Žbirka zní jako Cash a Pokondr postvekslácky veršuje

Petr Ferenc
2. 12. 2011 18:30
Glosář: Wanastovky, Žbirka, Müller, Pokondr, Škoch
Foto: Aktuálně.cz

Před Vánoci se vydavatelé mohou čím dál víc přetrhnout, zatímco já se pořád nějak nemůžu naladit na myšlenku, že se blíží svátky. Asi málo sněží, díkybohu. Následující přehršel českých a slovenských albových novinek z oblasti mainstreamu se snažím hodnotit tak, že jednotlivé desky nesrovnávám vzájemně, ale co nejvíc v rámci předchozí diskografie autorů a interpretů. Poslední titul je výjimkou, tam jsem se zkrátka neudržel. Řazení minirecenzí v tomto přehledu je jakýmsi mým osobním žebříčkem kvality alb.

 

Wanastowi Vjecy - Letíme na Wenuši (Pink Panther

Foto: Aktuálně.cz

Wanastowi Vjecy se po pěti letech vracejí v pozměněné sestavě s albem Letíme na Wenuši (Pink Panther). Robert Kodym zde poprvé představuje kapelu bez věrného souputníka P.B.CH., který se nadále chce věnovat úplně jiné hudbě, třeba filmové. Zato se „oficiálními" členy sestavy stali Tomáš Vartecký, Štěpán Smetáček a Radek Havlíček. Robert Kodym byl odjakživa, i v řadách Lucie, zajímavou kombinací hravého snílka a bigbítového burana. A kombinace to byla a je velice překvapivá a místy (téměř v duchu absurdní „pražské grotesky") tak poetická, že sám Kodym snad ani neví, jak z něj ty nejlepší verše padají.

Album Letíme na Wenuši nás ale nijak nepřekvapí, což je docela škoda. Má své kvality, ovšem chybí mi na něm zvukové úlety typu starších čísel Podívej, Chameleón a Kočárek… Někdejší potrhlost nejlépe křísí nakrknuté Sereblity: „Deviantní subkultury z huby hnisu / sereblity v silikonu bez penisu / potlačením dávicího reflexu / se vypracujou na královny Tuzexu / Ta blbka v černým žiguli / má parfém značky čikuli / ten fízl v bílý ladě / nasypal jí tvrdolín," komentuje Kodym svět Agáty, Gábiny, Ivety a spol. - a je v tom stejná míra punku i ležérní urbánní poezie.

Ani druhou Sbírku zvadlejch růží deska nepřináší, i když správně slizce sentimentální cajdáky - Korálky z karneolu - na ní taky najdeme. Ale Elektrický kytaristi mi mluví z duše: „Elektrická kytara je vole magie / a ten, kdo to neví, je mrtvej, a proto nežije."

 

Miroslav Žbirka - Symphonic Album (Universal)ČUJEME

Foto: Aktuálně.cz

To Miroslav Žbirka se na Symphonic Albu vydal do krajin experimentu, aniž o to snad vůbec stál. Není na něm totiž ve zcela ideální hlasové formě, zní trochu zastřeně, zatímco orchestr podává nepřekvapivé aranže Mekyho pecek (tenhle mistr zvonivých kytar, který předběhl britpop, aniž to Britové zpozorovali, má melodický dar jako málokdo: Atlantida, Biely kvet, V slepých uličkách). A podává je navíc i s tak unavenou a nezúčastněnou dokonalostí, že je to nakonec až pozoruhodné. Závěrečná instrumentální směs Melodicon - orchestral suite je zbytečná. Jedenáct písní před ní je (i když nezáměrně) něčím zcela ojedinělým: snad rezavějícím plastem či plesnivějícím sklem… Těžko popsat, ale je to fascinující a rozhodně se jedná o největší překvapení celé várky. Takový zvuk jsem v životě neslyšel, schválně by ho nevyprodukoval snad ani Rick Rubin s umírajícím Johnnym Cashem.

 

Richard Müller - Ešte (Universal)ČUJEME

Foto: Aktuálně.cz

Richard Müller na albu Ešte (Universal) hraje na jistotu: písně, které mu složil Ivan Tásler, se nesou v duchu dospělého pop rocku s trochou elektroniky (čím méně, tím na téhle desce lépe, vokodér je fakt zbytečný) - vše ve středních a pomalých tempech, bez exhibic i vypalovaček. Vše slouží zpěvákovi, jehož texty opět přemítají nad „vztahy a dobou", často za pomoci biblických metafor („Noe už tu nie je / tak kto postaví loď?"). Image zralého chlapíka, který si lecčíms prošel, Müller rozvíjí už druhým desetiletím; Eště je dalším vkusným korálkem na šňůrce, vyloženým lapsem je jen angažmá Terezy Kerndlové. Kolik takových desek Už natočil a Eště natočí? Na této desce je tak nejvýraznějším sloganem výpůjčka „Pokial neide o život, tak ide o hovno". Verdikt jako u Wanastowek: rozhodně nikterak špatné album, trocha pestrosti a méně hraní na jistotu by mu ale jen a jen pomohly. Deska si týden po vydání vysloužila platinu za 7000 prodaných kusů - aby se mohlo i nadále udělovat, potřebné počty klesají a klesají.

 

Těžký Pokondr - Superalbum (EMI / Monitor)

Foto: Aktuálně.cz

Novinka Těžkýho Pokondru nese název Superalbum (EMI / Monitor) - a co byste čekali, najdeme na něm zase spoustu česky přetextovaných coververzí. Jedna z nich - Ladislav Bonita - už není žádnou novinkou, zde má ale poněkud pozměněný text. Jinak se těšte třeba na Everlasting Love (Nestihlas ten vlak) a Tys to čmajz (Life Is Live - zde o Klausově peru z Chile), nejvtipnější je asi Rameno (Ameno Domine, zde o namožené části těla). Naopak závěrečná Jirka Babica je dosti otřepaná, zmíněný mistr kuchař už si vysloužil dost lepších žertíků... Těžkej Pokondr na to nejde špatně, jeho koncepce je vlastně neotřelá a desky řemeslně slušně odvedeny, jen je trochu škoda, že pánové Pokorný a Ondráček nejčastěji „postvekslácky" veršují o penězích, barech, posilovnách, taxících a děvách, které svým mužům dají až poté, co je tito vezmou nakupovat. Přitom jsou dost schopní veršotepci na to, aby nemuseli kráčet ve stopách estetiky Michala Davida, Sagvana Tofiho a Jana Cézara (vzpomínáte na jeho Holky bláznivý?).  Tvarem „postvekslácký" totiž míním, že obzory obou autorů a jejich posluchačů patrně nepřesahují ani netouží přesahovat svět diskoték a shopping mallů - což je možná největší výpovědní hodnota „srandovního" alba, kdybychom ji tedy hledali.

 

Ondřej Škoch - První sníh (100promotion)

Foto: Aktuálně.cz

Skladatel, multiinstrumetalista (v Chinaski hraje na baskytaru) a zpěvák Ondřej Škoch se již podruhé pokusil v čele „projektu Nitky" zhudebnit několik veršů Suzanne Renaudové, francouzské básnířky, která spojila svůj život s Bohuslavem Reynkem a Vysočinou (1889 v Lyonu - 1964 v Havlíčkově Brodě). Její průzračné křehké texty citlivě přeložené Alicí Škochovou se ale v podání kavárenského jazzbandu mění v čistokrevný kýč. Zarputilost, s níž Škoch a spol. na albu První sníh (100promotion) vyrábějí velké umění, je bohužel ruku v ruce doprovázena úctou nikoliv k básni, o niž tu jde, ale k vlastnímu hudebnickému egu.

"Ta stálá stejnost nehlučného míru / Není snad toto samo štěstí?" šeptají verše paní Suzanne a Škoch a spol. jako sloni v porcelánu nekoukají doleva ani doprava a swingují a groovují. Navíc sterilně, šprtsky, barově. Hrůzu doplňuje obal v duchu toho, jak si bydlenky na mimibazaru asi představují „provánc" (ten font v bookletu!). Těžkej Pokondr nám může připadat nablblý a bez ambicí. Z toho lepšího pohledu to ale znamená, že oba pánové ale vědí, co dělají; znají svou roli na hudební scéně, zkrátka nesnaží se, jak praví básník Ivan Wernisch, „prdět výš, než dosáhnou řití."

Škochovi jeho vlastní laťka připadá nízko a tak shazuje - třebaže s dobrým úmyslem - cizí, vyšší. Proto je u mě až na dně žebříčku, i když je jeho výkon v lecčems virtuózní. Ale je to virtuozita bezohledná a bezobsažná. Takže si kupte si Dílo Suzanne Renaud (přeložené Reynkem, tím nejpovolanějším) a ty básně si tiše přeříkávejte za zimních večerů, které nás čekají.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

před 5 hodinami

Předpokládaný demokratický kandidát na amerického prezidenta Joe Biden získal podporu největší koalice odborových organizací ve Spojených státech

Předpokládaný demokratický kandidát na amerického prezidenta Joe Biden dnes získal podporu největší koalice odborových organizací ve Spojených státech AFL-CIO. Centrála navíc slíbila, že se zasadí o to, aby současný prezident Donald Trump nebyl znovu zvolen do funkce v listopadových volbách, napsala agentura Reuters.

Zdroj: ČTK
Další zprávy