Zážitková agentura The National dojímá a rovná vztahy

Tomáš Bláha
18. 8. 2011 9:44
Obamovi trubadúři The National hráli v pražské Arše
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Jsou kapely, které každým živým vystoupením zabijí jednoho fanouška. Pak jsou kapely, jejichž koncerty dávají skladbám z alba nový rozměr. A ještě je jedna zvláštní kategorie - s přívlastkem „vzácná".

Foto: Aktuálně.cz

Občas se stane, že zajdete na koncert, který vám jednak udělá bordel v žebříčku životní zážitkové hitparády a jednak nabídne zcela nový pohled na už tak dost pozitivní mínění o dané kapele, albu, čemkoliv…. Kdybychom byli v Americe, napsal bych, že vám to může obrátit život naruby. The National přesně tohle poskytují a loučit se s nimi je jako dávat své oblíbené tričko do bazaru.

Americká indie rocková kapela funguje jako průsečík protikladů, které transformuje do zcela nových kontextů. Oscilují mezi na hony vzdálenými žánrovými klasifikacemi, jako je folk (popřípadě country) a post punk. Nahrávají písně, jež pracují s anatomickými prvky - například Conversation 16 vypráví o manželství a kanibalismu.

Když dojde na debatu o jejich hudbě, u stolu se mohou potkat jak mladí indie bloggeři, tak manželské páry, které byly na promoci svých dětí. Jejich koncerty jsou jako skladiště vzorků různých socio-kulturních skupin. Což koneckonců bylo vidět i v Divadle Archa. Neúnavní lovci trendů stáli ve stejné frontě na pivo jako jedinci, co sem zabloudili zřejmě cestou z Krkonoš.

Foto: www.americanmary.com

Kdo by si ale myslel, že za těmi písněmi, jež nejednomu podráždily slzné kanálky, stojí akademický soubor intelektuálů za záchranu lesa, pak ještě neviděl Matta Berningera. Během koncertu sice pije víno ze skleničky, když ji však omylem rozbije, neváhá si zbytek dolít do umělohmotného kelímku.

Noemova archa

Česká republika není pro kapely typu The National almou mater. Beznadějně vyprodaná Archa přesto znovu potvrdila, že pořádání koncertů jako tento má smysl. Čest minoritě jedinců, kteří se snaží držet naši vlast na závodní dráze nových trendů. Ačkoliv adorovaní The National spadají pod záštitu toho, co je cool a trendy, nejsou přitom nováčci a kvalitu si lze ověřit v prodejních číslech. 

Zvolit ideální prostor pro tento typ kapely je vždycky problém. Už když jsem přicházel k divadlu, minul jsem několik lidí, kteří zoufale chtěli koupit lístek. Pravděpodobně měli smůlu, zájem byl enormní, čemuž odpovídala natřískaná Archa. Když navíc organizátoři nulové procento kyslíku opepří časovou dezinformací, natěšení se vám rozmočí na obavy. Koncert začal o dlouhou a notně upocenou hodinu a čtvrt později.

Foto: www.americanmary.com

Jak už ale to bývá, apatie a nervozita zmizela s prvním tónem. Jedna z nejlepších skladeb z poslední desky High Violet - Runaway - roztříštila nevraživost na atomy. V tu dobu ještě nikdo netušil, že zážitkový koeficient bude mít stoupající tendenci. Tak jako jejich kariéra, gradoval i koncert. Hromový potlesk byl nedílnou rekvizitou. Nevím, jestli to tak je všude, ale už dlouho se mi nestalo, aby mi koncert v Praze nikdo neotrávil tlacháním a trapnými poznámkami. No možná jen všechny unavilo vedro.

Rodinný podnik dělá domáckou atmosféru

The National mají na kontě pět řadových alb, ale když jde člověk na koncert, prakticky si vystačí se znalostmi posledních třech. Alligator z roku 2005 nastavil v jejich kariéře trend, který se s každým dalším albem opakoval v ještě větší míře. Ve výročních žebříčcích se tehdy jejich jméno začalo objevovat v kolonce „album roku" a dodnes odtud nezmizelo. Boxer (2007) byl pro mnohé vrchol kapely, rok stará nahrávka High Violet s ním minimálně drží krok. Ale když The National zahrají skladby jako Son z jejich eponymního debutu nebo Available z druhé desky Sad Song For Dirty Lovers, místo nostalgie se dostavuje hlad i po méně známé stránce brooklynské party.

Setlist pražského koncertu byl dost podobný klasickému z High Violet turné. Kostru tvořily hlavně písně z poslední desky. Až na Lemonworld ji kapela přehrála celou. Samozřejmě nemohly chybět ani zpolitizovaná Fake Empire, Slow Show nebo Apartment Story z Boxeru či tradiční příspěvky z Alligatora v podobě Mr. November a Secret Meeting.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Potěšilo i zařazení nového singlu Exile Vilify, který vznikl jako součást soundtracku počítačové hry Portal 2. Kapela to typickým humorem okomentovala slovy, že „vznikla jako součást nejlepší počítačové hry v tomto stolení - Pacman 6". Mimochodem decentní a nenásilný humor je dalším důvod, proč jsou jejich koncerty tak hodnotné.

Matt Berninger a spol. nejsou jednou z kapel, které požadují po publiku verbální aktivitu. Nehecují, nechtějí po nich, aby jako stádo opakovali hesla, kterým z poloviny nikdo nerozumí. Když se baví s publikem, vždy se jedná minimálně o trialog, do kterého se kdokoliv může samovolně zapojit.

Foto: www.americanmary.com

Po prvních pěti písních se zdálo, že se introvertní komunikace omezí na obligátní poděkování za potlesk. Kouzelné ale bylo, když se u předposlední Terrible Love Berninger vyznal, že je rád, že všechno proběhlo v pořádku a nikdo nebyl zraněn. Někdo z davu zařval, že on se zranil, načež zpěvák odvětil, že to nejspíš bylo jeho srdce.

Následný pohled kytaristy Aarona Dessnera připomínal otce, který se nestačí divit, co jeho syn právě řekl. The National jsou předurčeni k jisté familiárnosti. Berninger je obklopený dvěma sourozeneckými páry a aura domáckosti je z jejich hudby cítit. Civilní pánové, kteří mají jasno v tom, co dělají. Prokletí básníci, kteří melodie stadiónových proporcí instalují na komorní písně osobní roviny.

Frontman podivín, základ dobré kapely

Práce s emocemi je vlastně dost podobná zmíněnému způsobu rozpravy. Nepřekládají šablony, jak by se měl posluchač cítit, ale rozevírají nitro, aby si každý vzal, co potřebuje. A je jedno, jestli to je Barack Obama nebo váš spolužák. Celý repertoár jako kdyby byl otevřený traumatologický deník Matta Berningera.

On je ztraceným děckem ve světě dospělých i nahněvaným dospělým v nepochopeném světě nás ostatních. Je sympaťák se smyslem pro humor, ale umí být i neřízeným tělesem. Tenora z něj asi nikdo dělat nebude, ale ať už to nazveme charismatem nebo jakkoliv jinak, má přesně tu esenci, jíž frontman svoji kapelu posouvá do ligy výjimečných.

Foto: Aktuálně.cz, www.americanmary.com

Někdo ho může obvinit, že na sebe schematicky strhává až příliš velkou pozornost, ale zrovna u něj mi to přijde jako součást jeho komplikované osobnosti. I proto jeho výlety skrze celý klub působí na první dojem překvapivě. Během koncertu často nervózně pochoduje z místa na místo, řve na bubeníka i na trumpetisty. Jako kdyby mu prostor přidělený na pódiu nestačil. I v Arše si udělal výlet a část Terrible Love zazpíval ve vyprázdněném divadelním foyer.

A přestože England patří mezi moje nejoblíbenější skladby vůbec, vrchol chtě nechtě přišel s poslední, akustickou verzí Vanderlyne Cry Baby Geeks. Kapela odložila mikrofony a ze sálu udělala jedno velké táborákové publikum. Berninger se opět pustil do davu, který spolu s ním celou skladbu odzpíval jako s nejlepším kámošem.

Osobně nemám velký problém se u skladeb dojmout. Nicméně málokdy se mi to podaří doma ve sluchátkách a na koncertech to občas dá taky fušku. The National jsou snad jediná kapela, u které to ze mě jde tak nějak samo.

Mimochodem páry by měly na lístky dostat slevu. Koncert jako tento umí urovnat krizi nebo vytyčit další výjimečný bod v historii vztahu.

 

Právě se děje

Další zprávy