Vítěz Vinyly dné: Album má být výpověď, je to ale riskantní podnik

Karel Veselý Karel Veselý
10. 2. 2017 15:00
Když hudebník Ondřej Holý alias dné vydal na přelomu dekády nahrávky Talking With Crayons (2009) a Eating A Wrapper Instead Of Candy (2010), mluvilo se o obrovském talentu domácí elektronické scény. Jenže na dlouhohrající desku jsme si museli počkat dlouhých šest let, během nichž dné bojoval s nekonečnými možnostmi moderních technologií i vlastními pochybnostmi o hudbě, kterou chce dělat. Když už to skoro vypadalo, že se na hudbu úplně vykašle, pomohlo mu vrátit se k akustickým nástrojům a výrazové střídmosti.
Ondřej Holý (dné).
Ondřej Holý (dné). | Foto: ČTK

Všechno nakonec dobře dopadlo, ze zvuků piána a samplů tleskání se začalo rodit album, které dné vloni v listopadu vydal pod názvem These Semi Feelings, They Are Everywhere na německém labelu Majestic Casual.

Deska sklidila pozitivní recenze i ohlasy ze zahraničí a získala nominaci na cenu Apollo. A ve čtvrtek večer si za ni Ondřej Holý alias dné odnesl z večírku v Lucerna Music Baru hudební cenu Vinyla za nejlepší album roku. (Autor se s producentem zná, během rozhovoru mu tedy bude tykat.)

Jsi perfekcionista? Jak dlouho tvoje debutové album vznikalo, to trochu naznačuje.

Spíš mi dlouho trvá, než přijdu na to, co chci. Není to tak, že bych piloval jednu věc donekonečna. Ani to, že bych měl šuplík plný hotových věcí, které se mi nezdají dost dobré. To nemám.

Poněkud nešťastná geneze tvé debutové desky nakonec dodala These Semi Feelings They Are Everywhere zajímavý mediální příběh, navíc ještě s dobrým koncem. Co kdyby sis teď mohl promluvit se svým já z let 2011 až 2013, co bys mu řekl?

Ať dělá stejné scény a zkouší stejné věci, co nevyjdou. Jedině ty ho někam posunou.

Jaká je nejstarší skladba z desky?

Je tam spousta melodií na piano z roku 2010. Nejstarší je Kitchen Cry, možná Public Making Out Is Like Ugh. To byla shodou okolnosti i skladba, kterou jsem dokončil jako poslední. Tři měsíce jsem nemohl přijít na správnou basu. Má v sobě solidních pět let. 

Nepřemýšlel jsi v té době o tom, že bys formát desky přeskočil a vydával jen singly nebo EPčka? Předpokládám, že asi nepovažuješ albový formát za mrtvý.

Původní myšlenka byla jen sebrat všechna sólová piana a udělat z nich EP. Až pak se mi povedly udělat dva až tři nové beaty, našel jsem si pevný koncept a řekl jsem si, že by byla škoda se nepokusit o celé album. Album se mi líbí jako celková výpověď, hotové dílo, které prozradí všechno o schopnostech interpreta. Udělat smysluplných třicet čtyřicet minut hudby je riskantní podnik.

Máš ty sám ještě čas se zamilovávat do celých desek?

Spíš se stává, že mě deska ohromí na prvních pár poslechů a pak se začíná ohrávat. Přeskakování se množí a nakonec ti zůstanou jen ty dvě až čtyři písně, ke kterým se vracíš.

These Semi Feelings… skvěle naplňuje formát alba sloužícího ke kontinuálnímu poslechu. Je nějaké podobně stavěné album, kterým ses při natáčení inspiroval? 

Vybavuje se mi Three Love Songs od Ricky Eat Acid. Nesoustředí se na piano, ale má krásnou náladu a sound design.

Řešením tvůrčí krize pro tebe bylo vrátit se k akustickým nástrojům. Hrál jsi na ně předtím někdy?

Ve dvanácti letech jsem začal hrát na bubny a pak jsem dva roky chodil do hudební školy. To je moje jediná zkušenost se vzděláním. V dospělosti jsem potom začal hrát na piano a kytaru, doteď nevím, jak se jmenujou akordy, co hraju. Je to k užitku v tom, že nejsi svázaný žádnými pravidly, protože je neznáš. A je to na překážku, protože bez pravidel nevíš, kam pohnout s rukou, když chceš změnit akord. A pak ti všechno trvá.

Pořád necítíš potřebu brát hodiny na piáno?

To přímo ne. Ale probíhaly tam pokusy, kdy jsem si stáhnul podklady pro hudební teorii a chtěl se učit hodinu denně. Zvládnul jsem to tři dny.

Občas hraješ jako bubeník se Slowmotiondancer (Dominik Gajarský). Bylo pro tebe vystupování s kapelou užitečná zkušenost?

Já už hrál v kapelách jako teenager. Nikdy jsme to však nedotáhli na koncertování. Hraní se Slowmotiondancer mám rád, on mi to teď oplatí a bude se mnou hrát živé koncerty dné.

Neláká tě zkusit s ním nějaký společný hudební projekt? Nebo už nikdy žádné kapely?

Ano, mohli bychom něco zkusit. Taky občas produkuju cizí věci. Ale obecně bych na kolaborace musel být víc produktivní. Když se mi něco povede, tak si to raději nechávám pro sebe.

Na albu pár hostů je, nejvýraznější asi v Praze usazený britský raper C.Monts. Proč jsi oslovil zrovna jeho? 

Všechno, co dělám, mi musí dávat smysl v nějaké osobní rovině. Musí to zapadnout do kontextu. Neměl jsem důvod jet na "fame" a pokoušet se shánět rapera, který by přitáhl pozornost. O tom deska není. C.Monts zní skvěle, jeho hlas a flow je hotová věc připravená pro mainstream nebo cokoliv bude chtít. Audio s jeho textem jsem potom trochu přestříhal, a ač je album jinak instrumentální, jeho část mi sedí na sto procent. Ještě je tam Jenovéfa Boková, která mi nahrála housle do první skladby, a Dominik Gajarský a Melis Soyslanová, kteří mi poskytli pár vteřin svého hlasu.

Názvy tracků často naráží na život na síti - Pusheen cats, Asos model crush, Bill Burr's Podcast. Dokázal by sis představit svůj život bez internetu?

Nedokázal. Stejně jako třeba bez žvýkaček nebo ranní sprchy. Jsme v pasti. (smích)

Nejsou ty polovičaté pocity a vztahy, o kterých mluvíš v názvu desky, produktem světa akcelerovaného internetem? 

Nemyslím si. Pořád je tu velké spektrum. Někdo střídá dvouroční vztahy s týdenní single pauzou, někdo je celý život sám a pak je tu spousta možností mezi tím.

Pro tvoji hudbu je přirozené, že funguje na internetu - na Spotify už tvoje tracky překročily milion poslechů. Na druhou stranu tvoje předchozí věci vyšly i na fyzických nosičích (kazeta) a i These Semi Feelings… je na vinylu. Jaký máš vztah k fyzickým nosičům? Potřebuješ je?

Já osobně nic nesbírám, ale naprosto chápu existenci fyzických nosičů. Vypadají pěkně. Jejich kupování je pak další level ve vztahu k interpretovi. Od začátku jsem chtěl mít album na vinylu.

Na vinylu se taky krásně vyjímá obal desky, který tvoří fotografie od Garretta Lee Lockharta. Kde jsi na ni narazil? Bylo těžké získat na dílo práva?

Narazil jsem na ni náhodou na Facebooku. V určitých design kruzích jde o poměrně známou fotku. Napsal jsem Garrettovi sám a původně ji nechtěl poskytnout. Chtěl místo ní udělat úplně novou, tak jsme čtyři měsíce pracovali na konceptu. Pak jsme to ukázali labelu a těm se to nelíbilo. Vložili se do vyjednávání o první fotce a do týdne ji získali.

Album vyšlo na německém labelu Majestic Casual Records. Má něco, co české labely nemůžou mít?

Asi ty tři miliony odběratelů na YouTube. Když jsi jejich umělec, tak získáš obrovské množství posluchačů, které můžeš oslovit.

Jak ses vlastně u Majestic Casual ocitl? Bylo od začátku jasné, že deska vyjde na zahraničním labelu?

Nic nebylo jasné. Album jsem dokončil a neměl jsem žádný velký plán. Poslal jsem jeden mail Orchid Tapes, který skončil ve spamu, a to je tak všechno. Pak jsem se přes kamaráda dostal ke svému současnému manažerovi Joshovi. Proběhla nějaká vyjednávání a rozhodli jsme se pro Majestic. Mají velkou základnu a bylo zajímavé stát u zrodu něčeho úplně nového. Byl jsem první, koho podepsali. Měl jsem štěstí, mám trochu jiný zvuk, než pro který jsou známí. Bývají víc rádio-friendly.

Bez hraní venku bude asi komplikované prorazit do širšího povědomí. Tvoje muzika ale není vyloženě klubová záležitost. Jak vypadá nebo bude vypadat koncertní provedení These Semi Feelings…? 

Koncerty si chci držet vzácnější. Na konec března plánujeme kratší šňůru s Deaths. S něčím větším v zahraničí ještě uvidíme. Na pódiu mi vždycky bude někdo pomáhat, ať je to co nejvíc naživo. Všechna piana budu hrát na místě. Minimum předtáček a kroucení za laptopem.

O tobě se ví, že jsi milovník slavného sitcomu "o ničem" Seinfeld. Přemýšlel jsi někdy o tom, která postava je ti nejbližší?

Začal jsem na to koukat teprve před rokem. Teď si jedu všechny série potřetí. Vždycky si dám jeden díl před spaním. Jakmile slyším tu znělku, okolí zmizí a svět je na dvacet minut v pořádku. Neumím to vysvětlit, když na to koukám, cítím lásku, jakože doopravdy. Je to krásně napsané, absolutně bez patosu, všechno je v kontextu a v postavách, nejsou tam univerzální vtipy, které by fungovaly mimo. Mám rád, když se George a Jerry baví o vztazích. To jsou nadčasové věci. Seinfeld je striktní život ve městě. Vztahy a město je moje životní téma. (smích)

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Horská služba varuje v Krkonoších před ledovkou a náledím

Horská služba Krkonoše varuje před náledím a ledovkou. Hlavně na hřebenech hor komplikuje pohyb místy vyfoukaný zledovatělý terén, který se střídá s navátým novým sněhem. Na hřebenech Krkonoš je nejčastěji 40 až 110 centimetrů sněhu a nadále platí druhý mírný stupeň lavinového nebezpečí z pěti.

U hřebenové Luční boudy v nadmořské výšce 1415 metrů bylo ráno zataženo, 12 stupňů pod nulou. Ještě mrazivěji bylo na Sněžce, kde podle polské horské služby teplota ráno klesla na minus 13,8 stupně Celsia, pocitová teplota kvůli silnému větru byla téměř 22 stupňů pod nulou. Vítr dosahoval rychlosti přes 50 km/h. 

Zdroj: ČTK
Další zprávy