"Basové bedny stály ve vodě a částečně odešla kabeláž, takže nezbylo než náš koncert přehodit na poslední den. Ale já jsem vlastně rád, takhle bude ten konec opravdu symbolický," vzpomíná na srpnovou průtrž mračen Jiří Urban, kytarista a jediný původní člen slavné české metalové skupiny Arakain.
Sedíme na baru rockového klubu Kain, ukrytého pod Husitskou ulicí na hranici pražského Žižkova, a Urban o svém podniku už mluví v minulém čase. V době rozhovoru ho čekalo pouhých deset dní programu, který hnutím osudu zakončilo právě vystoupení Arakainu. Poslední srpnový večer Kain po 20 letech zavřel.
Útulná pivnice s malým barem a sálem pro cirka stovku návštěvníků si za dvě dekády vybudovala pověst místa otevřeného především mladým hudebníkům se slabostí pro rock a metal.
Kain se přirozeně stal jedním z vrcholů pomyslného bermudského trojúhelníku, který s ním na mapě Žižkova tvořily kluby Storm (dříve Matrix) a Fatal (dříve Guru a XT3). V této oblasti dobrovolně mizel nejeden fanoušek tvrdé hudby. Teď z trojúhelníku zbývá jen úsečka v podobě Rokycanovy ulice.
"Kain až tvrdošíjně dbal na podporu tuzemských, a nejen pražských rockových kapel, kterým až do poslední chvíle poskytoval prostor, jaký dnes už jinde v Praze asi není. Vzácnou výjimkou může být klub Modrá vopice," shrnuje význam klubu hudební novinář Petr Korál, který je expertem na tvrdou hudbu a chodícím lexikonem zdejších kytarových kapel.
Korál poprvé navštívil Kain hned při slavnostním otevření 1. června 2000 a nezůstal pouze v roli diváka. Do programu přispěl takzvanými metalotékami, které jednou do měsíce pořádal s kolegou Bohoušem Němcem.
"Návštěvy byly víc než solidní a atmosféra neskutečná. Tehdy nám to přišlo běžné, dnes by to ale asi moc lidí nepochopilo," směje se Korál při vzpomínce na večery, při nichž "na pódiu sedí dva chlapíci za CD přehrávači a mixpultem a pod pódiem na ně lidé paří jako na regulérním koncertu". Metalové diskotéky pod názvem Hard Music Live pořádali přibližně do roku 2005.
Nechtěli jsme jenom hospodu
Sám Urban, který kapelu Arakain spoluzaložil v roce 1982, ve vlastním klubu hrál spíše výjimečně. Kain popisuje jako "rokáč", pracovnu a částečně i zkušebnu nebo postprodukční studio. "Byl to náš druhý domov, měli jsme tu zázemí, ale moc jsme tu nehráli. Přece jen nejsme úplně klubová kapela. Měli jsme tu pár vystoupení, například pro fanklub nebo když jsme v roce 2002 představovali novou sestavu s Petrem Kolářem za mikrofonem," vysvětluje kytarista ve sklepní místnosti, jejíž výzdoba nezapře jméno pronajímatele.
Povídáme si u kamenného výklenku, jejž zdobí proražený buben s logem Arakainu. Zlaté desky kapely jsou rozestavěné nad barem vedle lahví s alkoholem, sálu vévodí titulní strana metalového magazínu Spark nazvětšovaná na masivním kovovém plátu.
Urban klub založil v roce 2000 s kamarádem Vladimírem Görgelem, který kdysi Arakainu zajišťoval dopravu. "Chtěli jsme podnikat v hudební oblasti a otevřít prostor, kde bychom mohli pořádat živé koncerty. A také místo, kam bychom mohli s kamarády chodit na pivo." O běžnou hospodu nestáli, takových bylo na přelomu milénia v Praze dost.
K Žižkovu je nic zvláštního nevázalo a sklepní prostory bývalé galerie s vinárnou našli přes inzerát. Görgel si vzal na starosti techniku, Urban produkci. Největší porodní problémy jim působilo vyjednávání s úřady nebo hygienou, jak ale připomíná Urban: "Měli jsme už leccos za sebou i hodně známých, takže nebylo nic, co bychom nezvládli."
Technika zdarma, honorář z klobouku
Jako začínající produkční se snažil najít klíč, jak pracovat s kapelami, na které chodí do stovky lidí. "Když už kapela měla trochu jméno, dávali jsme jim honorář. I když byl malý, brzy nám došlo, že takhle bychom za půl roku zavřeli." Po pár měsících tedy najeli na jednoduchý a spravedlivý režim: kapela dostane k dispozici zdarma pódium a techniku, honorář vybere na vstupném a klub inkasuje z tržby na baru.
"Tenhle systém měl motivovat hudebníky, aby se snažili pozvat co nejvíc fanoušků a přátel," vysvětluje Urban. Právě koncerty, na které téměř nikdo nepřišel, byly prakticky to jediné, co ho na agendě kolem klubu skutečně ubíjelo.
"Když na tři kapely přijde sedm lidí, znamená to, že každý z těch řekněme patnácti muzikantů má asi tak půl kamaráda," kroutí Urban hlavou a vzpomíná na začátky Arakainu, kdy dělali vše pro to, aby publikum přišlo. "Hned na prvním koncertě v klubu Cíl jsme měli přes padesát lidí, protože jsme o nás dali všem známým vědět. Představoval jsem si, že by to tak měli dělat všichni, jejichž jméno není moc známé."
Chvíli trvalo, než se do povědomí lidí a kapel podařilo dostat informaci, že v Praze otevřel nový rockový klub. Dnes by to podle Urbana díky internetu šlo jednodušeji. "Krátce poté, co jsme otevřeli, začalo mistrovství Evropy ve fotbale, tak jsme se snažili lidi nalákat i na televizní přenosy. Měli jsme tu pivo, plátno i ozvučení, před těmi dvaceti lety to ale moc nezabíralo. Ale chápali jsme, že jsme noví," krčí rameny. "Dneska jen něco vložím na Facebook a vědí to všichni fanoušci Arakainu." Těch je na profilu kapely bezmála 65 tisíc.
Za nejvitálnější éru klubu Urban označuje přelom nultých a desátých let, kdy si sestavy objednávaly termíny na několik měsíců dopředu. "Tehdy se hrálo i v neděli, kdy míváme obvykle zavřeno." Po roce 2014 začal zájem kapel pomalu opadat, až se program ustálil na koncerty ve čtvrtek, pátek a sobotu. "To je v současné době optimální stav. Ale první dekáda byla určitě živější," vzpomíná Urban na léta, kdy se v Kainu hrálo 250 až 300 koncertů ročně.
Vedle toho připomíná také roky 2005 a 2006, kdy klub hostil afterparty po prvních řadách talentové soutěže Česko hledá SuperStar. "To jsme ještě měli pivnici nahoře v přízemí. Vždy v neděli se tam po televizních přenosech dělaly večírky, bylo tu hodně osobností, odcházelo se až za světla, velkej šrumec." Když před pěti lety začali provoz pivnice dotovat z tržeb dolního baru, museli ji zavřít a spoluzakladatel Görgel firmu opustil.
Potomci Kainu
Za dvě dekády Jiří Urban nasbíral kontakty na stovky kapel. Nad otázkou, zda ho nějaká skutečně překvapila, nicméně musí chvíli přemýšlet. Nakonec jmenuje Dymytry, které v roce 2003 založil jeho syn Jiří Urban mladší. "Chvíli tu zkoušeli, ustálili si tady sestavu, odehráli tu první pražské koncerty a pak se vydali svou cestou," říká o kapele, na niž dnes běžně chodí tisíce lidí. Jako další potomky Kainu jmenuje taktéž populární Škwor.
"Ještě jako Skwar tu hrávali celkem pravidelně, ale chodilo na ně asi málo lidí a nikoho to moc nezajímalo. Pak jsem vzal jejich první demo na vydavatelství Popron Music a zařídil vydání CD. Potom se to rozjelo," vzpomíná Urban a jedním dechem dává Dymytry a Škwor za příklad formací, které se z malých klubů vypracovaly do hal pro tisíce diváků.
Myšlenka, že by měl klub zavřít, ho během uplynulých dvaceti let v hlavě strašila běžně. "Tohle podnikání není o zbohatnutí, tržba často nestačí ani na udržení životaschopnosti," vysvětluje neustálou nejistotu, načež plynule přejde k tématu stále rostoucích a přibývajících poplatků.
"Všichni si na vás smlsnou. Například v O2 před dvěma lety vymysleli, že pokud máte televizi ve veřejném prostoru, jde o tarif TV Business a místo 350 korun měsíčně platíte 3500 korun." Přes 40 tisíc ročně ho tak stál jen provoz několika obrazovek, které přenáší dění z jeviště. "Lidi popíjí na baru, a když se jim do toho rachotu v sále nechce, koukají na obrazovku. Jinak si tu občas pouštíme záznamy koncertů. Nikoho nezajímá, že na televizním vysílání naše podnikání nestojí."
Podnikům, jako byl Kain, podle Urbana nepřeje doba ani vláda. "Vůbec neberou ohled na to, že se někdo chce živit sám, aniž by po někom něco žádal." Znatelný pokles návštěvnosti zaznamenal po zavedení zákazu kouření na pracovištích a veřejných místech "Ten den si pamatuji přesně. Bylo to 1. června 2017 a na kapelu, na kterou bývalo běžně plno, přišli dva lidé. A zase odešli, protože kapela samozřejmě řekla, že hrát nebude." Rockový klub pak přirovnává k středověkým putykám, kam se odjakživa chodilo popíjet a kouřit.
Ortel jako Kryl
Radost Urbanovi nedělá ani elektronická evidence tržeb. "Nešla mi nastartovat kasa. Ten přístroj vyžaduje aktualizace, ale nešlo vyplnit jméno společnosti, takže mě to dnes nepustilo dál. To se stává běžně," vysvětluje, proč se před rozhovorem zdržel u baru. Od společnosti O2 pořídil elektronickou kasu původem z Chorvatska, ze které dodnes nejdou vymazat tamní piva a další zboží. "Chtějí, aby lidi pořád něco vykazovali, platili a přiznávali, ale nejsou schopni k tomu zajistit podmínky," zvyšuje hlas.
Přestože je jakožto hudebník a skladatel členem Ochranného svazu autorského, za jeho činnost, respektive poplatky, které si organizace nárokuje, se podle vlastních slov stydí.
Urban připouští, že podnik mohl také poškodit koncert kapely Ortel, která v klubu vystoupila 18. října 2014. Několik kapel poté odřeklo již domluvená vystoupení, jiné prohlásily, že v Kainu už hrát nebudou. A padla také spolupráce s festivalem Žižkovská noc.
Urban ale hned dodává, že si z takových reakcí nic nedělá, "protože Ortel přece nikoho nechce zavírat do plynu a pouze hájí Česko a češství". Kapelu bývalého bubeníka neonacistické kapely Conflict 88 přirovnává ke Karlu Krylovi a nechce se stavět do role cenzora. Jako produkčního ho zajímá především hudební kvalita, což podle něj Ortel splňuje.
"Na začátku jsme chtěli vědět, co kapely hrají a o čem zpívají, ale to se brzy ukázalo jako nesmysl. Není možné kontrolovat všechny demáče a texty kapel, které u nás chtěly hrát. A hlavně to není mým úkolem, nemám k tomu žádný mandát. Žádnou kapelu jsem nikdy necenzuroval, maximálně jsem napříště nevzal tu, která byla hrozná a přišli na ni tři lidi."
Pořadatel festivalu Žižkovská noc Marek Dočekal na svém Facebooku dal úbytek návštěvníků a uzavření přízemního baru do souvislosti právě s koncertem Ortelu, Urban to ale označuje za nesmysl.
Narodilo se tu hodně dětí
Vypovězení nájemní smlouvy Jiřího Urbana zaskočilo, v klubu zrovna plánoval další stavební úpravy. Že je již neuskuteční, se dozvěděl v polovině května při běžné schůzce s majitelem domu. "Řešili jsme provoz a praktické záležitosti jako vlhnutí stropů nebo smrad z kanalizace. Dalo nám dost práce, abychom to tu udrželi suché," ukazuje na strop s jemnou mapou po průsaku vody. "A než jsem stihl uvařit kafe, majitel domu mi řekl, že si nájemníci stěžují a musím skončit. Bez varování i lhůty pro nalezení náhradního prostoru."
Podle Urbana se stížnosti na hluk objevily až během posledního roku a důvodem výpovědi jsou spíš změny na realitním trhu. "V Praze se po odlivu turistů zvedla nabídka dlouhodobých pronájmů, a pokud se potenciálním nájemníkům něco jen trochu nezdá, hned jdou jinam nebo žádají velké slevy. Alespoň tak to vysvětlil majitel," říká Urban. Kain se tak stal nepřímou obětí krize kolem koronaviru, která minimálně v dolní části Žižkova urychlila takzvanou gentrifikaci neboli situaci, kdy majetnější vrstvy obyvatel vytlačují z části města ty původní.
"Zůstalo tady za námi hodně lidské práce a peněz, ale s tím se bohužel nedá nic dělat," říká Urban smířeně. Během prázdnin měl mít jako obvykle zavřeno, místo toho ale obvolal kapely, ať si přijedou naposledy zahrát. "Všechny jsem zburcoval s tím, že chci ještě maximálně využít výpovědní lhůtu. I proto se tady teď docela dost hraje, za což jsem rád."
Mít kam jít
Přestože provoz klubu jedenašedesátiletého Urbana stojí spoustu času, energie a občas i peněz, s koncem Kainu se smířit nehodlá a hledá nový prostor. "Kdykoliv jsem sem přišel, přišel jsem do domácího. Ať tu bylo narváno, nebo poloprázdno, známí se na mě usmívali. A když jsem viděl, že kapela přijela, všechno funguje, aparatura hraje, dal jsem si víno a poklábosil s přáteli. Nebo tu někdy byly večírky do rána. Na to se nezapomíná."
Urbana na klubu podle všeho nejvíc zajímá právě semknutá komunita, již se za 20 let podařilo vybudovat.
Téměř rodinnou atmosféru ale nebude lehké přenést jinam. Hledání nového prostoru je zatím bez výsledků. Urban doufá, že během půl roku se situace na realitním trhu stabilizuje a pak to snad půjde lépe. "Kain bude v Praze chybět hodně. Hlavně proto, že prostor pro tradičněji bigbítově znějící, nechci říkat oldschoolové, protože to není přesné, rockové skupiny v pražských klubech je čím dál tím menší," doplňuje novinář Petr Korál.
"Narodilo a zapíjelo se tady hodně dětí. A stejně tak tady hodně lidí umřelo." Slova Jiřího Urbana potvrzuje pamětní deska vystavená vedle zlatých alb, na které stojí jméno Roman Havrda a rok 2008 coby datum úmrtí. Každoroční vzpomínka na zpěváka kapel Tam, Illegal Twisted Sister a dalších byla také jedním z posledních koncertů, které Kain hostil.
"Když jsme se sešli na nějakém pohřbu a pak to šli zapít sem, vybudovali jsme si k tomu místu o to intenzivnější vztah. Kain pro nás měl velkou emocionální hodnotu a právě to mě láká k tomu, eventuálně pokračovat někde jinde. Ale nejspíš až skončí ta hysterie kolem koronaviru," uzavírá Jiří Urban.
