reklama
 
 

J.G. z Ji.hlavy: Českému dokumentu vládne mládí

30. 10. 2012 21:15
Blog redaktora Aktuálně Jana Gregora o kulturním dění

Úterý - 21:13 - Volba filmu Pevnost režisérů Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské nejlepším českým dokumentem roku nebyla zas až tak velkým překvapením. Organizátoři dávali nenápadně své preference už před festivalem (například velkým rozhovorem s Lukášem Kokešem v DOK Revue, příloze časopisu Respekt), filmu přiřkli jedno z nejlepších míst v programu (hlavní sál DKO v pátek v osm hodin). A nutno říci, že v letošní soutěžní kolekci byla tahle absurdně poetická sonda do života v Podněsterské moldavské republice favoritem i vítězem naprosto zaslouženým.   

Mladí autoři film koncipují jako mnohohlasou mozaiku názorů a postojů ke své vlastní zemi, když zpovídají celou škálu postav od učitelky, přes dospívající dívky, úředníka až po opozičního novináře či aktivistku. Výrazným aktérem svého druhu je ovšem i kamera, která často od hrdinů, pronášejících nezřídka svá slova v komentáři mimo obraz, odskakuje ke zdánlivě nevýznamným detailům, nebo ve fotogenických statických kompozicích dokresluje atmosféru života v podivném kvazistátě, který si dvacet let drží svou samostatnost, aniž by se schylovalo k tomu, že by ho mezinárodní společenství uznalo.

Režiséři jsou přitom dostatečně otevření na to, aby ze země, jejíž relativní prosperitu udržuje kromě příspěvků z Ruska obchod s drogami a se zbraněmi, dělali nejbezútěšnější místo na zemi. Popásají se sice po zchátralých sídlištích a dalších znacích postkomunistického úpadku, zároveň ale ukazují, že řadě obyčejných lidí se v dotovaném ruském satelitu nežije tak špatně a demokracie tam dokonce funguje natolik, že ve volbách prohraje politický otec zakladatel Podněstří Igor Smirnov a svému vyzyvateli pokojně předá moc.

Tanečky kolem voleb a vnějšková prezentace státní moci jsou nejvděčnějšími pasážemi filmu. Úředník mluví o tom, jak se v jeho zemi každý cítí bezpečně, protože na každého občana připadá jeden policista. Salvy smíchu vyvolává bizarní choreografie vojenské přehlídky, stejně jako volební klip v rytmu turbofolku opěvující v textu politického veterána Smirnova, který do voleb jde pod orwellovským sloganem Stabilní změny.

Kokešovi s Tasovskou se jednou podaří ke Smirnovovi přiblížit, jejich natáčející foťák ovšem zaujme pozornost ochranky a miništáb je převezený na policejní stanici k vysvětlení. Filmaři totiž nedostali novinářská víza a tak se po zemi pohybovali jen jako turisté. Jsou tak trochu znevýhodněni tím, že se nedostali k oficiálním autoritám. Nahrazují to ovšem vizuální nápaditostí a pozorovatelským talentem. Svou schopností postihnout rysy společnosti, žijící ve zvláštním bezčasí, připomíná letošní vítězný film tři roky starý snímek Tomáše Kudrny Mlčeti zlato, který podobně neokázale a přitom pronikavě zmapoval dnešní Kyrgyzstán.

Pevnost nepřináší žádné převratné odhalení nebo politicko-ekonomickou analýzu, ale lidem, kteří žijí v téhle malé neuznané republice se dokáže dostat pod kůži.

Úspěch Tasovské (1980) s Kokešem (1983), zvláštní uznání pro Abraháma (1978) s Bojarem (1981) za film Dva nula a pro Jana Geberta (1981) za Hru o kámen dokazuje sílu generace čerstvých třicátníků. Největší radost ze sledování filmů ze sekce Česká radost tak přináší fakt, že ty nejlepší dokumenty netočí zasloužilí profesionálové, ale mladí a perspektivní filmaři.  

 

Sobota - 5:48 Vzácný host jihlavského festivalu Tariq Ali, ikona britské levicové publicistiky, iritoval na své čtvrteční panelové diskuzi mnohé návštěvníky včetně autora tohoto blogu svým černobílým viděním světa a hlavně jakýmsi paternalistickým způsobem, kterým shlíží blahosklonně na politiky a obyvatele střední a východní Evropy jako na pomýlence, kteří přijali po osvobození od komunismu nekriticky neoliberální diskurz. Ne že by na tom v jádru něco nebylo. Vadil spíš ten povýšený tón, kterým Ali nasazoval na bývalé východoevropské disidenty, reprezentované zejména Václavem Havlem, kvůli tomu, že myšlenkově po revoluci stáli na opačné straně barikády než antiamericky ladění intelektuálové ze Západu.

V jednom měl ale Ali nepochybně pravdu, názory zpochybňující přirozenost kapitalistického řádu a kritika tržních mechanismů se v postkomunistickém veřejném prostoru prosazují jen těžko. Jako jednu z prvních vlaštovek uvedl Ali okupaci několika chorvatských univerzit v roce 2009, při níž studenti požadovali zrušení školného na vysokých školách. Režisér Igor Bezinovič stál u zrodu stávky na filozofické fakultě v Záhřebu a po 35 dní monitoroval zákulisí protestu.

Vznikl film nazvaný prostě Blokáda a je docela inspirativní anatomií jedné důležité a příznačné dobové revolty. Studenti si totiž vytkli cíl, který v dnešní době škrtů vypadá obzvlášť utopicky: zrušit veškeré školné na vysokých školách, které do chorvatského školství přináší ročně 40 milionů eur (částka, kterou tamní vláda vynakládá například na zahraniční vojenské mise). Bezinovič se nijak netají svou podporou požadavků studentů: v situaci, kdy jsou v Evropě oklešťovány výdobytky sociálního státu, pléduje se svými hrdiny za zachování jedné z jeho základních premis - rovného přístupu ke vzdělání.

Režisér se příliš nezabývá argumenty pro a proti, od první minuty nechává energii protestu mluvit samu za sebe. Jsme vtaženi do entuziastických prvních dnů stávky, vzrušených debat v aule, kde se schází stávkový výbor, který vystupuje na veřejnosti jako kolektivní těleso, prezentující do médií jen demokratickým hlasováním schválení usnesení. Pocit komunitní sounáležitosti posiluje Bezinovič tím, že podobně jako studentské hnutí odmítá určit ze svého středu vůdce, ani film nemá ústřední hrdiny a soustředí se na vykreslení mechanismů kolektivního rozhodování.

Film ale po počáteční euforii zachycuje i nutné vyčerpání a vystřízlivění revoltujících. Vedení fakulty, které se ke stávce nejdříve připojilo, začíná lavírovat a podporovat opětovat zahájení výuky, mainstreamová média se začínají od studentů odvracet, vyhnívací strategie ministra školství, který se ke krizi důsledně odmítá vyjádřit, začíná nést ovoce. Stávková únava materiálu se projevuje postupně i na studentech, kteří se nakonec v hlasování vyjádří pro ukončení okupace univerzity.

Požadavky studentů nejsou splněny, ale návrat k dřívějšímu stavu film jednoznačně nehodnotí jako fiasko. Zájem o věci veřejné se probudil, studující masa se vymanila z pasivity a získala občanské sebevědomí. Záhřebští stávkaři dokonce vytvořili manuál pro všechny budoucí blokádníky po světě. Bezinovičův sympatizující dokument je napínavou kronikou události, která inspirovala protestní hnutí nespokojené mladé generace v Evropě. Touha po změně je cítit ve vzduchu, ale teprve čas ukáže, jestli se naplní víra levicových intelektuálů typu Tariqa Aliho, že v Záhřebu se před třemi lety zažehl oheň nějaké příští revoluce.

 

Čtvrtek - 18:30 Ruská anarchisticko-umělecká úderka Vojna u nás není vůbec neznámá, její členové jezdí do Česka často a její zástupci byli loni hosty jihlavského festivalu. Letos na MFDF přivezl ruský režisér Andrej Grjazev film Zítra - intimní a provokativní pohled do života politických desperátů. A je to skutečně jízda. Grjazev se stal po určitý čas hlavním kameramanem podvratných akcí skupiny namířených proti Putinovi a jeho systému a dostal od jejích členů svolení natáčet jejich soukromí.

Hlava Vojny Oleg Vorotnikov (zvaný Vor, tedy Zloděj) se s partnerkou Natálií Sokolovou zvanou Koza a jejich osmnáctiměsíčním synem Kasperem skrývají v bytě připomínajícím squat, ve dne kradou po obchodech jídlo a sbírají hračky pro syna u popelnic a v noci uskutečňují své gerilové akce, které jim přinášejí zájem médií a veřejnosti nejen v Rusku, ale po celém světě.

Zajímavý je především fakt, že přestože Grjazev musel být protagonistům lidsky hodně blízko, nevykresluje je zrovna v pozitivním světle. Vor s Kozou vystupují ve filmu jako dvojice nezodpovědných přerostlých puberťáků. Spíš než legitimní vůdce uměleckého odboje proti nespravedlivému systému (s jejimiž metodami a akcemi se režisér evidentně ztotožňuje) připomínají zastydlé egocentrické rebely (hlavně Oleg), kteří si jako rukojmí pro své akce a zvolený životní styl berou své vlastní malé dítě.

Režisér v diskusi zdůraznil, že i on sám vidí malého Kaspera jako hlavního hrdinu filmu. Fotogenické batole slouží rodičům jako krytí, když je ochranka v obchodě chytí při krádeži, i jako příklad politické zvůle, když ho na demonstraci oddělí od zatčených rodičů a pošlou dočasně do ústavu. Jednomu se může ustrnout srdce, když vidí, jak se neustále nahý producíruje po bytu a marně se brání, když mu maminka nasazuje místo ponožek do děravých bot igelitové pytlíky. Zároveň jsou ale ve filmu momenty nekašírované rodičovské něhy a lásky.

Nejsilnější moment filmu přichází krátce po Vorově propuštění z vazby, kam se s kolegou Leňou dostal za svou úspěšnou vandalskou performanci spočívající v převracení policejních aut (peníze na propuštění mimochodem složil ruské justici sám slovutný Banksy, což film cudně opomíná). Koza ty tři měsíce, kdy byla odloučená od svého manžela, prohlašuje za ztracený čas, zatímco Oleg je vidí jako největší výhru. Za ten čtvrt rok získala Vojna podle něj takovou popularitu, o níž by se jí bez pobytu jejich členů ve vězení nesnilo. A jsou to právě takové momenty, jak zdůraznil i Andrej Grjazev, které nám o Vojně podávají zprávu, jakou nezachytí žádná pečlivě autorizovaná interview.

Grjazev se nakonec se svými hrdiny rozkmotřil, když se film dostal do programu letošního Berlinale. Není zcela jasné, jak zněla dohoda ohledně zpracování natočeného materiálu, každopádně režisér si do střihu rozhodně nenechal mluvit. Film svým hrdinům promítl a údajně se jim líbil. Členové Vojny ovšem po oznámení premiéry na Berlinale  trvali na stažení filmu z programu festivalu a obvinili režiséra dokonce z toho, že použil místo svých záznamů soukromý ukradený materiál.

Grjazev tenhle rozpor vysvětluje tím, že jde z jejich strany o PR. Oleg a spol. prý rádi protestují proti všemu, a tak i proti filmu, který jim ve skutečnosti dělá velkou publicitu. Nehledě na nefilmové tanečky kolem snímku jde o chytrý a provokativní dokument, který se vyplatí vidět. 

 

Středa - 16:30 Jihlavský festival už má sice léta slogan „myslet filmem", ale když už se v jeho programu objeví film, který vyžaduje nezvykle aktivní divácký přístup, ukáže se zpravidla, že ono přemýšlení filmem naráží u většiny publika na své limity. Z projekce filmu Kuichisan japonské režisérky Maiko Endo přinejmenším polovina lidí v průběhu odešla.

Možná ale paradoxně proto, že přemýšlela až moc. Tenhle pozoruhodný film, míchající v sobě fikci, dokument i postupy experimentálních filmů, totiž vyžaduje spíš, aby se mu člověk zcela poddal a odboural veškerá navyklá očekávání, spojená s tím, jak jsme zvyklí dívat se na filmy. Pak Kuichisan nabízí hypnotický a dobrodružný zážitek.

Režisérka se hodně pohybuje na newyorské nezávislé filmové scéně a na jejím celovečerním debutu se tak podíleli například kameraman Sean Price Williams a herečka Eleonore Hendricksová. Endo nabízí impresionistický portrét ostrova Okinawa, kde dlouhé desítky let byla americká vojenská základna, konkrétně chátrajícího města Koza a jeho okolí. Takovým přízračným průvodcem po fotogenické, byť docela bezútěšné krajině je přibližně desetiletý chlapec, který se podobně jako kamera pase po místě svého bydliště s odzbrojujícím okouzlením a zvědavostí.

„Viděl jsem ten film už třikrát a stejně nevím, co o něm napsat," vyznává se ve své nadšené recenzi kritik serveru Smells Like Teen Spirit a dá se s ním skutečně souhlasit. Kuichisan míří jako řada experimentálních snímků nebo videoartových děl přímo na divákovy emoce. Střídá záběry z digitální kamery s černobílou šestnáctkou, obrazová složka je často v kontrastu s oddělenou zvukovou stopou, využívající hojně expresivní hudbu na pomezí ambientu a noiseu a elektroniky. Celé se to skládá ve snově přízračný portrét ostrova duchů, banální realita se střetává s folklorními tradicemi a rituály komunity rozpolcené mezi japonskou a americkou kulturou.

Nejnakažlivější je na Kuichisanu svoboda, se kterou kamera ulpívá na nečekaných detailech a dějích. Nikdy ovšem není jasné, co z filmu naplňuje předem danou kostru a co je výsledkem hravé improvizace. Za zařazení filmu do programu a do soutěže Opus bonum se zasazoval sám ředitel Marek Hovorka, i přesto, že od premiéry filmu uplynul už skoro rok. Jeho nadšení zcela chápu, Kuichisan je film, který smazává a zároveň překračuje mnohé hranice.

 

Úterý - 11:29 Osobně mám ke konceptu, který si zvolil režisér Adolf Zika pro svůj film Země česká, domov Tvůj! lehkou nedůvěru. Podobně jako Ridley Scott s Kevinem MacDonaldem ve filmu Život v jednom dni vytvořil střihovou koláž posbíranou z příspěvků (v případě Ziky převážně) amatérských kameramanů, kteří měli za cíl natočit svůj jedenáctý květen a ještě přitom v ideálním případě říci něco o svém vztahu k vlasti a národu.

Zdá se mi totiž, že z takových projektů nemůže vzniknout nic než efektní celovečerní klip, který na žádném motivu neulpí dostatečně dlouho na to, aby mu dodal váhu. Ani Zika se střihačem Aloisem Fišárkem se nevyhnuli pasti rychlého tempa a střídání perspektiv, které paradoxně v divákovi po určitém čase vyvolá pocit nudy a únavy.

Ale jinak je nutno říci, že Zika ten mozaikový koncept naplňuje zábavně a docela invenčně pracuje s kontrasty obrazovými i obsahovými. Pokud dorazíte už dnes večer do Jihlavy, můžete se přesvědčit sami. Organizátoři Zemi českou vybrali jako zahajovací film festivalu.

Zíkovi dorazilo od obyčejných Čechů na 500 až půlhodinových příspěvků, což už je docela pestrý a z výzkumného hlediska relevantní vzorek. Zíka staví celý film chronologicky od časného rána po pozdní večer a snaží se, aby jednotlivé scény měly alespoň základní motivistickou návaznost.

Po profesionální stránce se toho Zikovi nedá příliš vytknout, naskýtá se ale otázka, co vlastně film o Češích říká. Několik zobecňujících pravd by se jistě dalo vyčíst. Sami sebe jako národ hodnotíme většinou negativně. Máme velmi rozpačitý vztah k symbolům české státnosti, jako je vlajka. A navzdory všem společenským turbulencím je pro nás nejdůležitější rodinná spokojenost. Film tedy rozhodně nepřichází s nějakým objevným zjištěním a nejcennější bude třeba za takových dvacet let jako komplexní obraz vnějších atributů doby.

Zajímavé srovnání přináší film Olgy Špátové Největší přání, který se v Jihlavě promítá v hlavním sále DKO hned zítra. Ten si také klade za cíl ukázat jakýsi generační a společenský zeitgeist.

Špátová si vybírá aktéry, kteří buď konvenují s jejím pohledem na svět, nebo zastupují atraktivní prostředí (věznice, romská vesnice) nebo mají předvídatelně vyhraněné názory (nácci, gay aktivisté, hokejoví fanoušci). Zíkův film je mnohem objektivnější a nezaujatější, a proto asi i sociologicky „pravdivější".

Na rozdíl od Špátové, která cílevědomě pracuje s vyvoláváním emocí a sentimentem, je ale o poznání chladnější, už proto, že si díky fragmentárnímu vyprávění s žádným z hrdinů nestačíme vytvořit citovou vazbu. Země česká, domov Tvůj zkrátka jen tak propluje hlavou a zase se z ní rychle vykouří.

Starší blogové zápisky si můžete projít zde:

autor: Jan Gregor | 30. 10. 2012 21:15

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama