Kdo si myslí, že válka je minulost, ten by měl vidět trauma veteránů, říká bosenský režisér Drljevic

Martin Svoboda Martin Svoboda
10. 10. 2017 7:00
Bosenský dokumentarista Alen Drljevic si za svůj fikční debut Chlapi nepláčou odnesl dvě ceny z karlovarského filmového festivalu. U příležitosti uvedení snímku do české distribuce navštívil Prahu. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluvil o tom, proč se rozhodl reflektovat obrovské trauma nejen své země právě prostřednictvím hraného filmu. "Sám jsem byl v bosenské armádě. A mám pocit, že v médiích se o válce mluví jako o ukončené události, jako o věci z minulosti. Kdybyste ale byli na některém z terapeutických sezení, ani by vás nenapadlo, že vše už skončilo. Pro ty lidi určitě ne," říká.
Film Chlapi nepláčou.
Film Chlapi nepláčou. | Foto: Aerofilms

Váš film Chlapi nepláčou zobrazuje terapii, na níž se setkávají váleční veteráni všech stran konfliktu a znovuprožívají svá traumata. Považujete takový postup reflexe minulosti za rozumný?

Ano, ale nutno podotknout, že podoba těchto setkání probíhá v realitě trochu jinak než v mém filmu.

Zdůraznil jsem terapeutickou část a upozadil ostatní doprovodné aktivity, které setkání provázejí. V realitě se navíc tyto workshopy odehrávají častěji v prostředí jedné ze stran konfliktu. Většinou nedochází k tomu, aby se podobně střetly všechny strany na jednom místě.

To vysvětluje hodně. Jakkoliv je svým způsobem fascinující ve filmu tyto střety sledovat, pro účastníky působí spíš škodlivě. Teď chápu, že jde o důsledek zhuštění reality kvůli dramatickému účinku. 

Potřebovali jsme větší drama, než jaké ona setkání běžně poskytují. V reálné podobě rozhodně jsou prospěšná a také klidnější, i když ne příjemnější. Ostatně i konfrontace bývalých nepřátel, jen realizovaná kontrolovaně, jsou podle psychologů pozitivní a dějí se. Posttraumatickou stresovou poruchu totiž nejde vyléčit, jde se s ní jen naučit žít a přijmout to, co člověka děsí.

Pokud se nepletu, máte s podobnou terapií zkušenosti. Nejen proto, že jste bývalý voják, ale dané prostředí jste sledoval kvůli chystanému dokumentu.

Během války jsem byl v bosenské armádě, takže vím, s čím se vojáci musí vypořádat. Později jsem se dozvěděl o těchto programech a můj původní záměr byl natočit o nich dokument. 

Mám totiž pocit, že v médiích se o válce mluví jako o ukončené události, jako o věci z minulosti. Kdybyste ale byl na některém z těch workshopů, ani by vás nenapadlo, že vše už skončilo. Pro ty lidi určitě ne.

V Česku se ve filmech a literatuře jako k tíživé stopě dějin vracíme k nacismu a komunismu. Vy máte jugoslávské války. Aniž bych chtěl snižovat reálné důsledky konfliktů, nejsou coby námět uměleckého díla už poněkud vyčerpané?

S touto kritikou jsem se samozřejmě setkal, hlavně od bosenských, chorvatských nebo srbských diváků a novinářů, kteří tvrdí, že už mají po krk sledování dalších filmů o tom samém.

Já ale jejich názor nesdílím. Sice možná máme spoustu filmů, jež se tímhle tématem zabývají na povrchu, pořád ale není dost těch, které zašly hlouběji a dostaly se až k jádru.

Máme třeba hodně filmů o lásce, ale většina z nich je hloupá a povrchní. Není důvod kvůli nim odmítnout další s potenciálem dostat se o kus dál.

Proč jste vlastně nakonec opustil záměr natočit dokument a přidal další úroveň umělosti? Nyní sledujeme herce, jak hrají lidi, kteří se snaží přehrát a znovu prožít svá traumata.

Uvědomil jsem si, že přítomnost kamery by znemožnila veteránům plně se ponořit do terapie. Jednak by tedy byli ochuzeni o pomoc, kterou potřebují, a nakonec by tahle oběť ani nebyla vykoupena vznikem pořádného filmu. 

To, co lidé na těchto workshopech prožívají, je velmi emotivní, intimní a těžko představitelné. Onu atmosféru by nebylo možné zachytit se štábem. Museli jsme ji tedy vytvořit se vším všudy prostřednictvím fikčního filmu.

S producentem jsme se navíc shodli, že hrané filmy mají větší dopad než dokumenty. Což říkám coby člověk, který má dokumenty rád a točí je. U tak důležitého tématu je ale třeba usilovat o oslovení co největšího okruhu diváků a k tomu je nejlepší odvyprávět příběh. Za tím rozhodnutím si stojím. 

Obsadil jste ale i skutečné veterány a neherce. 

Chlapi nepláčou.
Chlapi nepláčou. | Foto: MFF Karlovy Vary

Ano, některé role jsou obsazeny neherci, jiné profesionály - přesně podle potřeby. A v několika případech byli profesionální herci zároveň veterány.

Nakolik se tedy příběh zakládá na skutečnosti a nakolik je smyšlený?

Jednotlivé historky a popisované události většinou vycházejí ze reality - z toho, co jsem se dozvěděl během svých rešerší, ale i z toho, co si zažili herci. Třeba Leon Lučev spadá do oné kategorie herce - veterána.

Odpovídají herci národnostně svým postavám? Objevil se během natáčení nějaký konflikt?

Herci většinou mají stejnou národnost jako jejich postavy, i když ne vždy, ale ke konfliktům nedocházelo.

Všichni jsme si před natáčením prošli intenzivní přípravou. V tom opuštěném hotelu jsme se sešli deset dní před třítýdenním natáčením a věnovali se přípravám, sžití a ponoření do situace. Nikdo však neztrácel kontrolu, všichni jsme chápali, že nám jde o film. Přesto to byl silný osobní zážitek, v němž jsme se střetávali s vlastní minulostí. Doufám, že ve filmu se to odráží.

Kolik se natočilo materiálu? Jak dlouhý byl první sestřih filmu? Ptám se proto, že tento přístup nahrává spontánnosti a improvizaci. 

V některých momentech samozřejmě prostor pro improvizaci byl, film tohoto typu nejde zcela kontrolovat, vyžadovat stoprocentně odříkaný text a každý pohyb odpovídající plánu na papíře. Zároveň se ale točilo podle silného scénáře. Ten vznikal šest let a měl jedenáct verzí, nešlo tedy jen o kostru, na niž bych chtěl navěšovat náhodně pořízené scény.

Během oněch šesti let jsme měli dost času si ujasnit, co chceme říct, takže jsme se nikdy neutrhli. První verze byla delší jen asi o třicet minut. 

Jaké ohlasy má snímek ve vaší domovině? Často vidíme, že filmy úspěšné v zahraničí domácí publikum odmítá a naopak. Vy jste měl v zahraničí - konkrétně u nás, na karlovarském festivalu - úspěch.

Zpočátku jsem byl skeptický, protože jsem po kladném přijetí ve Varech očekával vámi popisovaný kontrast. Nakonec jsem ale byl mile překvapený. O film měli zájem diváci i média a přijetí bylo kladné. Je ale třeba vzít v potaz, že v Bosně vzniknou dva filmy ročně a filmový trh tam není velký.

Má váš snímek nějakou formou sdělovat vaše osobní názory na jugoslávské války a jejich následky, nebo jste se snažil zůstat neutrálním pozorovatelem?

Filmy se silnými poselstvími vlastně rád nemám, není tedy ani mým cílem, aby Chlapi nepláčou nějak tlumočili mé názory. Chtěl jsem se pokusit porozumět lidem na plátně, jejichž zážitky vycházejí z reality.

Pokud má mít můj film nějaké poselství, tak jde spíš o vybídnutí k empatii a snaze o pochopení druhých, i když kdysi byli nepřáteli. Chtěl bych, aby si lidi po zhlédnutí kladli otázky, na které budou okolo sebe hledat odpovědi.

 

Právě se děje

Další zprávy