Praha - Londýnské olympijské hry otevře výpravná show Ostrov zázraků, v níž nebude kromě Shakespearových sonetů a zdravotních sestřiček chybět ani techno. Hudební režii totiž dostala do rukou dvojice Underworld, jedni z nejvýraznějších představitelů britské taneční hudby posledních dvaceti let.
Ještě než jejich skladby uslyší v přímém přenosu miliarda lidí, připomínají se Underworld hned dvěma profilovými kolekcemi. 1992-2012 The Anthology nabízí na třech discích průřez jejich epickými klubovými hity, A Collection odhaluje popovější tvář projektu v rádiových verzích často stejných skladeb.
Výběry potvrzují, že ať už Underworld produkovali dvanáctiminutové techno opusy nebo tříminutové žebříčkové hity, vždy úspěšně prolínali odkaz taneční horečky 90. let a futuristického popu, který se snaží hledat nové cesty.
Od kytary k technu
Underworld angažoval dramaturg olympijského ceremoniálu Danny Boyle. Jejich dlouhá společná historie začala už v polovině 90. let. Underworld tehdy přispěli dvěma skladbami do Boylova filmu Trainspotting a eskapády partičky skotských narkomanů proslavily jak režiséra, tak kapelu.
Skladba Born Slippy .NUXX podkreslující závěrečnou scénu se vyšplhala na druhé místo britského žebříčku. Vynalézavé zvukové inženýrství, euforický beat evokující drogový rauš i surrealistický monolog Karla Hydea vytvořily dohromady možná nejikoničtější skladbu 90. let.
Jednou z klíčových taktik klubové hudby je nestálá konzistence skladeb, které dostávají novou podobu v DJském mixu nebo při remixování. Přesně v tomto duchu existuje Born Slippy .NUXX v nekonečném množství alternativních verzí. Ostatně ta nejslavnější byla „jen" remixovou B-stranou singlu Born Slippy z roku 1995. I na kompilacích největší hit Underworld figuruje v odlišných verzích - na jedné v „koncentrované" podobě a na druhé jako osmiminutový hypnotický výplach.
Že dokázali dlouhou dobu držet krok na obou bitevních polích - klubovém i rádiovém - vyneslo Underworld do pozice nejobdivovanějšího projektu spojeného s tanečním třeštěním devadesátek. Snad ještě více než další klíčové projekty této éry - The Prodigy nebo The Chemical Brothers - dokázali Underworld propojit klubovou estetiku s citlivostí pro popové refrény i rockový drive.
Napomohla tomu i dlouhá a žánrově nestálá historie kapely, která začala sedmnáct let před komerčním průlomem a ilustruje historii britského popu tří dekád následujících po punkové revoluci na konci 70. let.
Hlavní aktéři Karl Hyde a Rick Smith se potkali v roce 1979 na studiích v Cardiffu a inspirováni Kraftwerk i reggae založili projekt The Screen Gemz. Ten se později rozpustil v pětičlenné kapele Freur těžící z módního zvuku novoromantické vlny. V roce 1986 pak vznikla čtyřčlenná skupina, která už nesla jméno Underworld a směřovala pro změnu k zaoceánskému kytarovému rocku.
Surrealistický kazatel
Ve stejné době, kdy v klipu k hitu Stand Up tancoval Hyde v kožené bundě a s kytarou po poušti, se rodila na ilegálních večírcích v lesích britská taneční kultura. Její vliv brzy dostihl i dvojici Hyde & Smith, kteří zahájili spolupráci s DJem Darrenem Emersonem a pod jmény Lemon Interrupt nebo Steppin' Razor natočili první čistě taneční skladby.
Je to právě Bigmouth s vražednou kombinací acidhousu a bluesové foukací harmoniky, která rekapitulační antologii odstartuje. Od ní kapela počítá dvacetiletou historii „těch skutečných" Underworld.
První disk 1992-2012 The Anthology zachycuje Underworld v euforické éře, v níž rave komunita věřila v sílu tance a drog měnících vědomí. Dark & Long (Dark Train) nebo Dirty Epic (nová verze důležitého singlu Dirty) jsou zvukové mrakodrapy postavené z repetitivního beatu a minimalistických efektů; tanečníky nepustí z parketu na deset i více minut.
Už na úspěchu alba Dubnobasswithmyheadman (nominace na Mercury Prize za rok 1994) se podepsal Hydeův vokální projev. Připomíná šíleného kazatele a recitované texty zapisují halucinační drogové zážitky či útržky dialogů zaslechnutých ve městě, nechávají slova plynout a otevírají se nekonečné interpretaci.
Snový text Mmm... Skyscraper I Love You zachycuje intoxikovaného Hydea bloumajícího po New Yorku a je také součástí typografických orgií stejnojmenné knihy uměleckého sdružení Tomato, které oba členové Underworld pomáhali v roce 1991 založit. Jedno z nejvlivnějších studií věnujících se grafickému designu samozřejmě stojí za obaly desek Underworld a podílí se na jejich vizuální prezentaci. Z výrazného designu vyrůstá jakási „korporátní identita", která částečně nahrazuje mediální tvář kapely bez frontmana (jeho roli v rockovém smyslu Hyde odmítá).
Po komerčním průlomu s deskou Second Toughest In The Infants vydanou v době největší horečky kolem Trainspottingu Underworld vyměnili klubové prostředí za stadiony. Tento přestup se odráží na agresivním zvuku singlu Moaner (soundtrack k filmu Batman & Robin) či následného alba Beaucoup Fish i na vývoji jejich pódiové show.
V roce 2000 si jako jedna z prvních elektronických kapel mohli dovolit vydat regulérní koncertní CD i DVD Everything, Everything, které vizuálními orgiemi předznamenalo způsob, jakým se taneční elektronika na koncertech prezentuje v novém tisíciletí.
Populismus národních pokladů
V roce 2000 ale také odchází z kapely Daren Emerson a Underworld se na desce Hundred Days Off částečně odklání k ambientnějším kompozicím. Tato cesta vrcholí na soundtracku k Boyleovu filmu Sunshine. Náladová kompozice To Heal je k nalezení i na albu Oblivion With Bells, kde už Hyde & Smith začínají projevovat známky opotřebení.
Aby si zachránili čest, spojili se na dva roky staré desce Barking se současnými hvězdami taneční scény (High Contrast, Paul van Dyk, Appleblim) a vzniklo nevyrovnané album skákající mezi žánry. Na antologii zatím poslední desku připomínají drum'n'bassovým singlem Scribble, milosrdně zařazeným na konec druhého disku.
Třetí disk antologie je pak především dárkem pro sběratele rarit. Přes zdánlivou „exkluzivitu" materiálu jde vesměs o nepříliš zásadní nahrávky, které ale fanoušky neurazí. Kéž by se totéž dalo napsat i o nových skladbách, které Underworld zařadili na jednodiskovou A Collection, aby dělaly společnost rádiovým verzím jejich hitů.
Jako kdyby se padesátníci snažili nás i sebe přesvědčit, že pořád pevně drží prst na tempu doby. Jenže místo pátrání v undergroundu jim k trendové sondáži stačí rádio, a tak žijí v přesvědčení, že tím synonymem současné taneční hudby je populistický trance.
Hned úvodní The First Note Is Silent natočená s pop-tranceovým gigantem Tiestem se snaží křečovitě navázat na aktuální horečku a kromě Hydeova efektovaného vokálu postrádá všechno, co kdy na Underworld bylo zajímavé. A Collection aspoň cestuje historií pozpátku, a tak zděšení nad novějšími skladbami uklidní návrat k těm starším.
S úctou k veteránům lze jen souhlasit s tím, že Underworld se poslední roky soustředí na filmové či divadelní soundtracky. Kromě Sunshine napsali hudbu k filmu Breaking and Entering a vloni stvořili společně s Boylem oceňovanou divadelní inscenaci Frankenstein.
Nakonec jejich kolegové z taneční scény 90. let se poslední dobou výrazně „vizualizují" a podílejí na filmových produkcích, ať už jsou to Massive Attack (Danny The Dog), Chemical Brothers (Hanna) nebo Daft Punk (Tron).
Podíl na zahajovacím ceremoniálu nejspíše potvrdí přechod Underworld do kategorie oceňovaných národních pokladů, které mají výsadu dělat hudbu bez ohledu na aktuální trendy. Vzato z druhé strany ale vypovídá „olympijské angažmá" o tom, že chladně hypnotické rytmy se staly globálním soundtrackem dneška.
