Interview Dejvického divadla je místy banální. Jeho svár ženského a mužského světa i tak stojí za to

Saša Hrbotický Saša Hrbotický
Aktualizováno 10. 12. 2016 15:46
Zručně inscenovaná novinka Dejvického divadla v Myšičkově režii těží z autorovy schopnosti napsat živý dialog a vyšperkovat ho duchaplnými postřehy na téma sváru mužského a ženského vnímání světa. Současně však občas nedokáže zastřít dílčí fabulační nevěrohodnosti či banálnost některých vyslovovaných psychologických mouder. I tak díky překvapivé pointě z představení odcházíte příjemně znejistělí s hlavou plnou otázek, píše v recenzi Saša Hrbotický.
Hlavní role obsadili Jaroslav Plesl a Veronika Khek Kubařová
Hlavní role obsadili Jaroslav Plesl a Veronika Khek Kubařová | Foto: Hynek Glos

Dejvické divadlo si vybudovalo mimořádné renomé a stálý zájem publika mimo jiné díky velkým ansámblovým představením, jak je v aktuálním repertoáru reprezentují třeba Shakespearova Zimní pohádka, Čechovův Racek nebo Zelenkův Teremin. Dejvičtí teď ale divákům nabídli zcela jiný typ inscenace, komorní drama Interview současného nizozemského autora Theodora Holmana. Režie se ujal herec Martin Myšička, který do dvou ústředních a jediných postav obsadil Veroniku Khek Kubařovou a Jaroslava Plesla.

Holmanovo Interview přivádí na scénu pětadvacetiletou veleúspěšnou herečku Katju a o dvacet let staršího žurnalistu Pierra. Novinář dostal za úkol zaskočit za onemocnělého kolegu a připravit pro svůj deník rozhovor s televizní a filmovou celebritou. Jenže jeho by jako specialistu na politické záležitosti mnohem více těšilo komentovat dění na domácí scéně, kde se právě schyluje k pádu vlády.

Alespoň tak Pierre vysvětlí hned na začátku setkání s Katjou svou nepřipravenost a vlažný postoj k zadanému úkolu. V průběhu podivného večera se pak nejednou ukáže, že to, co si zpovídaná žena a novinář vzájemně prozrazují, nemusí být vždycky úplně pravda. Nebo aspoň ne celá pravda. Oba také jen neradi a neochotně poodhalují svá nitra, ale zároveň blufují a snaží se získat v odvěkém souboji pohlaví převahu, vyzrát na partnera. Ona typicky ženskými prostředky, koketérií a vyzývavostí, on naopak tajemnou uzavřeností, naštětěností hraničící s neomaleností.

Myšičkova inscenace je zábavná, drží si sevřený tvar. Její napětí graduje až po dvojitou pointu, která nakonec staví trochu na hlavu vše, co se na scéně hodinu a půl odehrávalo. Podmínkou ovšem je, aby divák přistoupil na jistou modelovost střetnutí „herecké krásky s novinářským zvířetem“ a na to, že profesionální rozhovor cizích osob se víc z vůle autora než z logiky děje bleskurychle sesmekne do sféry ryze soukromé, a změní se tak v intimní sondu do privátních traumat obou postav.

Představení je členěno několika jednoduchými přestavbami scény dávajícími nám nahlédnout do luxusního interiéru bytu seriálové hvězdy, kde se s výjimkou prologu a epilogu příběh odehrává. V inscenaci se funkčně a promyšleně pracuje s kostýmy, jejichž změny plní v případě Katji významotvornou funkci a ilustrují proměnu seriálové star od exkluzivity až po závěrečnou nepřikrášlenou obyčejnost.

Kubařové chybí ironický distanc od postavy

Veronika Khek Kubařová ovládá mnohé fígle herecké techniky, hraje si s intonací, pózuje, vystihuje Katjinu afektovanost i drásavost její zpovědi, kdy možná skutečně, možná předstíraně prozradí, co ji opravdu tíží. Co se nejmladší člence souboru příliš nedaří, to je vytváření si jemné ironické distance od postavy, hravosti a výrazové lehkosti, což u hereckého ansámblu Dejvického divadla patří takřka k povinné výbavě. Při vší herecké vynalézavosti a okaté rafinovanosti působí Kubařové Katja poněkud prvoplánově.

To naopak herecký instinkt Jaroslava Plesla při ztvárnění role Pierra se projevuje takřka neomylně, včetně správně dávkované směsi suchého humoru a niterného smutku. Výsledkem je přesný, srozumitelný charakter. Právě proto, že herec používá méně okázalé, subtilnější prostředky, jeho Pierrovi lze uvěřit iritující nabroušenost a věcnost, neochotu k dialogu i postupné roztávání a podléhání atraktivní protihráčce. Podle očekávání Pierre nakonec tak jako tak kapituluje a odhalí své skutečné i pomyslné jizvy na těle i duši, jak je utržil při práci reportéra v Bosně i v nevydařeném privátním životě.

Zručně inscenovaná novinka Dejvického divadla v Myšičkově režii těží z autorovy schopnosti napsat živý dialog a vyšperkovat ho duchaplnými postřehy na téma sváru mužského a ženského vnímání světa. Současně však občas nedokáže zastřít dílčí fabulační nevěrohodnosti či banálnost některých vyslovovaných psychologických mouder. I tak díky překvapivé pointě z představení odcházíte příjemně znejistělí s hlavou plnou otázek.

Theodor Holman: Interview, Dejvické divadlo 3. 12. 2016, režie: Martin Myšička, překlad: Michal Kotrouš

Hodnocení: 70 %

 

Právě se děje

Další zprávy