Western, drama, horor. Morricone uměl jít po citech do hloubky a jedinečně

Pavel Klusák Pavel Klusák
8. 7. 2020 14:01
S Enniem Morriconem odchází část kinematografie 20. století. Italský skladatel svou hudbou mistrně provokoval emoce a široké publikum ho přijalo za svého. Byl bytostný tvůrce a novátor, ale měl v sobě vtisknuté přesvědčení, že film má bavit. V oslnivém úspěchu po osmdesátce si užil své s režisérem Quentinem Tarantinem, Oscary i koncertováním. A česká stopa v jeho příběhu je zásadní.
Ennio Morricone při nahrávání s Českým národním symfonickým orchestrem v Praze roku 2012.
Ennio Morricone při nahrávání s Českým národním symfonickým orchestrem v Praze roku 2012. | Foto: archiv HN - Jiří Koťátko

"Já, Ennio Morricone, jsem mrtev." První slova skladatelova dopisu na rozloučenou, který zazněl při včerejším pohřbu na předměstí Říma, jsou naprosto charakteristická: důstojná, sebevědomá a lehce bizarní.

Ennio Morricone v Praze, 2012.
Ennio Morricone v Praze, 2012. | Foto: archiv HN - Jiří Koťátko

Morricone, zapálený pro svou práci a vybavený silnou vůlí, dokázal spolupracovníkům vsugerovat, že jeho neobvyklá rozhodnutí jsou jediná možná. Respektovali to režiséři jako Bernardo Bertolucci, Pier Paolo Pasolini, Terrence Malick, Brian De Palma, Barry Levinson, Mike Nichols, John Carpenter a Quentin Tarantino.

Reakce na Morriconeho úmrtí potvrzuje, jak velkého dosáhl vlivu: Daleko za hranicemi filmového oboru lidé viděli, že skladatel dokázal uchvátit lidské emoce (jednou sentimentálně, jindy v manickém přepadení), aniž by z vlastních tvůrčích úmyslů sklouzl k vypočítavosti. Ohlasy sahají od tweetů frontmana kapely New Order Bernarda Sumnera, elektronického dua Orbital nebo Jeana-Michela Jarreho až k oficiálním vyjádřením italského prezidenta či španělského premiéra.

Čímsi tajemným a lákavým je, že Morriconeho sláva stojí na hudbě z předinternetového věku - a především z doby před všežravou marketingovou masáží konzumentů. Morricone skutečně skrze své filmy doletěl daleko bez globálního korporátu v zádech. Koneckonců jeho hudba začala být definitivně uznávaná a ctěná až dekády poté, co vznikla. Když psal Morricone to nejpozoruhodnější, zhruba v letech 1964 až 1984, bylo to často bráno jako užitková tvorba pilného řemeslníka.

Hudba ze spaghetti westernů Sergia Leoneho je jádrem Morriconeho "greatest hits" - ovšem skladatel si od téhle legendy držel odstup. "Mizernější hudbu jsem nikdy nenapsal. A Leone nikdy nenatočil mizernější film," nadával na úspěch filmu Pro hrst dolarů z roku 1964. Ovšem jeho schopnost kombinovat nástroje z orchestru, bič, elektrickou kytaru a cosi, co chřestí jako chřestýš, byla mimořádná. Morricone svému spolužákovi ze základky Leonemu filmy zásadně vylepšil. Tím spíš, že ve snímcích s mlčenlivým Clintem Eastwoodem a dalšími ošlehanými hrdiny toho hudba odvypráví hodně.

Občas, třeba u Tenkrát na Západě z roku 1968, ji Morricone zkomponoval dopředu a na place pak herci Henry Fonda a Claudia Cardinalová hráli přímo do ní. Vynervovaný hymnus Ecstasy of Gold z westernu Hodný, zlý a ošklivý si na koncertech pouštěla Metallica při příchodu a Ramones k odchodu.

Morriconeho vynervovaný hymnus Ectasy of Gold z westernu Hodný, zlý a ošklivý (1968). Foto: ČTK/AP. | Video: EMI Records Italy

Sám Morricone měl za to, že nejvíce se mu povedla hudba k poslední spolupráci se Sergiem Leonem - "židovské gangsterce" z roku 1984 Tenkrát v Americe.

Vzdělaný skladatel rád říkával, že čerpá z celých dějin hudby. Opravdu dokázal sáhnout po čemkoli od chorálu přes madrigal a cembalovou sonatinu po barově přisprostlý jazz. V lecčem se podobal českému Zdeňku Liškovi: vyšel z éry velkých orchestrů, ale když mohl, s chutí experimentoval. V jeho hudbě se ozývalo střílení, misionářský zvon, signály vojenské polnice, kočičí mňoukání i vibrato ústní "židovské harfy" brumle.

Měl spoustu nápadů. Pasoliniho snímek Vrabci a dravci začíná zpívanými titulky, včetně jmen producenta a všech protagonistů. Mezi neodolatelně ujeté principy patří zpěv skrze vzrušené erotické vzdechy, jak ho Morricone stvořil pro film Promiňte, pomilujeme se? v roce 1968. Do finálního souboje Velké přestřelky zase nechává hrát pouštní adaptaci Beethovenovy křehké klasiky Pro Elišku: Troufale a skvěle.

Sledovat Morriconeho znamená také si uvědomit žánrové scény tehdejšího kina. Od mafiánského příběhu Sicilský klan (1969) až po Profesionála s Jeanem-Paulem Belmondem (1981) si skladatel užil francouzsko-italskou dekádu kriminálek - včetně příběhů se sociálními a politickými motivy. Mnohé z nich by dnes vyzněly aktuálně: Podivné vyšetřování, Atentát v Paříži, Úctyhodní lidé, San Babilo - 20 hodin.

Morriconeho hudba k filmu Sicilský klan z roku 1969. Foto: ČTK/AP | Video: The Orchard Enterprises

Byl věrný i dobové komedii: filmy s Ginou Lollobrigidou a Sophií Lorenovou, leckdy v sexy a vyzývavých rolích, si říkaly o melodické instrumentálky v žánru easy listening: Morricone tohle řemeslo pilně pěstoval, dokonce v 70. letech vyšla kolekce jeho spotřební "library music", copyrightově volná "banka skladeb" pro reklamy či filmy.

Se stejnou chutí ovšem Morricone ztvárňoval krajní emoce v hororech a přeludné psychické stavy v žánru giallo. Psychedelický rock, křičení, zkušenost z avantgardního kolektivu Gruppo di Improvvisazione di Nuova Consonanza a studiové zmutování původního zvuku: Na tom všem se vyřádil ve spolupracích na filmech Daria Argenta Čtyři mouchy na šedém sametu, Devítiocasá kočka a Pták s křišťálovým peřím či na Věci režiséra Johna Carpentera. Tyhle filmy se zapsaly do kánonu "béčkových zážitků", na kterých dnes pozorujeme spodní proudy a podvědomí tehdejší popkultury, a ještě se při tom dost bavíme.

Když připočteme další radikálnosti, třeba Pasoliniho zhroucení humanity v Saló aneb 120 dnů Sodomy nebo hned několik filmů o satanistech a vymítání ďábla, zjeví se nám Ennio Morricone jako člověk, který měl vůli a schopnost nechat rozeznít velmi různé stránky vnitřního života, včetně těch temných, o kterých se hůř mluví. Vypovídal o nich hudbou.

„Velká krása“ hobojového motivu z Mise, filmu s Robertem de Nirem z roku 1986. Foto: Reuters | Video: Zosozeppelin

Jistě: nejdál doletěla "velká krása" hobojového motivu z Mise s Robertem de Nirem (legendární mylný český název by měl správně znít Misie) a citová povodeň ze snímku Bio Ráj. Nic proti tomu, odráží to vnímání většinové společnosti. Ale ani ty nejharmoničtější motivy by Morricone nenapsal, kdyby v něm nedřímalo ono "do extrémů v každém směru". Včetně crazy vynálezeckých poloh, za které ho zbožňovali hudební novátoři jako John Zorn a Mike Patton. Druhý jmenovaný, vokalista, který prošel i kapelou Faith No More, se stal vydavatelem nejlepšího výběru z "alternativního" Morriconeho, brilantního dvojalba Crime and Dissonance.

Kill Bill šel do kin v roce 2003. Tehdy, když režisér Quentin Tarantino recykloval jeho starší filmovou hudbu, začal velký návrat italského mistra. Na novém rychlém internetu lidé sdíleli jeho staré pecky, mladí ho remixovali a samplovali.

Skladatel se vždycky smál, že mu americká akademie nikdy nepřiřkla Oscara: jeho nesporné uznání - a dodejme, že i majetková zajištěnost globálního hitmakera - mu to bohatě vyvážily. "Bezoscarový" Morricone obdržel až čestnou sošku v roce 2007 "za velkolepý a mnohostranný přínos k umění filmové hudby".

Sedmiminutová skladba L’ultima diligenza di Red Rock z Osmi hrozných. | Video: Decca

Morricone nejprve odolával Tarantinovým nabídkám ke spolupráci: pak napsal jednu píseň pro film Nespoutaný Django a přes zvěsti o hádkách a usmiřování se dvě hvězdy konečně sešly na spolupráci. Pro Osm hrozných, snímek z roku 2015, vzniklo na 50 minut hudby, včetně sedmiminutové skladby syntetizující několik motivů L’ultima diligenza di Red Rock. Morriconemu bylo v době premiéry 87 let: samozřejmě čerpal z mohutné zkušenosti, ale svého prvního "regulérního Oscara" dostal za velmi dobrou novou práci, ne za auru legendy.

Můžeme mít dobrý pocit z toho, že oscarovou hudbu s ním nahrál Český národní symfonický orchestr. Morricone si ho vybral po společných koncertech: V pozdních, ale aktivních letech se tak s českým prostředím sblížil na několika úrovních. Při prvním českém vystoupení vyprodal Obecní dům, později už to byla opakovaně O2 arena. Snažil se stavět repertoár vždycky trochu jinak: Jako by počítal s tím, že existují lidé, kteří na něj chodí pokaždé. Jeho velké hity mají sílu: ale nejméně takovou sílu má pozornější rekapitulace, jaké všechny žánry, styly, extrémy a zpovědi byly Morriconemu dost dobré.

 

Právě se děje

před 59 minutami

Policie loni odhalila více nelegálních migrantů než předloni. Nejvíce bylo Ukrajinců

Policie loni odhalila 5677 cizinců, kteří v Česku pobývali nelegálně, což je o 685 více než v roce předchozím. Je to nejvyšší počet od roku 2015 a druhý nejvyšší za posledních deset let. Stejně jako v několika minulých letech nejpočetnější skupinu odhalených přistěhovalců tvořili Ukrajinci, a to více než čtvrtinu.

Ukrajinci jsou od roku 2008 obvykle nejpočetnější skupinou odhalených osob, jedinou výjimkou byl rok 2015, kdy při velké migrační vlně šlo o Syřany. Loni bylo odhaleno celkem 1504 Ukrajinců, dále 831 Moldavců, 356 Vietnamců, 323 Gruzínců a 271 Rusů. U posledních dvou národností se pořadí oproti předloňsku prohodilo. Zmíněných pět státních příslušností tvoří zhruba tři pětiny celkového počtu zadržených cizinců.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

U Sedlce poblíž Prahy havaroval autobus, čtyři lidé utrpěli zranění

U Sedlce poblíž Prahy dnes ráno havaroval autobus, čtyři lidé mají lehká zranění. Další dva cestující utrpěli šok a skončili v péči posttraumatického týmu. Vůz po nehodě zůstal v poli, příčina havárie zatím není známa.

Podle prvotních informací se autobus převrátil na bok, mluvčí krajských hasičů Vladimíra Kereková to ale popřela. Podle ní zůstal na kolech a není nutné nikoho vyprošťovat. "Autobus je na poli, nepřevrácený," uvedla.

Lidé se podle Kerekové dostali sami ven. Kolik jich v autobuse cestovalo, mluvčí zatím nevěděla.

Zdroj: ČTK
Další zprávy