Jak vás napadlo zkomponovat Pivní oratorium?
Měl jsem to v plánu už dlouho, několik let jsem shromažďoval materiál o pivu z historických publikací a knih, protože česká literatura je plná piva. Nakonec je z toho ve výsledku přes dvacet zpívaných čísel. Texty vycházejí z básní či z dobových svědectví, jak se pivo vařilo, jak Češi s pivem zacházeli, jak ho pili. Jsou zde zastoupeny texty od 12. století až po současnost.
Jak si spolu rozumí pivo s klasickou hudbou?
Pivo má s klasickou hudbou velkou spojitost. Když zmíním naše tři nejznámější skladatele, tak Smetana, Dvořák i Janáček pivo ve svých operách mají. Před samotným Pivním oratoriem ostatně hrajeme a zpíváme pijáckou scénu z Prodané nevěsty "To pivečko, to věru je nebeský dar". Ve Dvořákově opeře Čert a Káča se Káča seznámí s čertem v hospodě a pije při tom pivo. Janáček má zase v Kátě Kabanové krásnou postavu opilce, který prochází a říká, že je poněkud nachmelen.
Vizitka Jana Kučery
Jan Kučera je dirigent, skladatel a klavírista. Narodil se roku 1977. Na Pražské konzervatoři absolvoval skladatelský a dirigentský obor, v němž pokračoval i na HAMU. Mimo jiné zkomponoval tři symfonické básně na motivy českých spisovatelů (Kundera, Hrabal, Kolář), z Tlučhořových Kaisera a Lábuse vytvořil pro Národní divadlo operu Rudá Marie. Je také autorem hudby ke hře Ivánku, kamaráde či k několika divadelním hrám v Divadle Na Jezerce.
Zdroj: pardubickehudebnijaro.cz
Dá se říct, že vaše Pivní oratorium je oslavou piva?
Ano, já mám pivo rád, pocházím z Plzeňského kraje, takže k němu mám krásný vztah do dneška. Moje skladba má být i určitá rehabilitace piva před vínem, jako zdánlivě výhradním nápojem intelektuálů. Někdy se totiž o pivu vyjadřujeme nehezky, pejorativně. Když se řekne "pivní humor", vyvolá to v nás asociaci něčeho oplzlého a vulgárního. Také s opovržením říkáme "pivní břicho". Přijde mi to vůči pivu nefér. Předsudek, že pití vína je vznešené, noblesní a pití piva pokleslé a primitivní, je špatný. I pivo může být velmi poetické a může vybízet k dobrým debatám mezi lidmi.
Jaké texty jste pro oratorium vybíral?
Je to různorodá směsice, něco jsou zpívané skladby, něco se recituje. Mám tam například zhudebněný text z Římského rituálu o svěcení piva z roku 1614, kabaretní kuplet z roku 1906, dvě písně milostné či Litanii o zlých ženách, které své muže za pití piva hubují, ba tlukou. Zhudebnil jsem i recept Magdaleny Dobromily Rettigové na pivní polévku.
Jak se dá zhudebnit recept?
Prostě jako jakýkoliv jiný text. Rettigová se narodila v době Mozartově, takže hudba je zde neoklasicistní, s odkazem na 18. století.
V první části vašeho "pivního koncertu" zazní Pivní oratorium. Jak jste pojal druhou část po přestávce?
V druhé půlce jsou jednak moje divadelní autorské písně, které jsem napsal pro Divadlo Na Jezerce do inscenací Jeppe z vršku a Othello. Pak se přesuneme do českého filmu, neexistuje totiž český film, ve kterém se nepije pivo. Pije se i v pohádkách, často tu teče proudem. Dokonce jsou na pivo připravováni i ti úplně nejmenší, neboť když si vybavíte hned první díl Maxipsa Fíka, tak Fík roste a roste a přestane růst až v momentě, když vypije soudek piva. V Dařbujánovi a Pandrholovi pivo teče potokem, krásná Uhlířova píseň o pivu zní v pohádce S čerty nejsou žerty.
Ukázka z Pivního oratoria
Já ožralý člověk
odříkám se kamaráda střízlivého, rady i skutku jeho,
věřím v šenkýře i šenkýřku, že mne dvojakou křídou neošidí,
ale v dluhách mých trpělivosti popřeje.
Protož biji na moji prázdnou kapsu
a volám s ožralým bratrem:
Nedej mně bez piva býti!
Jaké máte další plány s Pivním oratoriem?
Jsem šéfdirigentem Karlovarského symfonického orchestru, Pivní oratorium je tam zařazeno do nadcházející sezony. Chci jej rovněž natočit a vydat na CD. Byl bych rád, kdyby oratorium žilo svým vlastním životem, je to záměrně hudba sdělná, nekomplikovaná, ale snad ne povrchní. Jsou tam čísla vyloženě zábavná, ale i obsahově a hudebně závažnější.
O vás je známo, že s operním žánrem rád experimentujete. Jak vás například napadlo zkomponovat operu podle rozhlasového seriálu Kaisera a Lábuse Tlučhořovi?
Rodinku Kaisera a Lábuse jsem poslouchal už od 90. let a důvěrně ji znám. Jednou mě při poslechu dílu Staliňák napadlo, že je to vlastně ideální divadelní forma tří obrazů. Napsal jsem libreto, oslovil oba pány autory a ti s tím nadšeně souhlasili. Komponoval jsem pak podle toho operu a k mému překvapení se ji rozhodlo uvést Národní divadlo v Praze. Rudá Marie měla premiéru v květnu 2015 a lidé na ni stále chodí, z čehož mám radost. Nedávno ji dokonce navštívilo sto našich poslanců včetně premiéra.
Proč jste si vybral právě díl Staliňák?
Jednak mě to oslovilo formou a jednak se mi líbí i námět, kterým je tak trochu výsměch určitým lidem, kteří touží po návratu starých časů a s nostalgií vzpomínají na to, jak to za minulého režimu bylo lepší. Tak to ovšem není, i když dnešní doba není rozhodně ideální, ostatně jaká doba kdy byla ideální? Posun ke svobodě je ovšem nepopiratelný a opravdu nechci, aby se jakákoli forma komunistické diktatury vrátila.
Přijde mi, že není větší propast než mezi Tlučhořovými a operou. Jak se vám tuto propast podařilo překonat?
Opera je brána za seriózní formu, ale tak to dříve nebylo. Opera rossiniovského či mozartovského typu byla v podstatě lidová hudba plná šlágrů. Opera pak samozřejmě měla svůj vývoj, stávala se složitější, ale nikdy bych nechtěl, aby se z ní vytratil humor, protože ten tam patří.
Co opeře Rudá Marie říkali pánové Kaiser a Lábus?
Říkali, že si připadají jako Sabinové a že vstoupili do dějin coby libretisté Národního divadla. Byli nadšení, klaněli se na premiéře. Mám velkou radost, že dílo vzali za své.
Jak jste se dostal ke komponování dnes již legendární hry Ivánku, kamaráde?
Jéje, tak to už je hrozně dávno, tahle sprosťárna je takový hřích mládí. Dostal jsem se k tomu ze známosti s Petrem Čtvrtníčkem a Jiřím Lábusem. Naplánovali udělat jedno představení v Divadle Na zábradlí pro své kamarády a známé. Ten kult, který z toho potom vzniknul, nikdo absolutně nečekal. Objeli jsme s tím celou republiku, dokonce i české věznice.
Vy jste v Ivánkovi převedl do partitur pro orchestr i znělku Branek, bodů, vteřin. Jak se dá ze znělky udělat "klasická hudba"?
Byly to takové variace na téma Branek. Bylo to celé bráno jako jeden velký vtip, který by neměl mít delšího trvání. Nakonec měl, teď jsme to hráli po deseti letech od premiéry v Táboře. A také jsem zjistil, že si tu mojí aranži dávají lidé jako vyzvánění do mobilu.
Baví vás při komponování sáhnout po tématech z jakéhosi kulturního suterénu a vytáhnout je do "výšin" klasické hudby?
Úplně bych to takto neřekl. Podle mě by i klasická hudba měla být zábavná a sdělná. Baví mě sahat po různých zajímavých tématech, ale nerad bych byl vnímán jen jako autor hudebních kuriozit. Píšu i věci řekněme serióznější.
Například?
Například jsem napsal tři symfonické básně podle knih Kundery, Hrabala a Koláře, smyčcová kvarteta, písňové cykly a podobně.
Myslíte, že vaše pozoruhodné přesahy mohou přilákat ke klasické hudbě i širší publikum, nejenom to tradiční?
Byl bych samozřejmě rád. Konkurentů je celá řada, počínaje televizí, kinem, sportem. Je to jedna z cest, jak širšímu publiku přiblížit, že vůbec existuje něco jako symfonický orchestr a že klasická hudba nerovná se hudba nudná. S Karlovarským symfonickým orchestrem samozřejmě děláme koncerty i pro mládež a děti. Musí vědět, že existuje i něco jiného a možná zajímavějšího než hip hop a povrchní popěvky na jedno použití. Poslech klasické hudby každopádně vyžaduje od posluchače určitý aktivní vklad, nemůže to být jen pasivní zvukový příjem.
Na čem teď pracujete? Co vás nyní láká zkomponovat?
Přání je víc, nedávno jsem si splnil přání zkomponovat pořad z českých koled, teď jsem si zkomponoval to pivo… Nyní mě láká složit si něco komornějšího, nemít k dispozici celý ten aparát a využít jen pár hlasů. Je to taková skladatelská hygiena a rád bych si ji dopřál.
