Recenze - Španělský režisér Albert Serra (1975) není školeným filmařem. Studoval komparatistiku a hispánskou literaturu a zázemí v literatuře může být jedním z důvodů jeho netradičního přístupu k natáčení a koncipování snímků.
Serra vzbudil velkou pozornost (nejen) na festivalu v Cannes už svým druhým filmem Rytířská čest (2006) a rozšířil řady režisérů jako Lisandro Alonso, Lucretia Martel, Pedro Costa či Béla Tarr - tedy minimalistických tvůrců experimentujících s možnostmi vyprávění a se samotným filmovým médiem.
Snímek - podobně jako následující Zpěv ptáků z roku 2008 - vychází z literární předlohy; v prvním případě jde o Cervantesův román Don Quijot, ve druhém o biblický příběh třech králů. jenže adaptaci pojímá Serra podobně radikálně jako přístup k filmovému médiu.
V obou případech se na realizaci podílí úzký štáb lidí. Namísto dokonalého produkčního týmu kolem sebe Serra shromáždil komunitu kamarádů a sousedů, členů rodiny i novinářů a tvoří filmy rezignující na technickou dokonalost i na vyprávění příběhu. Výsledek neortodoxní metody popisuje následovně: „Můj náhled na film je bližší způsobu, kterým se čte báseň. Při čtení básně neočekáváte, že bude mít každý verš zjevný význam... Můj film má v sobě podobně jako báseň vnitřní svobodu, ale přitom je dobře promyšlený.“
Serrův nejnovější počin, letošní dokument Hospodin činí zázraky ve mně uváděný v Jihklavě, vznikl v rámci projektu zaštítěného institucí Centre de Cultura Contemporània de Barcelona, jehož se Serra účastní se spřízněným režisérem Alonsem. Oba tvůrci pohybující se na hraně dokumentu natočili jakési „filmové dopisy“, které se vracejí k jejich předchozím projektům.
Spolu s herci z Rytířské cti tak Serra vyrazil do krajiny, kde se odehrává Cervantesův román. Tady natočil film, který stylisticky koresponduje s jeho předchozí tvorbou, a přitom působí jako chiméra, s níž se nelze vypořádat. Jako dvě a půl hodiny trvající sestřih scén ze zákulisí natáčení. Ovšem sestřih komponovaný jako básnická skladba.
Jestliže předchozí filmy využívaly dokumentaristickým způsobem náhod a nedokonalostí, tento film boří hranice mezi dokumentem a hraným filmem jakoby z druhé strany. Striktně statické záběry ukazují herce a štáb při veškerých všednodenních činnostech, jak jedí, posedávají, čekají, hádají se – přesto je vším možným, jen ne dokumentem o natáčení filmu. Rozdíl mezi postavou, hercem, členem štábu a objektem dokumentu se dokonale stírá.
Není jasný účel ani celého podniku – proč se část štábu filmu o Donu Quijotovi vypravila do oné krajiny– ani význam situací. Každá z dlouhých statických scén promyšleně pracuje s kompozicí záběru. Důležitější než to, co vidíme, je ale to, co se odehrává mimo. Zatímco herci posedávají, čtou si noviny a zabíjejí čas, za kamerou se často něco děje a připravuje, aniž bychom měli jasno, co konkrétně.
Dojem, že jde o spontánní zachycení protagonistů, o jakousi všední tvář herce, když nehraje postavu, ale není komplikován jen tím, že dotyční jsou vesměs neherci a v Serrových filmech se nikdy příliš nestylizují do postav. Mnohem ošemetnější je, že ve většině scén onoho nicnedělání štáb za kamerou se svými „postavami“ komunikuje: instruuje je, aby neutíkali ze záběru, neodcházeli a podobně. Je v tom kousek absurdního humoru a neustále se tak komplikuje vztah toho, co je improvizované, co dokumentované a co hrané.
Nevíme, zda umanuté či dětinské chování herců je spontánní, dokumentárně zachycenou zprávou o jejich povaze, či naopak plní pokyny scénáře, jehož cílem je jakýsi komentář o tom, jak obtížně vznikají takové vyprázdněné filmy; jak obtížné je stvořit iluzi spontaneity a všednodennosti.
Důsledné zaměření na ty nejméně významné události evokující jakýsi „prostor mezi“ působí jako manifest důležitosti toho nejvšednějšího, minoritního, upozaďovaného. Což jde zcela v duchu Serrova přístupu k adaptování, kdy si z děl vybírá přehlížené pasáže či motivy a omezuje příběh - tedy to, co bývá považováno za „podstatné“.
Ve vztahu ke Quijotovi lze jen dodat, že celé počínání zúčastněných připomíná moderní souboj s větrnými mlýny, a jejich vystupování je svébytnou aktualizací motivů Cervantesova románu. Jsou snad herci donkichotskými snílky? Či je donkichotská sama snaha o radikální filmařinu, která rezignuje na většinu pravidel a díky tomu může být nejčistším filmovým uměním?
