"Ty, mami, divaj sa. Kdybych zpíval česky, neměl bych dva Anděly," říká Thom Artway

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
Aktualizováno 6. 6. 2017 14:46
Třiadvacetiletý písničkář Tomáš Maček alias Thom Artway začínal jako pouliční hudebník. Jeho cesta k úspěšné popové kariéře vedla mimo jiné přes irskou farmu, kde si vidlemi propíchl nohu, nebo pětiměsíční pobyt v Austrálii.
Thom Artway už má inspiraci.
Thom Artway už má inspiraci. | Foto: Parlophone

Nedávno získal dvě Ceny Anděl a nadobro se zařadil do tuzemské popové špičky. Desku v češtině ale zatím nechystá. Přispěla k tomu i "dobrá rada" jeho švagrové po koncertě v rodné vsi, kde s bratry zkoušel zahrát lidovku.

Před pár dny jste obdržel ocenění Zpěvák roku a Objev roku 2016 Ceny Anděl. Ve vaší nejznámější písni I Have No Inspiration zpíváte o tom, že jste mladý a ztracený muž bez inspirace. Už je to lepší?

Inspirace je teď zaplaťpánbůh hodně. Ke skládání hudby mě hodně inspiruje příroda, k psaní textů zase lidi. Třeba letos v lednu jsem byl měsíc na Sumatře, kde lidi řeší úplně jiné problémy. A kolem je nádherná příroda. Napsal jsem tam čtyři skladby a z pobytu čerpám dodnes. Ale moje písně ovlivňují taky vztahy a samozřejmě ženy.

Jak jste se vlastně ke hraní dostal? 

Začalo to na střední škole. Poslouchal jsem britské a irské kapely a interprety, třeba Coldplay, Muse, Damiena Rice, Glena Hansarda. Ale i Boba Dylana. Jejich muziku jsem vstřebával a začal skládat i vlastní věci. Moje první skladba se jmenovala Towards the Sun, text jsem napsal v sedmnácti s Petrem Chamulou - basákem kapely, s níž jsem hrál. S touhle skladbou jsem vyhrál soutěž a pak se dostala i do filmu. Což byla výhra. Člověk pak zjistí, že to má smysl. 

Narodil jste se na Valašsku, přesto zpíváte anglicky. Hádám, že otázku, proč nezkoušíte češtinu, dostáváte asi často.

Lidi mi radí, abych česky nezpíval. Nedávno jsem hrál u nás doma na vesnici a říkal jsem si, že uděláme něco česky - písničku Teče voda, teče. Zpívali se mnou dva bráchové, domluvil jsem tubu z dechovky a přišlo hodně lidí. Po koncertě za mnou přišla švagrová a říkala: "Ty, Tome, ale fakt nezpívaj česky." A mamka zas: "Já tvým písničkám nerozumím, musíš zpívat česky." Odpovídám jí: "Ty, mami, divaj sa. Kdybych zpíval česky, myslím si, že bych neměl dvě sošky Anděla."

Češtinu miluju, strašně moc bych chtěl zpívat česky a věřím, že to půjde, ale musím se to pořádně naučit. Při zpěvu v češtině mám totiž tendence dávat do ní anglické moresy. Při samotném zpěvu si to neuvědomuji, ale z nahrávky je to hodně poznat. 

Thom Artway
Thom Artway | Foto: Andrea Sovová

S hraním na ulici jste začínal v Praze na Kampě. Poté jste odjel na půl roku do Irska, kolébky buskingu. Kde jste si tam zahrál?

Jel jsem tam pracovat, chtěl jsem si zlepšit angličtinu. Nehrál jsem tam na ulici, protože jsem měl strach, že moje čenglish bude lidem k smíchu.

Pracoval jsem na farmě, kde jsem kromě jiného dojil krávy. A taky jsem se naučil rodit krávy. Farmář jednou nebyl doma a my jsme viděli, že už to přichází, tak jsem ji chodil kontrolovat.

Hned první den na farmě se mi stalo, že jsem si při přehazování trávy vidlemi propíchl holinku a zranil si nohu. Farmář se mnou musel do nemocnice na injekci a pak jsem chvíli nemohl chodit. Od té doby jsem se strašně snažil.

Ve svém životopise uvádíte, že vás ovlivnila také pětiměsíční cesta po Austrálii. Co jste tam dělal?

Toulala jsem se. Z hecu jsem si koupil letenku, sbalil si batoh, kytaru a sto australských dolarů. Přes couchsurfing (sociální síť propojující cestovatele a hostitele; hostitelé poskytují cestovatelům zadarmo místo k přespání) jsem si domluvil spaní na pár dní a odletěl jsem do Sydney. Zařídil jsem si licenci pro hraní na ulici, ale asi dva dny jsem nehrál, protože jsem se styděl před anglicky mluvícím publikem. Ale protože jsem pak už neměl na jídlo, musel jsem začít. A fungovalo to. Sydney je hodně hlasité město, takže bez zesilovače jsem hrál večer v parku.

Jakmile jsem si vydělal na zesilovač, odjel jsem autobusem do Melbourne, kde jsem spal dva a půl měsíce u indického kamaráda, kterého jsem dřív potkal v Praze. Během pobytu v Austrálii jsem jel na týden do Adelaide. Hrál jsem na ulici a občas i v baru.

Po třech měsících jsem odjel na Nový Zéland, abych si prodloužil vízum. Čtrnáct dní jsem tam stopoval a jednou jsem hrál v Aucklandu na ulici. Prodloužil jsem si víza na další tři měsíce, vrátil jsem se do Austrálie, zase jsem hrál a pak jsem se vrátil zpátky do Česka.

Kde v Austrálii se vám hrálo nejlíp?

V Adelaide jsem byl na festivalu Fringe, kde je mezi hudebníky hodně velká konkurence. V Sydney mají buskeři svá místečka, na která jsou zvyklí, takže když tam dorazil nějaký Čech s pomalýma písničkama, nevypadali moc nadšeně.

Nejvíc mě bavilo Melbourne, tam bylo strašně moc míst k hraní. Měl jsem tam jedno oblíbené, malé náměstí kousek od kavárny Brunetti café. Po dvou dnech hraní mi na moje místo dali papírek s kávou, na kterém stálo: Díky za to, že svým hraním děláš místo pěknějším. Tak jsem si říkal, že jim tam budu hrát každý večer. Australané jsou rádi, že je na ulici hudba. Nejenže poslouchají, ale kupují si i CD.

Jaký je rozdíl mezi tím, být buskerem v Česku a v Austrálii?

Podmínky tady nejsou takové jako v zahraničí. Kdysi to ale v Praze bývalo lepší, teď už se nedá hrát se zesilovačem. Nemůže se na tom břehu, ale na opačném břehu, v sudé nebo liché hodiny…

V Austrálii to měli vyřešené bravurně. Jednou za čtrnáct dní probíhalo na magistrátu setkání s novými buskery, úředníci jim udělili licenci a vysvětlili, kde se smí hrát. Taky tam mají člověka, který chodí městem a upozorňuje buskery třeba na to, že hrají moc nahlas. Neříká jim, aby přestali hrát, jen je upozorní, aby si to trošku ztišili nebo natočili jinam zesilovač.

Festival Praha žije hudbou

  • Buskerský (pouliční) festival Praha žije hudbou se letos uskuteční 8. až 10. června na několika scénách (nám. Jiřího z Poděbrad, piazzeta Národního divadla, Karlovo náměstí atd.) hlavního města.
  • Zahrají tu například skupiny Abraxas nebo Houpací koně a písničkáři Vladimír Merta nebo Xavier Baumaxa. Rozpis celého festivalu najdete na prahazijehudbou.cz. 

V Austrálii funguje busking dlouho, tady ještě pořád trochu smrdí žebráctvím. A je jedno, jestli busker zpívá líp než Karel Gott. Prostě hraje na ulici a to se nedělá.

Během posledních dvou let jste se proslavil. Chodíte ještě hrát na pražské ulice?

Nechodím, protože mám fakt dost povinností. Ale asi tři měsíce zpátky jsem byl u Lennonovy zdi a teď o prázdninách bych si rád zahrál znovu, protože mě to pořád baví. Hraju tam, kde se dá, ale nejvíc mě vždycky bavila Kampa.

 

Právě se děje

Další zprávy