Album nazvané Honza je vystavěno z každodenních mikropříběhů, betonových dlažeb a kamarádských pozdravů. "Žijeme tu a zažíváme různý věci, kterým město tvoří kulisu," říká Lukáš Vydra, textař a zpěvák Dukly. "Zpíváme o tom, co zažíváme tady a teď, je proto přirozený, že to prosakuje i do textů. Nechci ale, aby se z nás stali maskoti jednoho konkrétního místa," doplňuje kytarista Josef Hradílek.
Spřízněnost Dukly s Prahou je přesto neobvyklá. V době, kdy lidé obývají spíše internet, si Dukla nadmíru považuje skutečného města. A přestože nahrávku Honza hodně inspirovaly nezávislé americké kytarové kapely, nemohla vzniknout jinde než v Praze. A nemohla vyjít jindy než v době, kdy pandemie českou metropoli vybydlela a jaksi mimochodem vrátila její ulice obyvatelům.
Dvojice Vydra a Hradílek, ke kterým se v současné sestavě přidali klávesista Jáchym Krohe, kytarista Martin Horák a bubeník Vojtěch Bärtl, vznikla před třemi roky odštěpením z dnes už neexistující skupiny Mayen. Jako první tehdy už pod názvem Dukla zveřejnili EP nazvané Vinohrady.
Od Mayen se Dukla liší především českými texty, díky kterým upevnila postavení na pražské kytarové scéně. Tam se Dukla zvukově i myšlenkově potkává hlavně se skupinami jako Role nebo Plusminusnula. Její vzdušná kytarová hudba prostoupená paradoxně lehkonohou melancholií má ale ještě hlubší kořeny.
"Navazujeme na určitou bigbítovou tradici, i když v modernějším pojetí," míní textař a zpěvák Vydra. "Je u nás evidentní inspirace českou novou vlnou počátku 80. let, skupinami jako Letadlo, Soubor tradičního popu a prvními nahrávkami Abraxasu. Ze starších desek je ale pro nás hodně důležitá třeba nahrávka Vlastimila Třešňáka Zeměměřič, kterou osobně považuju za nejlepší českou desku všech dob. Hodně ale posloucháme i současný český nebo slovenský rap, mixtape jihlavských 58g jsme si jeli fakt hodně a jejich show ve Futuru byla úplně posledním koncertem, na kterém jsem byli předtím, než se v říjnu znovu zavřely kluby," vypočítává Vydra.
Deska Honza je zaplněná drobnými příběhy, ostatně už název může odkazovat na univerzální a trochu zkarikovaný archetyp mileniála, který se potlouká po městě stejně rezignovaně jako po feedech sociálních sítí.
Svůj život už dávno neplánuje dopředu a spíš než na velké momenty se připravuje třeba na příchod zimy nebo na další vztahové zvraty.
Ve zdánlivě nenápadných příběhových detailech ale prosakují větší společenská témata, přesně podle reportérské poučky, která říká, že je potřeba jít od konkrétního k obecnému. "V těch posledních písních určitým způsobem reflektujeme celospolečenské a environmentální otázky, stejně tak třeba alarmující nárůst různých duševních poruch a onemocnění," vysvětluje Lukáš Vydra.
"Songy Mejdan končí, Ruce v kapsách nebo Holubí dům reflektují společenské pohyby," dodává Josef Hradílek.
"Politika určitě do hudební tvorby patří, častěji však bývá asociovaná s punkem, hardcorem nebo rapem. My ale hrajeme kytarový pop, kde se s těmito tématy pracuje hůř. Přesto máme v repertoáru explicitně politické songy jako Smrt náckům a společně s projektem Deaths jsme vydali split EP Love Songs For Modern Antifascists. Je to dané i tím, že nejsme omezení na indie kytarovou hudbu, ale silně nás ovlivňují i jiné hudební subkultury a žánry, kde mají politická a společenská témata větší prostor. Tak nějak lavírujeme mezi těmito vlivy a tím, že hrajeme pop," shrnuje Hradílek.
Zasněný kytarový pop Dukly nenapájejí jen americké indie "kytarovky" jako The War On Drugs nebo Real Estate, stejnou měrou čerpá z literatury. Lukáš Vydra se často odvolává na překladatele a básníka Jana Zábranu, s Hradílkem jsou navíc odkojení Jaroslavem Foglarem, mayovkami a knihami o druhém odboji.
"Máme taky rádi českou trampskou kulturu," zdůrazňuje Vydra a mimoděk se tak dostává k motivu, který je pro Duklu zásadní: komunitnímu životu, vzájemnému sdílení a péči, již je potřeba v pandemickém roce 2020 pěstovat aktivněji než kdy předtím.
Pro Duklu má tento život podobu kolektivu Sing Sing Soundsystem, pod jehož hlavičkou letos v červnu vyšla i zásadní kompilace Sing Sing Revolution Vol. 1.
"Sing Sing crew se dala dohromady postupně a přirozeně," přibližuje Vydra. "Vše začalo tím, že se náš kamarád Igor Bruso po několika letech v Berlíně vrátil zpátky do Prahy a udělal si v naší zkušebně provizorní studio. Z toho se postupně stala taková klubovna, kde jsme se porůznu scházeli a začali společně tvořit," vysvětluje frontman, podle něhož komunita hraje obrovskou roli, zvlášť pro tak nemainstreamovou kapelu jako Dukla. "Je skvělý dělat věci s podobně smýšlejícími lidmi, pořádat společné akce, něco budovat. Ty kolektivní zážitky a pocit sounáležitosti mám na hraní v kapele nejradši."
Josefu Hradílkovi přijde, že komunitní fungování, otevřenost a spolupráce třeba i zdánlivě nesourodých osobností je dnes žádoucí na všech úrovních společnosti.
"České prostředí je v tomhle ohledu hodně stojaté, což platí i pro hudební scénu. Podhoubí, ve kterém se pohybujeme my, tak zatím úplně nefunguje, ale myslím, že je to na dobré cestě. My se to s naším kolektivem snažíme trochu nakopnout. Cesta vede skrz budování nějakého společného zázemí a otevřenost, spolupráci, jedině tak se můžou věci dát do pohybu," myslí si Hradílek.
Komunitní pouto je v nahrávce Honza silně cítit, přesto může působit i jako solitérský záznam putování po městě, případně otisk aktuální doby, ve které se všechny jistoty rozpadají. Nejrozumnější je utužovat přátelské vazby s blízkými lidmi a snažit se probít se za každou cenu.
Na rozdíl od spousty popových nahrávek novinka Dukly neplave v bezčasí. A přestože její vzdušný, zasněný zvuk stojí na ramenou desítek starších kapel, ta pražská jej vytěžuje na maximum. I díky specifickému frázování Lukáše Vydry a vtahujícím textům ho přetavuje v něco, co má na české scéně unikátní postavení.
Album
Dukla: Honza
776263 Records DK 2020
