Underworld hledali svůj ztracený výraz. Uspěli?

Jan Pomuk Štěpánek
1. 11. 2007 0:00
Na nové desce se elektronické duo vrací na počátek

Recenze - První desku bez Darrena Emersona, pět let staré album Hundred Days Off, brala řada fanoušků Underworld jako rozpačité sbohem jedné z nejvýraznějších formací devadesátých let. Karl Hyde a Rick Smith navíc ohlásili práce na sólových projektech i filmové hudbě a zdálo se, že kapela už vše podstatné řekla.

Odchod a chladné přijetí první desky Underworld v novém tisíciletí jako by byly symbolickým zakončením jedné éry nejen Underworld, ale taneční scény vůbec.

Byl to Emerson, kdo v roce 1992 zásadně změnil směřování kapely, která měla na kontě dvě nepříliš výrazné, krautrockem inspirované desky.

A hned první deska po Emersonově příchodu změnila elektronickou taneční hudbu: dnes již klasický titul 
Dubnobasswithmyheadman našel zcela nový výraz na pomezí klasických písňových struktur a hypnotického techna.

Underworld, Rick Smith a Karl Hyde
Underworld, Rick Smith a Karl Hyde | Foto: Aktuálně.cz

Další dvě desky, Second Toughest In The Infants a Beaucoup Fish a hity jako Born Slippy, Pearl´s Girl, Push Upstairs nebo King of Snake, udělaly z Underworld jednu z nejosobitějších formací v rámci elektronické scény. Spolu s Prodigy a Chemical Brothers se stali nejvýraznějšími ikonami klubových devadesátých let.

V jistém smyslu lze nový titul Oblivion With Bells brát jako reparát za Hundred Days Off i návrat do rozostřené neurózy z dob Dubnobasswithmyheadman. Nasnadě není jen v podobném stylu vybavený, tradičně velmi zdařilý booklet.

Na rozdíl od krémového a hutného zvuku Hundred Days Off, který působil spíše bezradností, s níž Smith s Hydem vykrádali své klasické motivy,  se ale tentokrát Underworld pouštějí do drásavější vize.

Celé album si můžete poslechnout na MySpace profilu ZDE

Stejně jako na Dubnobasswithmyheadman vyplouvají na povrch neurotické, temně drásavé motivy; album nemá ani taneční náboj Beaucoup Fish, ani smířlivou meditativnost Hundred Days Off.

Underworld se vracejí do počátků 90. let - do elektrizující, ale svým způsobem nejisté a neurčité doby, kdy si v napjatém bezvládí předávaly štafetu dvě hudební epochy.

Snad proto, že současná hudební scéna prožívá podobně stimulující bezvládí, daří se Underworld znovu oživit rozostřenou atmosféru plnou výzev, nezodpovězených otázek a nejasných žánrových mantinelů.

Na Oblivion With Bells se jim podařilo do jednoho konzistentního zvukového výrazu namíchat hypnotické, hutné a odlidštěné techno, hřejivé deep-houseové motivy, prvky tranceových aranží, ale i nihilistický post-rockový hip hop. A na aktuálním singlu
Boy Boy Boy dojde i na kytary.

Underworld, Rick Smith a Karl Hyde
Underworld, Rick Smith a Karl Hyde | Foto: Aktuálně.cz

Aktuální deska nabízí řadu skvělých momentů, které se mohou řadit až k tomu nejvydařenějšímu, co kdy Underworld nabídli. Hypnotická Holding The Moth s  typickým Hydeovým frázováním a lehoučkými jazzovými motivy asi ze všeho nejvíc připomíná klasické kompozice z Dubnobasswithmyheadman; stejně jako epická, monumentálně drásavá Beautiful Burnout.

Podmanivě zní i šestiminutová zvuková halucinace Glam Bucket, ve které mistrně rozehrávají jemně disonantní hru s řadou silných melodických motivů. Za pozornost určitě stojí i zmiňovaná Ring Road usazená kdesi na pomezí mezi Massive Attack a Unkle.
Oblivion With Bells ale nabízí i několik hluchých momentů, které jasně potvrzují, že Underworld v rámci jejich jedinečného, ale také křehkého stylu příliš manévrovacího prostoru nezbývá.

Pilotní singl Crocodile je spíše průměrnou připomínkou matných Hundred Days Off, dvouminutová klavírní hrátka Good Morning Cockerel nedojde dál než k nejisté črtě a závěrečná Best Mamgu Ever se utápí v klišé a nudě nujazzového lounge.

Nejednoznačná deska podává o Underworld nejednoznačnou zprávu. Mají stále ještě co říci, ale těžko se zakrývá skutečnost, že možností, jak překvapit a překročit stín, je stále méně.

Underworld: Oblivion With Bells, stopáž 57:57, vydává Traffic.Inc

 

Právě se děje

Další zprávy