Rozhovor - Svoji hudbu popisují jako „něžný artbrut" nebo „kladenskej uhelnej zen" a na domácí alternativní scéně jsou skutečným zjevením, které s vydáním nového alba Soundtrack ke konci světa už nepůjde jen tak lehce ignorovat. Kvintet Zrní, to jsou poetické ponory do nevědomí, zvukové hračičkářství i melodika napojená na archeologické vrty do tradice lidové hudby. K tomu si na nové desce připojte písňový cyklus s tématem apokalypsy plný biblických obrazů zkázy i s úlevným zjištěním, že konec světa možná nebude taková tragédie, jak to vypadá.
Potkali se před více než deseti lety v Kladně na střední škole a dodnes drží spolu. Svůj debut Voní si před třemi lety vydali vlastním nákladem, loňská deska Hrdina počítačový hry jde do světa už vzbudila podstatně silnější ohlas. Rozhodně to nebylo jen výpravně vyvedeným bookletem, ale hlavně písněmi volně propojenými tématem o touze po svobodě, strachu a odvaze. Už tehdy se jim začalo přezdívat „čeští Arcade Fire" kvůli výraznému zvuku houslí i odvaze vtisknout do písní epičnost i zcela necynický patos.
S novým albem ale Zrní vyrostli do krásy a Soundtrack ke konci světa bude určitě aspirovat na hudební ceny. Přinejmenším ty kritické. Texty jsou abstraktnější a hudba ještě více odráží industriální atmosféra jejich domovského Kladna, od apokalyptického techno bucharu v Rychtě až po elektronické efekty v Líto. Jinak se ale Zrní drží svého originálního pojetí folk rocku, který je řadí někam do společnosti Květů nebo Hm...
Třetí studiová deska Zrní vychází 22. října, a jen o tři dny později se začne prodávat i jejich soundtrack k představení taneční skupiny VerTeDance Kolik váží vaše touha? Inscenace získala v červnu 2012 nejprestižnější ocenění v oblasti současného tance, cenu pro Taneční inscenaci roku, a představila se mimo jiné na festivalu Games Walk Performance Festival, který proběhl jako součást doprovodného programu olympijských her v Londýně. CD se křtí ve čtvrtek 25. října po představení v divadle Ponec. A aby toho nebylo málo, tak Zrní ještě nazpívali společně s Markétou Irglovou titulní píseň k dětské fantasy Poslední z Aporveru.
„O konci světa se teď hodně mluví, my v této době žijeme a tak se to odrazilo i v písničkách, ačkoliv to nebylo původně v plánu," říká Jan Unger, zpěvák, kytarista, autor textů a neoficiální mluvčí Zrní.
Aktuálně.cz: Deska vznikla jen rok po té poslední. Nakopl vás ohlas na Hrdinu... ?
Unger: Když jsme dokončili Hrdinu, ozvala se nám Radůza, že ho vydá, ale až za tři čtvrtě roku. Takže jsme v době vydání jedné desky měli už spoustu rozdělaných písniček na tu následující. Ale samozřejmě, že nás pozitivní reakce na Hrdinu nakoply. Povzbudilo nás to, že to celý má nějaký smysl a že se to někam vyvíjí.
A.cz: Hrdina počítačový hry jde do světa bylo koncepční album vydané i s knihou a nové album také obsahuje určitý příběh nebo poselství? Máte speciální zálibu v koncepčních deskách?
To ne, tentokrát jsme si to chtěli udělat jednodušší a žádný koncept tam už nedávat a jen natočit písničky, které se nám budou líbit. Ale nakonec to všechno dopadlo jinak. O konci světa se teď hodně mluví, my v této době žijeme a tak se to odrazilo i v písničkách, ačkoliv to nebylo původně v plánu. Nakonec to téma pomohlo desku ohraničit, dát ji nějakou společnou náladu. A s tématem, které bylo původně podvědomé, jsme pak už při psaní dalších písniček pracovali vědomě.
A.cz: Pokud si dobře pamatuji zprávy z léta, tak Soundtrack ke konci světa byl původně jen pracovní název...
Bylo to vlastně jen vtip našeho bubeníka, který říkal, že jestli přijde konec světa, tak ať k tomu lidi mají nějakou pěknou hudbu. Postupně jsme zjistili, že to k novému materiálu sedí a taky nám to přišlo vtipný a tak jsme už nic neměnili.
A.cz: Souvisí i s tématem to, že texty na nové desce jsou abstraktnější?
Hrdina byl hodně postavený na příbězích, a když jsme ho dodělali, tak jsem přemýšlel, kterým směrem se textově vydat dál. My máme čas od času týdenní soustředění v chatě na horách, kdy improvizujeme a píšeme nové písničky a tam se mi vyloupl styl psaní textů, který vychází z improvizace. Na desce se to pak projevilo. Třeba Líto nebo Hýkal vznikly právě jako improvizace nebo abstraktní obrazy, které se dostaly na desku jen s miniaturníma úpravama.
A.cz: Vy jste vlastně nejdříve začali psát písničky v angličtině, ale pak jste po nějaké době přešli na češtinu. V Čechách mají spíš kapely pocit, že musí zpívat anglicky...
Já si hrozně cením kapel, který píšou český texty. Cítím z toho určitou přirozenost i schopnost spontánnosti. Líbí se mi, že nechtějí zpívat jako někdo jiný. Anglický a americký kapely taky zpívají ve svým rodným jazyce. Světový můžeš být něčím jiným, třeba tím, že tvoje hudba má hluboký sdělení a k tomu patří i text.
A.cz: Dokonce jsi někde řekl, že s tou češtinou se do vaší hudby dostal vliv lidové hudby, který patří k vašim poznávacím znakům. Není to i tím, že nemáte z české hudba na co jiného navazovat?
Není to tak, že bychom si nikoho z český hudby nevážili, třeba Mišíka máme všichni rádi. Samozřejmě tady vznikla spousta skvělých textů a písniček, ale hudebně na nás moc české kapely skutečně nikdy vliv neměly, vždycky jsme poslouchali spíš americkou nebo anglickou hudbu. Každopádně když jsme hledali nějaký vlastní výraz, tak jsme si chtěli projít tu celou cestu od úplnýho začátku. Najít si to sami. V nějakým tom jádru, který jsme našli, byly asi i vzpomínky na lidovky, který třeba mě konkrétně zpívala máma, když jsem byl kluk. Cítím z lidový hudby velkou sílu. Ty písničky vznikali přirozeně, jsou to melodie votesaný časem, ze kterých je cítit duch krajiny i lidí. Tu stejnou atmosféru cítím i třeba z Antonína Dvořáka.
A.cz: Ten vliv lidovek nakonec částečně proniká i do textů - na několika místech nové desky se objevuje Hýkal, postava z českých pohádek a říkanek...
To je přesně ta věc z podvědomí.
A.cz: Občas se mi dokonce zdá, že v některých momentech chytáš i moravský přízvuk?
Říká mi to spousta lidí i Ondřej Ježek, se kterým jsme desku natáčeli. Možná je to tím, že jezdíme častěji hrát na Moravu než do Čech a já mám takovou tendenci se přizpůsobovat tomu, jak mluví lidé v místech, kde zrovna jsme. Vždycky tím načichnu před koncertem a pak je to slyšet při uvádění písniček na pódiu nebo komunikaci s publikem. No a nejspíš se mi to nakonec dostalo i do pěveckého výrazu. Navíc mám rodinu z Moravy, takže jsem zažíval různý rodinný sešlosti, kde všechny ty tety zpívaly moravsky celý noci, tak je mi to asi blízký.
A.cz: Pocházíte z Kladna a média vás obvykle titulují jako „kladenská kapela Zrní", jako kdyby potřebovali zdůraznit, že nejste z Prahy. Cítíte nějakou lokální identitu? Otisklo se do vás tohle specifické město?
My si dokonce zakládáme na tom, že jsme z Kladna. Tady a v okolních vesnicích jsme se narodili, tady jsme vyrůstali a moc si nedovedeme představit, že bychom se odtud odstěhovali. Věříme, že kořeny sou důležitý. To místo ovlivnilo i naši estetiku. Třeba to, jak je podle jistých kritérii ošklivý, nás naučilo hledat krásu v tom, co tady je. A s pražskýma kapelama, což jsou ty ostatní, o kterých se nepíše, že jsou z Brna nebo Kladna, se moc neztotožňujeme. Nesnažíme se znít jako někdo z venku a mít za každou cenu vystajlovanou image, to jsou věci, které jdou mimo nás.
A.cz: Zrní jsou spolu už víc než deset let a s většinou se znáte od středoškolských let. Není to nevýhoda? Nehrozí vám ponorková nemoc?
Ponorka se samozřejmě děla a děje a mockrát už vztahy vyústily do nějakýho konfliktu, ale naučili jsme se to řešit a víc tolerujeme, že každý z nás má nějaký úlety. Lidsky to je myslím skvělá škola. Vidím na tom víc pozitiv než negativ. U nás to vyloženě stojí na tom, že jsme pořád ta stejná parta, která se kdysi rozhodla, že spolu něco dokáže. Jede dál a víme, že kdyby někdo skončil, tak to celý padne.
A.cz: S taneční skupinou VerTeDance připravujete taneční vystoupení Kolik váží vaše touha. Jak jste se k této spolupráci dostali?
Oslovily nás holky samy. Ony předtím spolupracovaly s DVA a napadlo je nás oslovit. S VerTeDance jsme vymysleli koncept, že tam budeme vždycky naživo, což tomu vystoupení dodává něco specifickýho. Celá hudba k tomu představení vznikla improvizací, kterou jsme pak už jen dotvořili tak, aby to fungovalo i s tancem. Teď jsme ten materiál natočili a tento týden ho vydáváme taky. Náš manažer nás od toho trochu odrazoval, aby se pozornost netřískala s vydáním řadový desky, ale měli jsme teď prostě tvůrčí období, tak na co čekat. Navíc hudba k představení vznikla na tom samým soustředění, kde vznikla i velká část materiálu na desku, tak k sobě patřej.
A.cz: Ptám se na to taky proto, že hodně muzikantů z domácí scény našla na divadelní scéně další prostor na realizaci - DVA, Kazety, Květy - a u všech podle mého ta atmosféra divadla zasahuje i do hudby. Jak se to projevilo na vás?
Určitě nás to naučilo pracovat jiným způsobem. Holky mají svůj určitý umělecký postoj a styl práce. Bylo zajímavé jejich vidění skloubit s tím, jak to cítíme my. Taky jsme poprvé museli udělat něco do nějakého termínu a taky v nějakém daném, konkrétním tvaru. No a všem je nám příjemný být v divadle a hrát tam. Je to oproti klubu najednou takový uctivější, kultivovanější. Hraní snese mnohem jemnější dynamiku, můžeme si dovolit projevit i svojí ambientnější polohu. Navíc já třeba miluju dřevěnou podlahu pod nohama a protože jezdíme s VerTeDance po divadlech celý republiky, hodně si to užíváme.
