Pro muzikanty, kteří za sebou mají natolik silnou a barvitou kariéru jako dvaasedmdesátiletý Vladimír Mišík, bývá těžké vykročit mimo své časem a zkušenostmi osvědčené zvyklosti. Ale právě z takových rozhodnutí často vznikají výjimečná alba.
Je to i případ dnes vydané desky Jednou tě potkám, kterou Mišík po více než čtyřiceti letech spolupráce nenahrál s domovskou kapelou Etc…, ale s producentem Petrem Ostrouchovem, vystudovaným právníkem, hudebním samoukem i významným vydavatelem jazzových desek.
K jejich pracovnímu setkání prvně došlo na loňském předávání Českých lvů při aranžování Mišíkovy Variace na renesanční téma. Až na ploše celého alba se ale nyní producentovi podařilo zcela zpěváka zasadit do své fanouškovské vize.
Ledacos naznačil už první singl Jednou, v němž svým ležérním a přitom naléhavým hlasem dvojznačně zpívá o setkání s láskou i se smrtí. Zvukově i aranžérsky dotažená skladba zní tradičně, ale ne staromódně. Má v sobě světáctví i světovost a Mišík ji zpívá s takovou samozřejmostí a přirozenou emocí, že hned při prvním poslechu mrazí a dojímá.
Přestože jde o zhudebněnou báseň Václava Hraběte, působí podobně osobně a intenzivně, jako když se Johnny Cash na slavné sérii American Recordings z konce minulého století svým hlubokým hlasem opřel do skladby Hurt. Je to zkrátka píseň, která z posluchačova podvědomí nenásilně vytáhne a rozehraje niterné zážitky a myšlenky. Namotá se na ně, okamžitě se zaryje do paměti a jednou provždy v ní ulpí.
Teď je už po pár taktech skladby Něco ve mně chrčí, která Mišíkovu desku otevírá, zřejmé, že singl nebyl výjimkou, ale součástí ohromujícího celku. "Ráno, když se vzbudím, tuším, co bylo kdysi mnou. Včera jsem se zrušil, domů se potácel tmou," zpívá Mišík jeden ze svých letenských příběhů a kapela hraje trochu sprostě a hodně podmanivě blues.
Posluchače tím bez varování vtahují do útrob nahrávky plné písniček, které jsou tak přirozené, organické, srozumitelné a povědomé, jako by tu snad byly odjakživa.
Ostrouchov coby své producentské vzory jmenuje T-Bone Burnetta či Joea Henryho, pod jejichž dohledem se v hudebních studiích často zhmotňuje tradiční americká hudba. Mišíkova novinka je právě takovou ozvěnou "americany", organickou směsí blues, country, rock'n'rollu, gospelu i přirozeného písničkářství.
Je s podivem, jak dobře Ostrouchovova kapela Blue Shadows s muzikanty o generaci mladšími, než je Mišík, dokázala zaoceánský zvuk adaptovat a integrovat do českého prostředí. Výsledkem není nějaká "hra na Ameriku", ale svébytná nahrávka. Je z ní evidentní, že ve studiích Sono se muzikantům povedla přesně ta magická souhra, při níž z nástrojů vychází něco víc než jen rytmicky a harmonicky správně odehrané tóny.
Jádro sestavy, kterou krom Ostrouchova tvoří bubeník Martin Novák, baskytarista Matěj Belko a kytarista Josef Štěpánek, jednoduše souzní. Jsou to sehraní muzikanti, kteří chápou a ctí pravidla žánru. Dovedou hrát se stejnou lehkostí, přirozeností, živelností i úsporností, s jakou Mišík zpívá. I díky tomu je deska hudebně srozumitelná a přístupná napříč generacemi.
Její podstatou jsou jednoduché a přímočaré písničky s jasným akustickým základem a doslova odžitými texty. Mišík tu dokázal s půvabem a nonšalancí zhudebnit třeba i prostou touhu vypadnout o víkendu z domova s kamarádem na pivo.
"V kuchyni vše šílí, vzduchem víří prach, roztoče se svíjí, z mé ženy jde strach," zpívá na začátku skladby, která vrcholí slokou: "Pak zvoní mobil, jestli jedno dám. To volá Olin, v hospodě je sám." Když se v odpovědi sborem ozve název písničky Jo, jo, jo, jo, nastane jeden z těch okamžiků, v nichž hudba dostává sílu až potměšile proměnit náladu.
V souvislosti s deskou Jednou tě potkám se asi bude mluvit a psát spíš o zhudebněných básnických textech Jiřího Ortena, Františka Gellnera či Bohuslava Reynka, které jsou také skvělé a málokdo to takhle umí. Ale právě v obyčejnosti, všednodennosti a nestrojenosti Mišíkových osobních textů, které sám napsal podle vlastního života, tkví značná část kouzla nahrávky.
Právě díky nim na posluchače působí tak blízce. Jako by Mišík nehrál z cédéčka, ale seděl v hospodě se štamgasty a sypal ze sebe historku za historkou.
Jedním z vrcholným momentů alba je dialog s irským písničkářem Paulem Bradym. Zatímco jinde bývá značná část dvojjazyčných duetů střetnutím světů, které se ani písní příliš neprotnou, tohle je hotový srdcerváč.
Nejde jen o to, že Brady a Mišík jsou vrstevníci, v jejich hudbě lze najít řadu styčných míst a podobnou sílu. Jde o text, v němž Mišík vypráví o svém otci, kterého nikdy nepoznal. Až v sedmdesáti letech zjistil, že nepadl v Koreji, jak říkala máma, ale za oceánem Mišíkovi zanechal řadu bratrů a sester.
"Uvnitř jsem byl hrdej / na otcovu krev / co kořením byla / pro můj slovanskej zpěv. / Znal jsem jenom zdálky / v časech studený války / svět, co tak svobodnej se odsud / vždycky zdál," vyzpívává se Mišík svému imaginárnímu bratrovi za nádherného zvuku Hammondových varhanů Jana Kořínka. Přímočařejší a otevřenější snad být ani nemůže, přesto nepřekračuje hranici kýče. Tady se autenticita a prožitek neschovávají za muzikantské fráze. Tady prostě jsou.
Na desce Jednou tě potkám je správně všechno, co Vladimíra Mišíka obklopuje. Ale v neuvěřitelné formě je také on sám. Na jeho zpěvu se nepodepsal čas ani nemoci, ve výrazu ještě dozrál. A znovu udivuje, s jakou přirozeností dokáže interpretovat a podat průzračné i náročnější texty v češtině. To všechno jsou důvody, proč je deska Jednou tě potkám tak výjimečná. Pro svou opravdovost si zaslouží bodovat v prodejních žebříčcích i výročních anketách.
Vladimír Mišík: Jednou tě potkám
100promotion/Supraphon 2019
