Recenze - Během projekce nejočekávanějšího karlovarského titulu se v sále několikrát ozýval smích diváků, který přecházel od upřímného pobavení až po poněkud nervózní vyjádření údivu. Všechny tyto reakce jsou jistým způsobem adekvátní, ačkoli ve filmu žádná otevřeně komická scéna nefiguruje.
Celou dosavadní tvorbu Larse von Triera do značné míry charakterizuje titul jednoho z jeho novějších filmů Kdo je tady ředitel? Jeho díla jsou plná postav manipulátorů, kteří z pozadí kontrolují a řídí běh událostí, a opakují se v nich náznaky zmanipulování samotného diváka.
| Čtěte také: Krutý umělecký pšouk Larse von Triera rozděluje Cannes Nejzajímavější filmy karlovarského festivalu |
Ve filmu Evropa, kde je divák v úvodu snímku uváděn do hypnózy hlasem anonymního vypravěče, se na tento prvek ovládání otevřeně upozorňuje. Naproti tomu slavná trilogie Zlatých srdcí čítající filmy Prolomit vlny, Idioti a Tanec v temnotách s diváky skrytě rozvíjí hru na podléhání či odmítání svých emocionálně vyděračských melodramatických příběhů.
Festivalový shocker Antikrist, který se stal ústřední událostí letošní přehlídky v Cannes, přímo svádí k psychoanalytickým úvahám ohledně vyšinutosti jeho „autora". V případě manipulátorského Triera je však dobré brát propojení tvůrce a díla s rezervou.
Snímek je především dokonale vysoustružený festivalový crowd pleaser, miláček davů, který slouží jako otevřené pole pro vášnivé diskuse mezi různými typy diváků. „Běžné" publikum ohromí splatterpunkovým násilím a explicitními sexuálními scénami, které jako by vypadly z nějakého současného francouzského krváku, intelektuálnější diváky si omotá kolem prstu v prvních dvou třetinách snímku vypjatým psychologickým dramatem a mysteriózním nádechem díla.
Trierovi fanoušci budou jásat nad tím, že snímek rekapituluje styly předchozích režisérových snímků, od maximálně stylizovaného černobílého a zpomaleného úvodu, přes chaoticky působící střih ve scénách rozhovorů obou manželů až po práci s nejrůznějšími hluky a ruchy, které dodávají snímku hororové napětí.
Opět se v ději objevuje také postava manipulátora, kterou je manžel hrdinky provádějící na své družce psychologickou terapii. Maximálně ironickou tečkou a výzvou všem snobským milovníkům „filmových klasiků" je závěrečné věnování tohoto excentrického dílka ruskému spirituálnímu filmaři Andreji Tarkovskému.
Status filmu-události ještě posilují zprávy o tom, že Trier se do natáčení pustil poté, co v roce 2007 ohlásil, že trpí depresemi, což snímku dodává punc autoterapeutického, a tedy výsostně autorského osobního díla. Do jaké míry režisér do díla promítá své obsese je pro někoho, kdo Triera samotného nezná osobně, nemožné posoudit.
Z pozice festivalového diváka se ale dá Antikrist chápat jako sofistikovaná hříčka s diváckými očekáváními. Díky ohromné publicitě, jež mu předcházela, je snímek obtěžkaný předpokladem orgií perverzity a násilí.
Divák natěšený na stříhání klitorisu a další chuťovky, o kterých četl v tisku, sice na samém začátku uvidí krátký detailní záběr pohlavních orgánů při souloži, po něm ale následuje velmi dlouhá pomalá pasáž, která kombinuje intimní psychologické drama s lyrickým symbolismem přírody.
Intelektuálové, kteří ma tuto hru přistoupí, budou v závěrečné třetině díla šokováni erupcí explicitního sadismu.
Těžko říct, do jaké míry je tento vypočítavý a zároveň ironický kalkul chtěný. Snímek samotný totiž žádné rozřešení nepředkládá, ale představuje pouze otevřené pole, do nějž můžeme včítat jak Triera - depresivního psychopata, tak Triera - sofistikovaného manipulátora.
Antikrist (Antichrist). Dánsko, Německo, Francie, Švédsko, Itálie, Polsko, 2009. Režie: Lars von Trier. Hrají: Charlotte Gainsbourg, Willem Dafoe.
