Recenze - Ta oslava se povedla - a s pěkným dortem. Neil Tennant a Chris Lowe mají na křížku pětadvacet let od vydání debutu a jako by nestačilo, že byli letos uvedeni v rámci Brit Awards do Síně slávy. Všichni jsou ještě svorně překvapeni, jak báječně ti pánové po padesátce na novém albu znějí.
V roce 2006 recenzenti jako jeden muž hlásili: Pet Shop Boys jsou zpět; to bylo album Fundamental vykreslené spodními temnými electro proudy v kombinaci s typickou melancholií. Jenže oni nejsou zpět. To by museli někam odejít; vždycky tu byli.
Yes sice není jejich nejlepším albem od dob Very, ale má hitový potenciál a skvěle balancuje mezi tím, co staří fanoušci chtějí, a na co nové nalákat. Už úvodní, typicky mužskými sbory obohacená Love etc naznačuje spíše to, že PSB stále umí dobře to, co uměli vždycky, než že se znovu našli.
Vycizelovat svůj výraz
PSB jsou vydáni na milost době. Jsou časy, kdy jsou opěvováni jako proroci, jindy zatracováni jako vyčpělí dekadentní homosexuálové, co si z nostalgie hrají se synťáky. Přitom jsou až na pár úletů prosti výrazných kvalitativních výkyvů; to čtvrtstoletí, které aktivně (a k lepšímu) ovlivňují vývoj popu, využili k tomu, že k dokonalosti vycizelovali vlastní výraz.
Tou dokonalostí je myšlen nezachytitelný půvab flexibility, odstupu, důslednosti, ironie, nadsázky a odvahy. PSB poznáte po pár taktech; oni to dobře vědí a velmi promyšleně s tím pracují.
Jsou kapely, které jedinečnost jejich výrazu po pár deskách ubije, ale PSB podali na desáté desce důkaz, že i sebevýraznější styl dokáže přežít generaci a stále se transformovat do nových výrazů.
Genialita PSB spočívá právě v tom, že změnili pop, aniž ho na chvíli opustili. Ať už třeba tak, že by zatlačili na pilu jako třeba Madonna, která pop mění pomocí trendů a undergroundu pomáhá penetrovat střední proud (nebo ho prostě cynicky znásilňuje, jak chcete).
Pet Shop Boys mění pop za pochodu. Inspirují druhé, objevují nové, a přitom ani na vteřinu nevypadnou módním veletočem z role. PSB se nestydí za pop - a to je jediná cesta, jak výraz popu změnit.
Yes zpestřuje hned několik zajímavých spoluprací napříč britskou scénou. Poté, co se ve zlém s Franz Ferdinand rozešli, určitě zažívají Xenomania pocit zadostiučinění. Na Yes se podíleli nejen producentsky, připsali si i spoluautorství tří skladeb. Owen Pallettt z Final Fantasy pomáhal s aranží hutně, a přitom křehce znějících smyčců, Johnny Marr z The Smiths a Modest Mouse si zde zahrál na kytaru.
Takových kalorií!
To jsou ale jen třešinky na dortu - a tohle přirovnání tentokrát není až takovým klišé. Yes je vysoce kalorická sladká pochoutka, skrz na skrz prolezlá mazlavou čokoládkou a slaďoučkým krémem. Její konzumace v lidech probouzí pocity euforie, ale také pocity viny; takových kalorií! Yes je guilty pleasure, slast s pocitem hříchu za temenem.
Ačkoliv se tak některé recenze snaží tvářit, Yes není dokonalé. Je prostě stejně (velmi) dobré jako Very, Behaviour nebo Bilingual. Všechno jsou to velmi dobré desky, ale PSB na nich pokaždé zaplatí daň - kdo si zahrává s popem v té nejčistší podobě, často se spálí kýčem, plytkostí, povrchností.
A takové momenty najdeme na všech - nejen výše zmíněných - deskách. I sebelépe zaranžovaný, do sebesofistikovanějších souvislostí zasazený kýč nepřestává být kýčem. Můžete ho obalit kultivovaným komentářem, můžete jej omotat mudrováním o parametrech popu, ale nezastřete, že pořád mluvíte o lehoučkých popěvcích v těch nejbanálnějších rozměrech světa.
Kouzlo nahrávek PSB ovšem spočívá právě v tom, že dokáží vypilovat tento hříšně slastný pocit k dokonalosti. Navíc umí pracovat s ironií a sarkasmem, tou nejdelikátnější redukcí kýče.
Yes je zosobněním dobrého popu ve všech smyslech onoho termínu - je dobrý, jak jen dobrý může být ve své přirozenosti povrchní žánr, a je dobrý, jak jen může takový rozměr světa vytěžit.
Yes, to opravdu není málo.
Pet Shop Boys: Yes. CD, 49 minut. Vydala firma Parlophone/EMI, 2009.
