o kterých stejně všichni vědí, působí neobyčejně otravně.

Česká stopa ve Vídni

Fidelia v nastudování Tomáše Netopila uvede Vídeňská státní opera znovu 5., 8., 11. a 14. února.

Už tuto neděli a úterý 2. a 4. února je však na programu lyrické drama Rusalka Antonína Dvořáka pod vedením Tomáše Hanuse.

Operu Richarda Strausse Elektra pak Vídeňská státní opera uváde 6., 9., 12. a 15. února pod taktovkou šéfdirigenta České filharmonie Semjona Byčkova.

Mimořádným a zároveň neřádným zásahem do díla je zdvojení role Leonory, které způsobil autor úpravy libreta, německý spisovatel Moritz Rinke. Pěvkyni na jevišti provází herečka ztvárňující její nitro, občas ji pohání k činům, ale často také připomíná její pochybnosti.

Nápad má solidní oporu v Leonořině klíčové árii, v níž odhodlaná hrdinka zpívá "Ich folg’ dem innern Triebe" - "Následuji vnitřní pohnutky". Leonora skutečně jedná z vnitřní potřeby, navíc z potřeby obecné spravedlnosti, ne jen z osobní touhy mít manžela zase doma. Autor textové úpravy i režisérka přitom ale zapomněli na následující verš stejné árie, který zní "Ich wanke nicht" - "Nekolísám".

S Leonorou necloumají pochybnosti o tom, co dělá, a svou věcí si je naprosto jistá, i když těžko snáší prostředí věznice i všudypřítomné utrpení. Dle režijních instrukcí sice křičí víc hesel o svobodě, zároveň je v ní ale spousta klišé spojujících ženy se slabostí, nerozhodností, a dokonce marnivostí - chvílemi se zdá, že si Leonora užívá Marzellinino nadbíhání jako nějakou "guilty pleasure".

Režisérka Niermayerová udělala z ideální manželky obyčejnou ženu, která se odhodlá k mimořádnému činu a dovede jej do konce. To nastavuje jiný úhel pohledu na příběh opery, avšak zároveň to na něj klade nepřiměřený důraz.

Beethovenův Fidelio vypráví o svobodě a řádu - ideální manželé se mohou znovu setkat až díky zásahu ideálního představitele státní moci, to vše s boží pomocí. Čím víc se postavy této opery zlidšťují, tím víc jim to paradoxně ubírá věrohodnosti.

Když před čtyřmi lety vídeňský festival Festwochen uvedl inscenaci Fidelia v režii Achima Freyera, byla to svým způsobem provokace. Panoptikální stylizace dělala z postav bláznivé figuríny, ale pořád se jednalo o extrémní vyjádření ideálů, které v sobě nesou.

Niermeyerová proti tomu vytvořila inscenaci o obyčejných lidech, kterým se náhodou cosi povedlo, a Leonoru nakonec nechává zemřít na následek zranění, jejž utrpěla v konfliktu s Pizzarem. Kdyby v závěru Prodané nevěsty Jeník nezískal Mařenku, nejpopulárnější Smetanova opera by se změnila ve venkovské drama a nic by se nestalo. Když však Leonora s Florestanem nemohou přijmout své vítězství se stejnou vnitřní silou, s jakou překonali utrpení, hroutí se celý řád světa, o němž Beethoven dílo napsal.

Vídeňská státní opera připomínala, že uvedení první verze Fidelia je ojedinělou příležitostí porovnat si ji s tou poslední, která se zde rovněž hraje. Jedná se o inscenaci z roku 1970, kterou k tehdejšímu 200. výročí Beethovenova narození připravili dirigent Leonard Bernstein s režisérem Ottou Schenkem. O relevantní srovnání se nicméně jedná pouze po hudební stránce, pěvecká je na vážkách a inscenační úplně mimo. 

Fidelio z roku 1805 tak stojí za návštěvu především díky hudbě.

Fidelio

Režie: Amélie Niermeyerová
Hudební nastudování: Tomáš Netopil
Vídeňská státní opera, premiéra 1. února, nejbližší reprízy 5., 8., 11. a 14. února.

 

Právě se děje

před 10 minutami

Tyčkař Kudlička je poosmé halovým mistrem republiky

yčkař Jan Kudlička se poosmé stal halovým mistrem republiky. Mezi muži se díky dnešnímu vítězství za 554 centimetrů posunul na druhé místo historických tabulek nejúspěšnějších atletů. Více titulů v hale nasbíral jen bývalý výškař Jaroslav Bába, který jich má jedenáct.

Bronzovému medailistovi z HMS 2014 Kudličkovi na výšce 554 centimetrů odpadl poslední domácí konkurent Matěj Ščerba, který zapsal 533 cm. Staronový šampion, který loni získal na halovém mistrovství republiky stříbro, si pak nechal zvednout stojany na 561, ale při pokusech o nejlepší český výkon sezony neuspěl.

"Letošní halová sezona byla o chloupek lepší než ta loňská, ale byli jsme zvyklí na lepší sezony. Doufám, že ta další, tedy letní, bude lepší. Pocitově převládá optimismus, výkonově ne, 560 mě letos neuspokojilo. Vím, jak vypadaly tréninky, pocitově to bylo o hodně lepší než ty výkony," řekl v rozhovoru na ploše.

Obrovskou radost měl z pátého titulu na 60 metrů překážek někdejší halový mistr Evropy Petr Svoboda, který závodil letos poprvé. Překážky si pětatřicetiletý závodník pražského Olympu při tréninku postavil teprve před šesti dny. "V neděli jsem zkusil techniku, v úterý náběhy, dneska jsem běžel rozběh a pak finále. Tenhle čas mě, doufám, nechá ve středisku a připravit se na olympiádu. A hlavně zůstat zdravý. Jelikož mi halová sezona začala dnes, tak byla úžasná a zároveň optimistická," radoval se z vítězného času 7,66. To je nejlepším český výkon sezony, ale o 22 setin pomalejší než Svobodův český rekord.

Předčasně skončila snaha Jana Veleby o rekordní šestý titul na šedesátce. Kvůli zranění se musel na poslední chvíli odhlásit. "Včera (v pátek) při rozcvičení jsem ucítil lehkou bolest v tříselné oblasti a následné lékařské vyšetření potvrdilo, že je tam svalové zranění, asi i dírka. Na nějaké závodění by to nebylo," uvedl na svazovém facebooku.

Zdeněk Stromšík tak měl ulehčenou cestu ke druhému titulu za sebou. Závodník domácího SSK Vítkovice zvítězil v čase 6,64, čímž vyrovnal vlastní rekord šampionátu z loňského roku.

Potřetí za sebou vyhrála šedesátku Klára Seidlová, která časem 7,27 sekundy zaostala o čtyři setiny za svým českým rekordem. Posedmé se halovou mistryní ČR stala koulařka Markéta Červenková, která si posunula letošní maximum na 16,81 metru.

Vynikající výkon v rozběhu na 400 metrů předvedla Lada Vondrová, která si vylepšila osobní rekord z Czech Indoor Gala o třináct setin na 52,12 a zařadila se na páté místo letošních evropských halových tabulek. V neděli by ji před finále čtvrtky měl čekat ještě rozběh dvoustovky. Finále na 200 metrů případně poběží půl hodiny po své hlavní disciplíně.

Zdroj: ČTK
Další zprávy