Koncertní tipy - S blížícím létem začíná propukat sezóna velkých stadionových koncertů. Zanedlouho přijede Alicia Keys nebo třeba rockové příšery Kiss, ovšem ve stínu mnohatisícových akcí bychom rozhodně neměli zapomínat na klubové dění. Obvykle se tam dějí podstatně zajímavější věci, které mají do spotřební kultury daleko. Ideální příkladem je například hauntologická písničkářka Maria Minerva.
Ve své tvorbě přepírá osmdesátkový pop tak, že se z jeho naivity můžeme bavit, ale zároveň přemýšlet, proč ho dnes můžeme legitimně poslouchat maximálně jako guilty pleasure - sladkou slast, u níž se cítíme trochu nepatřičně.
K minulosti se obrací také rockový písničkář Kurt Vile, ovšem u něj jde spíš o vytváření věrné kopie, než o kreativní práci s kulturními odkazy. Z historie se vrací prog-rockoví veteráni Van Der Graaf Generator. Naopak nejsoučasnější podoby experimentálního popu reprezentují Javelin. V následujícím týdnu je hodně možností, kam jít za hudbu. Přinášíme proto ty nejzajímavější.
Tip týdne: Maria Minerva a její popkulturní aluze
Hauntologie, popřípadě scéna hypnagogického popu, posluchačům obvykle dává možnost v zasmušilé a éterickou dekou přikryté produkci pátrat po náznacích hudby, za kterou se dnes poohlížíme s potutelným úsměvem. Není divu, že umělci, kteří se k tomuto proudu řadí, často mají zázemí v kulturní teorii či publicistice. Estonská zpěvačka Maria Minerva je právě takovým případem, studovala muzikologii a sama přispívá do časopisu Wire.
A teď se vrací do Prahy, aby svůj amalgám namíchaný z různorodých zdrojů znovu předvedla českému publiku.
„Jestliže byla deska Cabaret Cixous sbírkou pseudoosmdesátkových popových hitů, ve kterých Maria vystupovala coby zapomenutá hvězda, Will Happiness Find Me? hraje na mnohem experimentálnější notu. Album působí jako zhudebněný zápisník člověka, který seriózně studuje avantgardní hudbu a přitom si ordinuje maniakální porce popkulturních videí z YouTube," shrnoval stručně hudební polohy experimentální hudebnice Jiří Špičák na Radiu Wave.
Akci si pro fanoušky současné hudby přichystali organizátoři festivalu Creepy Teepee. Právě kutnohorský festival si klade za cíl vytahovat na světlo z nepřeberného množství hudby na blogosféře zajímavé interprety, kteří k hudebním vlivům přistupují zcela demokraticky - bez dodržování stylových konvencí. V jejich tvorbách se minulost často dostává do zcela nových kontextů a nutí nás nad nimi přemýšlet, přičemž dost dobře fungují i skladby samy o sobě.
Maria Minerva rozhodně je takovým případem, a pokud jsou vám tendence zmíněné v předchozím odstavci blízké, neměli byste její koncert minout.
Maria Minerva, středa 12. června, Praha - Pilot klub Praha, 250 korun na místě (200 při rezervaci mailem)
Kultovní prog-rockový Van Der Graaf Generator
Pamatujete si na loňské podzimní vystoupení kytaristy a písničkáře Petera Hamilla? Tentokrát se do Prahy vrátí a to navíc s kapelou, která ho masově proslavila. Jsou jí kultovní britští artrockeři Van Der Graaf Generator a posluchači se mohou těšit na průřez jejich dosavadní hudební tvorbou - od začátků na přelomu sedmdesátých let až po současnost.
Počátky kapely se datují do roku 1967, kdy Peter Hammill založil s několika spolužáky z manchesterské univerzity svou první kapelu. Dostala název Van Der Graaf Generator po přístroji na výrobu statické elektřiny. Ve špatném hláskování (vynálezce generátoru se jmenoval Van de Graaff) se neskrývá žádný důmyslný přesah, ale mladí studenti se omylem spletli a na aktuální variantu si rychle zvykli.
V sedmdesátých letech v Británii vesele bujela progresivně rocková scéna a z jejích tendencí přicházet s něčím novým si své vzala i Hamillova kapela. Typické se pro ni kupříkladu staly elektricky modifikované zvuky saxofonu a flétny Davida Jacksona. Tyto netradiční rockové nástroje pak vplétaly do struktur, které se od klasických písničkových schémat také poněkud odchylovaly.
Ačkoliv skupina v roce 1972 už měla dostatečnou popularitu, Peter Hammill ji rozpustil. Chtěl se tehdy věnovat sólové dráze. Po třech letech se mu ale zachtělo po starých kumpánech a tak kapela dala na kratší dobu znovu dohromady. V tomto období vznikla kritikou i fanoušky velmi oceňovaná deska Godbluff.
A další vzkříšení pak přišlo až v druhém tisíciletí, konkrétně v roce 2005. Od té doby Hammill opět vystupuje jednak sólově, jednak coby člen hudební skupiny, za níž dodnes stojí řada fanoušků.
Van der Graaf Generator, neděle 16. června, Praha - Divadlo Archa, 790 korun lístky na stání (1290 na sezení)
Experimentální pop Javelin
Javelin je duo producentů z Brooklynu, kteří dost dobře naplňují vizi současných hudebníků vycházejících z doby, kdy je na pár kliknutí dostupná takřka veškerá hudební produkce a tak se může kombinovat v podstatě všechno se vším. Jejich experimentální pop vycházející z diska a raného hip hopu se aktuálně těší zájmu hudební kritiky na druhé straně Atlantiku. Časopis Pitchfork je za jejich album dokonce Jamz n Jemz nominoval na desku roku 2008.
Společné pokusy dvou bratranců - George Langford a Tom Van Buskirk - o hudební tvorbu se datují až do raného dětství, ale pod hlavičkou Javelin společně vystupují až od roku 2005. Každý z nich je multi-instrumentalistou. George hraje na kytaru, basovou kytaru, bicí a mandolínu, zatímco Tom hraje na violoncello a klavír.
U obou lze také mluvit o posedlosti ke staré škole hip-hopu a diska 80. let. Výsledným mixem, vlastně lépe řečeno soundem je podivný popově experimentální zvuk zkreslený nejrůznějšími technickými vychytávkami.
„Představte si, že surfujete po radiových stanicích, namícháte si výsledný sound a přidáte text. Není to sice tak úplně jednoduché, ale moc nás to baví," mluví o tvůrčím procesu Langford.
Dodneška kapela odehrála více než dvě stovky koncertů, včetně více než obřího amerického festivalu Lollapalooza. Čtvrteční koncert bude jejich premiérou v Praze a představí zde svoji poslední desku Hi Beams. Společně s Javelin svůj synth-popový projekt Monikino Kino představí Petr Marek (MIDI LIDI) a Monika Midriaková.
Javelin, čtvrtek 13. června, Praha - MeetFactory, 250 korun v předprodeji (350 na místě)
Zasněná i pohyblivá elektronika islandských Asonat
Reykjavícká dvojice Asonat ve své tvorbě propojuje elektroniku s vřelým písničkářstvím. Ačkoliv dvojice Fannar Ásgrímsson a Jónas Thór Guđmundsson vydává na ambientním labelu n5MD (mj. Bitcrush, bvdub), jejich hudba má na sobě pouze položenou deku rozlévajících se zvuků a pod ní se experimentální pop potkává s roztěkanými IDM výpady.
Na loňském debutu Love in Times of Repetion je slyšet angličtina, francouzština i japonština. Ásgrímsson několik let žil a studoval ve Španělsku a jako polovina projektu Plastik Joy tvořil inteligentní taneční hudbu ve stylu Dntel, Telefon Tel Aviv či Four Tet.
Před dvěma lety náhodou na koncertě narazil na svého krajana a kolegu ze značky n5MD Jónase Thóra Guđmundssona, který pro změnu v tu dobu žil v Estonsku. Guđmundsson je v hudebním světě známější pod jménem Ruxpin, kterým podepisuje už od konce devadesátých let svoje elektronické kompozice, případně remixy pro tak odlišné umělce jako je drum'n'bassový experimentátor ASC či zpěvačka Kelis.
„Ruxpin je víc technicky orientovaná strana projektu, zatímco Plastic joy má na starost melodičtější elementy naší hudby," odpovídají Asonat na otázku po rozdělení kompetencí ve studiu. „Propojit obě poloviny projektu je vždy velmi snadné, protože jsme dobří přátelé a vzájemně se velmi respektujeme. Jsme ale také ochotní se jeden od druhého učit." tvrdí duo.
Výsledkem průniku jejich talentů je hudba, která navazuje třeba na pastorální elektroniku Boards of Canada, ale je v ní cítit i vliv post-rocku nebo ambientu. A pochopitelně je v ní i atmosféra podivně barevného a chladného ostrova Islandu. Ostatně Asonat svůj styl s úsměvem na rtech popisují jako fjordotronika.
Asonat, pátek 14. června, Praha - Palác Akropolis, 220 korun v předprodeji (270 na místě)
Kurt Vile, nová hvězda rockového písničkářství
S novým albem Wakin on a Pretty Daze se do Prahy vrací americký kytarista a jeden z nejnadějnějších písničkářů současnosti Kurt Vile s doprovodnou skupinou The Violators. Zdravý závan minulosti nepřináší jenom jeho bujná hříva, nýbrž i staromilský hudební produkce. Novináři se ho nebojí přirovnávat ani k takovým jménům, jako jsou Neil Young, Lou Reed nebo Bruce Springsteen.
Ještě donedávna měl Kurt Vile svou roli coby předskokan na comebackovém turné Pavement, ale doby, kdy zahříval pódia pro slavnější kolegy, jsou už minulostí. Nová deska Wakin on a Pretty Daze mu vyšla na věhlasném labelu Matador a mezi hudebními publicisty už byla vcelku očekávanou záležitostí.
Na prvních nahrávkách hojně využíval lo-fi postupy a noiseové plochy, dnes ovšem nepokrytě přiznává, že to byla znouzectnost, logicky zaviněná nedostatkem prostředků na nahrávání. V rozhovoru pro Aktuálně.cz to vysvětloval slovy: „Byla to součást určité fáze mé kariéry a nezastírám, že jsem chtěl napodobit třeba rané The Fall, kteří na prvních deskách zněli hodně syrově a na posluchače tím hlukem doslova útočili. Teď ale spíš tíhnu k tomu, aby moje skladby zněly víc jako Neil Young, prostě klasické rockové písně nahrané tradičním způsobem, kde můžou nápady víc vyniknout."
Chválu na něj pěje Kim Gordon ze Sonic Youth, Animal Collective si ho zase pozvali na festival All Tomorrow Parties. „V éře, kdy popoví muzikanti dávají svoji úzkost na odiv jako laserovou show, je hodně příjemné slyšet někoho, kdo zpívá, jako kdyby přitom seděl na dvorku s kamarády u piva," napsali o Smoke Ring For My Halo na serveru Allmusic.com a shrnuli tak kouzlo hudby Kurta Vile - neobyčejně obyčejného písničkáře, který nechce měnit rockové paradigma, jen psát dechberoucí písničky.
Kurt Vile, pondělí 17. června, Praha - Lucerna Music Bar, 300 korun v předprodeji (400 na místě)
