Jeho cesta k baletu připomíná film Billy Elliot. Vlastimil Harapes by oslavil 80 let

Jméno herce, tanečníka a pedagoga Vlastimila Harapese, který se narodil 24. července 1946, bylo pro mnohé synonymem českého baletu. Dlouholetý sólista souboru pražského Národního divadla vedl později baletní soubor první české scény jako umělecký šéf. Harapes se ale uplatnil i před kamerou jako herec, diváci jej znají ze snímků Markéta Lazarová, Jak vytrhnout velrybě stoličku či Panna a netvor.

Po skončení aktivní taneční kariéry Vlastimil Harapes našel své místo také v muzikálu a činohře, učil a působil i v politice. Byl také uměleckým ředitelem Mezinárodní konzervatoře Praha a porotcem tanečních soutěží. Zemřel v sedmasedmdesáti letech v květnu 2024.

Cesta chlapce z vesničky Droužkovice na Chomutovsku k baletu tak trochu připomínala filmový příběh Billyho Elliota ze stejnojmenného snímku, hrdiny, který se rozhodne následovat svůj sen a stát se tanečníkem. Vlastimil se narodil jako šesté dítě, benjamínek a jediný kluk v rodině. Byl živé dítěte, které svou energii uplatňovalo v hudební škole a v rytmice. V roce 1960 Harapese přijali na pražskou konzervatoř, ale jeho začátky byly náročné. S klasickým tancem se trápil až do čtvrtého ročníku, než pochopil, proč musí udělat ten či onen pohyb, aby jím vyjádřil to, co přesně potřebuje. Absolvoval ale s vyznamenáním a v roce 1966 dostal smlouvu do Národního divadla.

Posléze se zdokonalil na stáži v Petrohradě u Alexandra Puškina, který mimo jiné vychoval takové taneční hvězdy, jako byli Rudolf Nurejev či Michail Baryšnikov. Klíčovým okamžikem Harapesovy kariéry byl rok 1971, kdy se stal sólistou baletu a zažil první úspěch v Prokofjevově Romeovi a Julii. Milovníci baletu nezapomenou na jeho Merkucia, kterému vtiskl fanfarónství, humor i provokující rošťáctví, ale ani na Romea, kterého tančil 20 let. Úspěchy přibývaly doma i v zahraničí, například v Německu, stejně jako role - od princů v Labutím jezeře a Giselle až po vynikajícího Spartaka či Fauna ve Faunově odpoledni.

S aktivním tancem se Harapes sice rozloučil rolí Romea v roce 1988, pak ale ještě vedl baletní soubor Laterny magiky a tančil Odyssea. V letech 1990 až 2002 byl choreografem a šéfem baletu ND. Odchodu Harapes nelitoval. "Jsem jediný baleťák na světě, který se přeorientoval na herce, a to jak muzikálového, tak i takzvaně vážného," tvrdil.

S herectvím začal Harapes už za studií. Po debutu ve Starcích na chmelu (1964) se objevil v Markétě Lazarové (1967). Velkou popularitu u diváků mu přineslo melodrama Den pro mou lásku (1976) s Martou Vančurovou, komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) a Jak dostat tatínka do polepšovny (1978), pohádka Panna a netvor (1978) nebo filmy Operace mé dcery (1986) a Bolero (2004).

Harapes, ikona českého baletu, býval porotcem různých tanečních soutěží, objevil se i jako arbitr v televizním pořadu StarDance... když hvězdy tančí a ve slovenské soutěži Hvězdy na ledě. Věnoval se charitativním projektům, od roku byl 1990 čestným předsedou Českého hnutí Speciálních olympiád, členem rady Kiliánovy nadace, čestným presidentem občanského sdružení Balet Globa.

Pokusil se i o vstup do politiky, v roce 2016 neúspěšně kandidoval do Senátu za ANO. Byl dvakrát ženatý; jeho manželkami se staly herečka a psychoterapeutka Elena Strupková a zpěvačka Hana Zagorová. Dlouhá léta žil na Malé Straně pod jednou střechou s dramatikem Josefem Topolem.