Zatímco minulý rok nebyla nouze o překvapení a nějaký ten hudební bonbónek, letošní rok se dav většinou pohupoval v rytmu osvědčených českých kapel.
Festival nabídl pravidelným návštěvníkům minimum novinek, vše osvědčené zůstalo beze změn: krásný areál praskající ve švech, festivalové městečko v lesíku, dokonce i všeprostupující a dechberoucí smrad z toitoiek na hlavní scéně, notně posilněný slunečným počasím.
Jedinou podstatnou novinkou se stalo umístění reklamního stanu s večerním programem moderovaným Leošem Marešem a hudební produkcí na úrovni estrád Petra Novotného ve stanovém městečku.
Možná proto byl pivní stan většinou návštěvníků vytrvale ignorován, a kdo vydržel Modrou orchidej, mohl si (v klidu) posedět, pokud se ovšem přenesl přes houf pochybných psů a ještě pochybnější žebrající majitele.
Na hlavní scénu jsem se dostal, když hráli S.P.S. Zástupci dřevního punku prezentovali přesně to, co od nich jejich věrné publikum očekává. Na rozdíl od pátečního vystoupení legendárního Visacího Zámku se jim však nedaří strhnout většinu publika, které marně čeká na humor a nadhled Visáčů.
Následující telefonát samotnému velkému Vinnetouovi se neobešel bez technických komplikací, přesto skvěle doplnil velkou skládačku maličkých dílků, která dělá Trutnov něčím výjimečným.
MTO - Malý Taneční Orchestr minulý rok zhusta zaplnil scénu ve stanu, čímž získal privilegium oslovit diváky hlavní scény, a to v nevídaném dvouhodinovém čase. A že bylo na co koukat. Radost z hraní byla nakažlivá, publikum si s chutí zazpívalo staré fláky se Sklepáky a odměnilo je zaslouženým potleskem nejen za nevídané taneční kreace.
Plzeňský Tleskač ještě nezklamal. Ačkoliv letos ska doskákalo do Trutnova z mnoha směrů, málokteré vystoupení mělo tolik potřebné dravé energie. Následující slovenský Polemic je pro mě prakticky neznámá kapela, umírněnější podání většinu návštěvníků opět posadilo na už notně rozskákané lavičky, přesto jim snahu nelze upřít. 100 stupňů hrát rozhodně umí, ale stejně jako Polemicům se jim nedaří strhnout větší část publika.
To už se svým vystoupením vracejí po několika letech do Trutnova Support Lesbiens. Protáhlé a pomalejší písničky nechali k radosti nemála doma. Svižné tempo od začátku do konce, přehled a "vyhrálost" to charakterizovalo Supporty nevíce. Na následující Gulo Čar jsem byl hodně zvědavý. Jejich věhlas už překročil hranice. A jak už to u nás chodí, je tomu v médiích věnováno více pozornosti než samotné muzice.
Svižné rytmy a pestré tóny se z podia u Gulo Čar jen sypou, jenže tomu něco chybí. Slyším přirovnání, že to je prakticky to samé, co Monkey Business, a vzhledem k tomu, že MB přicházejí na řadu hned poté, je to přirovnání velice trefné.
Právě Monkey Business si častokrát stěžovali, že množství nástrojů, které používají, je potřeba důkladně a hlavně dlouho ladit. Natěšený festivalový divák ovšem v závodech "kdo déle vydrží čekat" ještě nikdy nevyhrál. Černá plachta natažená před podiem boří zaběhlé standardy a daří se jí ohlušující pískot poměrně dlouho odkládat.
Funky nemusím, přesto se výborně bavím. Ať už showmanstvím Matěje, mnoha fórky na odlehčení, nebo obdivuji přehled při dolaďování odposlechu. Nadšení je nakažlivé a na nedělní večer nevídaně početné publikum vesele tančí.
Podle hesla nejlepší na konec přichází kolem půlnoci na podium The Dhol Foundation. Kapela se v Trutnově (a vůbec poprvé v Česku) představila před dvěma lety. Od té doby se datuje její stále rostoucí obliba podle hesla "kdo neviděl, neuvěří".
Když vystoupili na Slovensku na festivalu Pohoda, okamžitě dostali nabídku na účinkování ve slovenské miss. U nás něco podobného bohužel nehrozí, protože by tam z toho rachotu popadala porota ze židlí. Zatímco před rokem ušní bubínky masírovala čtveřice bubeníků v čele s J. Kalsim, letos doznala sestava výrazných změn.
Ono je to svým způsobem jedno, protože už samotná účast na koncertech projektu TDF je zárukou kvality (v paměti mi zůstal baskytarista, jenž koncertuje mimo jiné s Nelly Furtado), navíc počet Dholů vzrostl na pět, což je jen dobře. Kdo během zkoušky vyděšeně neprchl před zjevem hudebníků, dočkal se výborného zakončení festivalu.
Mnohohlavé publikum se skvěle bavilo a kdo odjel dřív, jakoby tam letos ani nebyl. Rachot bubnů Dhol dříve sloužil v Pandžábu k zahánění hladových tygrů, což jsem si dost dobře představil při pověstném postupném plížení ze zadní části pódia až za odposlechové reproduktory, kdy si první řady podpírají hlavu, aby jim na ni hudebník nestoupl.
Každý se mohl přesvědčit, že choreografie není jen otázkou uvřeštěných popíkových mániček. Veliká radost z hraní je dnes větší vzácností než opravdu dobrý koncert. Z mnoha náznaků je jasné, že vztah mezi Trutnovem a TDF je vysoce nadstandardní, takže další účast těchto šamanů již vibruje ve vzduchu.
Abych jen nechválil: TDF není klasická kapela, hraní je viditelně hodně baví a vystoupení jsou pro členy skupiny vzácností, kterou si užívají, jak jen mohou. Díky tomuto sympatickému přístupu však vysoké tempo koncertu několikrát mírně upadlo, zejména u zdlouhavého představování jednotlivých členů skupiny.
Pak však přišlo na řadu staré dobré album Big drum Small world a skákalo se dál. Samotná kompozice postavená jen na bubnech by těžko přežila hodinový koncert. Tak každý hudební labužník nevěřícně koukal na tradiční vychytávky, jenž publikum miluje.
Například postupné zapojení všech členů do kompozice skladby, o do nejmenších detailů vypiplané choreografii už byla řeč, nebo zrychlující bubnování jednoho bubeníka a zpětný přechod do společného tempa. Kalsi slíbil malou autogramiádu; jestli slib splnil, bohužel nevím, protože mě čekání po půlhodině přestalo bavit.
Trutnov je pro hodně návštěvníků srdeční záležitostí. Program rozhodně není tolik našlapaný jako na jiných festivalech, má však něco jiného, něco co se nedá popsat. Takže zase za rok.
