Americká skladatelka žijící v texaském San Antoniu používá prvky ambientu, terénních nahrávek i postupy klasické hudby. Kompozice skládá z každodenních zvuků domácnosti i nejbližšího okolí. Dokonce prohlásila, že si jednou nahraje celý svůj život, a rekordér Zoom H5 má všude s sebou.
"Jasně že mám rekordér. Taky jsem si vzala několik přídavných mikrofonů, snímačů a stojan. Stihla jsem zaznamenat pár procházek, zvukovku na festivalu, jednu hádku v letadle a plačící dítě," popisuje Claire Rousay přes aplikaci Zoom z hotelového pokoje v nizozemském Haagu, kam přijela na festival experimentální hudby Rewire.
Po dlouhé odmlce je na evropském turné a nyní pokračuje do Prahy. Toto úterý zahraje ve zrekonstruované barokní kapli a prostoru Atrium na Žižkově, společně se slovenskou producentkou Adelou Mede, která právě vydala silné debutové album Szabadság.
Claire Rousay loví zvuky i na cestách, třeba jako když před měsícem a půl seděla v letadle. "Žena kousek ode mě nemohla utišit své dítě, a tak jí letuška přispěchala na pomoc," vypráví, jak v tu chvíli zpozorněla, položila telefon na stolek, zapnula nahrávání - a čekala, jaký příběh se před ní rozprostře.
"Dítě se uklidnilo, ale letuška nakonec miminko držela polovinu letu v náručí. To je trochu divné, říkala jsem si. Když jsem si ale nahrávku pouštěla znovu a znovu s odstupem, té situaci jsem porozuměla. Došlo mi, že obě jsou matky a letuška chtěla té zoufalé ženě pomoct, protože viděla sebe samu v té situaci a bylo jí neznámé cestující líto. Přišlo mi to neskutečně lidské a dojemné," dovypravuje historku z letadla. "Taky jsem nahrála, jak si objednávám pivo," přihodí s úsměvem.
O své hudbě ráda uvažuje jako o "emo ambientu". Na podobných všedních, ale hluboce emocionálních situacích, které vypovídají o přátelství, blízkosti nebo porozumění, staví své nahrávky. K nim přidává drobné smyčcové pasáže nebo piano, někdy dokonce sama zpívá a hlas si upravuje efektem auto-tune.
Její loňské album Softer Focus se objevilo snad ve všech výročních žebříčcích a vysloužilo si pozornost médií od deníku New York Times po pochvalné recenze hudebního serveru Pitchfork nebo časopisu The Wire. Na desce Claire Rousay vystihla pocity mnoha lidí během pandemie, kteří měli to štěstí a privilegium pracovat z domu. Zvykali si na pomalejší plynutí času a trávili dny procházkami v přírodě.
"Během lockdownu jsem dělala ty samé věci pořád dokola a bylo těžké jednotlivé dny jakkoliv odlišit," líčí a popisuje svůj deníkový přístup. "Vstala jsem, dala si kafe, zacvičila jógu, skládala hudbu, šla na procházku se psem. Nahrávání všeho, co jsem dělala, mi umožnilo tyhle věci docenit. Když jsem své dny poslouchala zpětně, uvědomila jsem si, že znějí úplně jinak, a slyšela jsem variace. Pomohlo mi docenit, že jsem naživu a že všechno tohle můžu dělat. Že na těchto každodenních rutinách tak moc záleží. Dřív jsem se stresovala o budoucnost a neustále plánovala."
Prožívat přítomnost naplno je pro ni dnes nejdůležitější. Někomu to může evokovat poučky takzvané mindfulness, tedy populární koncentrační techniky, ale Claire Rousay má blíž k americké avantgardní skladatelce Pauline Oliveros, která prosazovala techniku takzvaného hlubokého poslechu.
Nejblíže stavu absolutního klidu se podle svých slov dostane, když má na uších sluchátka, zapnutý rekordér a naladí se na bezprostřední okolí. V době digitální roztěkanosti a nekonečného rozptýlení vede člověka k tomu, aby dával lepší pozor.
Claire Rousay vyrůstala mezi evangelíky v kanadském Winnipegu, kde se jiná než náboženská hudba zakazovala. Když jí bylo deset, rodina se přestěhovala do texaského San Antonia.
K hudbě se dostala v kostele a během mší bubnovala v kostelní kapele. Později se od křesťanských kořenů odřízla, ze školy odešla v patnácti letech a vyrazila na turné se svojí tehdejší indie-rockovou kapelou. Později propadla jazzu a free jazzu, odkud už to byl jen kousek k volné improvizaci.
Její rané nahrávky stály na zvuku perkusí. Ještě v roce 2017 vystupovala jako sólo hudebnice a toho roku prý odehrála neuvěřitelných 200 koncertů. Následně začala experimentovat s žánrem field recordings, to znamená terénními nahrávkami. Nezajímala se už jen o rytmus, ale také o melodie a harmonie - a první pokusy vydávala na serveru Bandcamp.
Dnes už bicí nepoužívá, ale vypomáhá si jinak. Na nadcházejícím albu Everything Perfect is Already Here, které vyjde v dubnu na značce Shelter Press, vytváří perkuse prostřednictvím hukotu a poryvů větru - jaké dostanete, když při nahrávání venku nepoužijete ochranný filtr na mikrofon.
"Ráda pracuji s technickými nedokonalostmi a chybami, které využijete jako hudební nástroj," vysvětluje. Vedle toho budou na desce slyšet akustické nástroje jako harfa nebo housle. "Poskládala jsem si malý ansámbl, ale raději tomu říkám kapela," žertuje, že si tak připomíná svoje indie-rockové dospívání. Do budoucna by s akustickými nástroji chtěla pracovat ještě víc.
Ráda navíc dělá úkroky a překvapuje publikum. Letos se spřízněnou hudebnicí Mari Maurice, vystupující jako More Eaze, zveřejnila nahrávku Never Stop Texting Me. Znějí jako hyperpopová kapela, jsou tu slyšet extatické syntezátory, přehnaný auto-tune a pop-punkové kytarové melodie. Je to způsob, jak shodit vážnost a serióznost experimentální scény. "V ambientu mi chybí víc rockových hvězd jako skladatel William Basinski, který na titulce The Wire pózuje, jako kdyby fotil pro Rolling Stone," zmiňuje předloňské číslo hudebního časopisu. "Ostatně naše deska s Mari se měla jmenovat Rockstars, ale neprošlo to," vtipkuje.
Snahu nebrat se moc vážně jako experimentální hudebnice hezky dokresluje fakt, že během rozhovoru mimo jiné dojde řeč na pořady o vaření nebo rapera Kanyeho Westa.
Neskutečně osvěžující je pak přístup Claire Rousay k vydávání nahrávek: žádná deska pro ni není důležitější než ta předchozí. Přestože loňské album Softer Focus se prodává mnohem lépe než jakékoliv jiné, autorka si úplně stejně váží dvouminutového záznamu z iPhonu, který vydá na Bandcampu pro své předplatitele. Těm za pět dolarů měsíčně nabízí odběr všeho, co natočí. "Přijde mi úsměvné, když si to lidé vypočítávají a plánují: 'Tohle bude moje mistrovské dílo, tohle bude moje průlomová deska,' " zamýšlí se. "Je to hrozně smutný způsob, jak vytvářet hudbu. Jediným důvodem, proč hudbu dělám, je, abych nějak upřímně vyjádřila svoje pocity."
Claire Rousay zachycuje zárodky emocí v každodennosti, přičemž její styl lze zasadit někam mezi spisovatele Marcela Prousta a současnici Patricii Lockwood. V něčem připomíná twitterový útržkovitý styl druhé zmíněné, která své příběhy vypráví skrze smsky, chatovací okna a internetové zkratky. Podobně má v sobě Rousay údernou a vtipnou influencerku, o čemž svědčí její vlastní Twitter, stejně jako citlivou pozorovatelku. Potvrzuje to scénka s plačícím dítětem a letuškou - jako vystřižená z románu Nikdo o tom nemluví od Patricie Lockwood.
Přirovnání k Proustovi se může zdát přitažené za vlasy, ale není tak mimo. V jednom starším rozhovoru Claire Rousay popisovala, jak jí může nahraný zvuk lampičky automaticky spustit mimovolné vzpomínání na zapomenutá místa i předešlé vztahy.
"Ta známá pasáž o madlence rozpouštějící se na jazyku, která spouští vzpomínky na dětství, mě zasáhla," reaguje na otázku, jestli má vztah k Proustovi a jeho románové sáze Hledání ztraceného času. "Zajímají mě delší formy. Chtěla bych jít takhle hluboko ve své hudbě. Není to ale jednoduché. Často mám u dronové, tedy dlouhotonné nebo experimentální hudby pocit, že skladby obecně nejdou hlouběji, jen jsou delší a delší. Neslyším tam víc nuancovanějších a mikrotonálních zvuků, o kterých mluví její autoři," zamýšlí se nad sonickým ekvivalentem Prousta.
"Někdo rozlije kafe a vy z toho uděláte hodinovou nahrávku, to mě zajímá - vezmete něco obyčejného a prozkoumáte to ze všech možných úhlů," říká senzitivní Claire Rousay, pro kterou nejmenší věci znamenají víc než pro kohokoliv jiného. "Mým cílem je překládat takové chvilky do hudby, a jakmile ji doposloucháte, budete takovým situacím i sobě samým lépe rozumět," dodává.
