Když jsme si přes internet domlouvali místo rozhovoru, Michal Bačák navrhl, že bychom se mohli potkat v národní přírodní památce Na Adamcích nedaleko Kyjova. "Jde o oblast stepní teplomilné vegetace se zachovanými relikty starých ovocných sadů," napsal mi o místě, nedaleko kterého bydlí jeho rodiče.
Nakonec jsme se potkali v kavárně v pražských Dejvicích. Nijak to ale nevadilo. Svět jednoho z nejtalentovanějších výtvarníků a držitele letošní ceny Czech Grand Design v kategorii Ilustrátor roku ovlivňuje jak příroda, tak ruch velkoměsta.
"Rád střádám informace, ať už z přírody nebo z historie," vypráví. "Moc rád taky sám chodím na pivo. Dívám se na lidi, kreslím jejich siluety a představuju si, co asi v reálném životě dělají."
Z vašich kreseb, ať už jde o přírodní motivy nebo o ty městské, je vidět, jak rád pracujete s představivostí i s potměšilým humorem. Máte v hlavě i místo pro konflikt?
Mám rád, když se mi do kresby podaří rafinovaně zabudovat dloubnutí, něco, z čeho zamrazí. Když jsem připravoval Chudou sadu (série pokresleného porcelánu, pozn. red.), vypadalo to, že kreslím idylickou zahradu s čapím hnízdem na komíně. Přitom se tam děti navzájem šikanovaly. Podobně jako v Postřižinách: v klidně vyhlížející zahradě se koná zabijačka. Takový pohled mám nejraději.
Často si říkám, že kdybych dostal chuť vidět tropický prales, jedu raději do botanické zahrady než do opravdické Amazonie. Dobrodružství, ze kterého mrazí, raději zažívám v hlavě než v realitě. Teď třeba hodně sním o tom, jak budu kopat záhonek. Představuju si, jak bude vypadat, a když se pak pustím do práce, říkám si, jestli nebylo lepší si na to jenom myslet.
Chodíte rád do kina?
Chodím, mám rád sci-fi nebo mysteriózní filmy, horory, ale spíš ty od Hitchcocka nebo Drákulu. Nejlépe ty, ve kterých neteče krev, ale spíš jde o jejich atmosféru. Filmy, při kterých si můžu hodně představovat.
Viděla jsem vás, jak kreslíte portrét do časopisu. Nasadil jste si sluchátka, zavřel se do vlastního světa a práce vám šla od ruky. Je pro vás při kreslení důležité odříznout se od reálného světa?
Je. U portrétu sice nemusím přemýšlet, takže jsem si sluchátka mohl sundat a povídat si s ostatními, když se ale potřebuju víc soustředit, rád poslouchám hudbu. Dostane mě do atmosféry. Ke krajinkám z postapokalyptické budoucnosti si pustím soundtrack z Blade Runnera, když kreslím něco dekorativního, poslouchám většinou klasiku nebo mou oblíbenou osmanskou hudbu.
Váš rukopis je díky pečlivé, až virtuózní práci s linkou na první pohled rozeznatelný. Byl jste takhle precizní odmalička?
Kreslil jsem od dětství, ale na střední i vysoké škole jsem studoval produktový design a ilustrace pro mě byla skica k budoucímu výrobku. Dlouho mi trvalo, než jsem zjistil, že kresba je pro mě nejdůležitější. Uvědomil jsem si to při práci - nejvíc ze všeho mě bavilo vymýšlení. Sezení v sádrovně nebo řešení detailů s výrobci nebylo nic pro mě. Navíc moc neumím s počítačem a na stáži jsem byl za trapíře, že ani nedokážu otevřít mac. A tak jsem si řekl, že budu kreslit.
Kdy přišel první úspěch?
Asi před sedmi lety, kdy jsme s kamarádkami Michaelou Tomiškovou a Annou Bornovou založili studio Vyrobeno lesem. Inspirovalo nás téma lesa, které jsme představili na Designbloku. Já k tomu nakreslil tapety a lidem se líbily. První nominaci na cenu jsem ale dostal až v roce 2013 za Chudou sadu pro značku Křehký.
Je to vlastně trochu zvláštní. Na Czech Grand Design jste letos vyhrál kategorii Ilustrátor roku, přičemž do knih, s nimiž je ilustrace dodnes úzce spojena, kreslíte jen minimálně.
Nedávno jsem na Facebooku četl komentář, že ilustrace se týká novin a knihy a že to, co dělám, je dekorování. Pídil jsem se po významu slova a zjistil, že "ilustrare" znamená vysvětlovat. To sloveso je pro mě velmi důležité, protože já se svou prací snažím vysvětlit, jak vidím svět. A je jedno, jestli v knížce, na stěně domu nebo na talíři.
Festival Lustr, na kterém se představují desítky mladých talentovaných autorů, obchody, jako je Page Five nebo nově zavedená kategorie Ilustrátor roku na Czech Grand Design, potvrzují, že ilustrace u nás zažívá renesanci. Čím to podle vás je?
Jako by to bylo ve vzduchu. Například už jenom díky internetu dnes víme, co se děje ve světě. Mám pocit, že když člověk neví, co se v oboru děje kolem, ustrne. Česká ilustrace má silné kořeny, ale já se v čistě ilustrátorském prostředí kvůli studiu produktového designu vlastně nikdy nepohyboval. Většinu kolegů znám tak hlavně díky internetu a osobně až díky ilustrátorskému festivalu Lustr.
Dostáváte díky úspěchu na Czech Grand Design víc zakázek?
Začalo to už po zveřejnění nominací. Projekty z té doby aktuálně dodělávám a zájemcům o spolupráci říkám, že se hrozně omlouvám, ale že až na podzim.
To musí být pro výtvarníka situace snů.
Za zájem jsem samozřejmě hodně vděčný, ale teď je taky třeba všechno ukočírovat. Dostal jsem se, kam jsem chtěl, a teď si uvědomuju, že si nemůžu jen užívat, ale musím být i zodpovědný. Výborná zkušenost.
Na čem aktuálně pracujete?
Se studiem Dechem a s Květinovým lahůdkářstvím z Újezdu u Hořovic chystáme výstavu v kladrubském klášteře. Půjde o prezentaci naší expedice do různých míst, která tak úplně nejsou v mapách, s rostlinnými druhy, které se nám tam podařilo objevit. Pro festival Křehký Mikulov (koná se 26. až 28. května, pozn. red.) pak připravujeme s designérkou Klárou Šumovou oltář svatého Františka. A v létě se budu projíždět na kole po moravských Karpatech.
Jakou zakázku byste naopak nikdy nevzal?
To, co by bylo za etickou hranicí, a taky politickou zakázku. S tím se pojí jedna historka. Mám rád evropské i východní kultury a jsou oblasti, kde se navzájem prolínají. Proto jsem jednu dobu hltal všechno staré ruské, tu barevnou pohádkovou estetiku.
Pak se mi zdál sen, že jsem zvedl telefon a tam se ozvalo: Nazdar, tady Vladimir. Tak se ptám: Jaký Vladimír? No, byl to Putin, telefonát z Kremlu. Pro Putina bych tedy rozhodně nic nedělal, ani pro žádnou politickou stranu. Ani pro tu, s níž třeba souhlasím. Člověk nikdy neví, kam se to obrátí.
