| Rihanna - Unapologetic (Def Jam) |
Glosář - Před necelými čtyřmi lety zbil Rihannu její přítel Chris Brown a tento mediálně vděčný incident, který se udál těsně před předáváním cen Grammy, poslal kariéru barbadoské popové zpěvačky do dosud nevídaných otáček. Rihanna se stala tváří boje proti domácímu násilí a z traumatického zážitku se vyzpívala na svém nejtemnějším a také nejlepším albu Rated R (2009).
V následném roce dobyla hned čtyřikrát číslo jedna americké hitparády a stala se žebříčkově nejúspěšnější interpretkou poslední dekády - s dvanácti singly na vrcholu Billboardu už vyrovnala v historickém pořadí Madonnu, na dostřel je teď Michael Jackson. Letos v létě se ale ten původně černobílý příběh začal trochu zamotávat - Rihanna a Chris Brown jsou zase spolu a všem, kteří si nad její láskou k násilníkovi ťukají udiveně na čelo, posílá zpěvačka vzkaz v názvu své nové desky - Unapologetic. Nikomu se nezpovídám.
Aby její „post-feministické" gesto bylo ještě jasnější, na desku zařadila i duet právě s Chrisem Brownem nazvaný Nobody's Business, který sampluje čtvrtstoletí starou klasiku Michaela Jacksona The Way You Make Me Feel. Milostné trampoty popové hvězdy jsou i nejsou věc veřejná - pokud má ale Rihannin vztyčený prostředníček veřejné morálce prodávat desku jako centrální příběh, je to záležitost přinejmenším diskutabilní. Neznepřátelí si tak zástupy fanynek, které s ní soucítily jako s obětí? Anebo je za tím třeba naopak nějaká hlubší morální pravda, že láska je silnější než pár utržených facek? Popové desky samozřejmě nejsou nejlepším místem pro debaty o etice, „případ Rihanna" tedy musí rozřešit obsah její sedmé studiové desky.
Rihanna natáčí posledních sedm let desky vražedným tempem jedna za dvanáct měsíců a do toho neustále koncertuje, těžko se tedy budeme divit, že Unapologetic je - stejně jako dvě předchozí alba - hodně uspěchaná a nevyrovnaná kolekce. Na vatu a hlušinu jsme už zvyklí, fanoušky ale zajímají hlavně hity, které Rihanna a její tým suverénně sypou z rukávu a neomylně se s nimi trefují do aktuálních popových nálad.
Od dancehallu z poloviny nulté dekády přes hip hop až k fúzi trance a electro dubstepu si vždy Rihanna přizpůsobovala obdivuhodným způsobem matrix popových žebříčků a pokaždé znovu dokáže překvapit. Že tentokrát zvolila za první dva singly víceméně konzervativní balady Diamonds a Stay, je možná náznakem, že už moc neví, kam dál se dá ještě jít. A název skladby What Now? (= A teď co?) je víc než prorocký.
Ne snad že by Unapologetic na mnoha místech nepřekvapovala. Třeba skvělým použitím nervního zvuku čerstvého klubového stylu trap, jehož splašené snare bubínky zní ve skladbách Phresh Out the Runway, Numb či Pour It Up. Anebo sedmiminutovým eposem Love Without Tragedy + Mother Mary, kde pere špinavé prádlo svých pochybností nad smyslem lásky. Zbytečné exkurze do „pneumatického" dubstepu v Right Now, baladického popu Get It Over With nebo reggae No Love Allowed ale stahují desku zpátky do průměru.
Z Unapologetic nejspíše nakonec ještě jeden či dva hity vypadnou (mým tipem je Numb s Eminemem), nicméně varováním pro budoucnost je hlavně to, že Rihanna zní na své sedmé desce neuvěřitelně unaveně. V každé skladbě má stejný výraz, jako kdyby to už všechno chtěla mít co nejrychleji za sebou (viz další prorocký název skladby Get It Over With). Teď by si měla naordinovat odpočinek. Třeba by se jí pak v hlavě rozležela i ta věc s Chrisem Brownem.
| Ke$ha - Warrior (Sony) |
Její nové album je prý vyvrcholením „spirituální cesty" a pokusem, jak oživit ducha rock'n'rollu v popu. Mělo se původně jmenovat Elastický trikot na horizontu, písně zpracovávají erotické fantazie, v nichž figurují duchové, a jsou mimo jiné inspirované i rozpravami s postmoderním filosofem Frederickem Jamesonem. Pokud jde o mediální prezentaci, není americká zpěvačka se středoevropskými kořeny Ke$ha nijak skromná. Otázkou je, co jí z toho všechno věřit. Tak či onak, místo důkladné manipulace svých „příšerek" à la Lady Gaga nebo detailního naplánování každého kroku ve stylu Beyoncé připomíná spíše neřízenou střelu, která postupuje pokusem-omylem.
Má to své zvláštní kouzlo a tahle „Katy Perry s doktorátem ze sociologie" fascinuje svět popu natolik, že pozvání na novou desku neodmítli Iggy Pop nebo členové kapel The Flaming Lips, The Strokes a The Black Keys. Možná to všechno na zběžný pohled vypadá jako vlhký sen fanouška s fixací na excentrický pop, skutečnost je ale poněkud méně prozaická: druhá deska Ke$hy nazvaná Warrior opustí vlastně teritorium žvýkačkového electropopu jen výjimečně.
Ke$ha v začátcích psala hity pro jiné interprety, než se jí před třemi lety podařilo prorazit s hedonistickou hymnou Tic Toc, ve které se zpívalo o zvracení na záchodcích a která to dotáhla až do znělky seriálu Simpsonovi. Následné album Animal prodalo tři miliony kusů, načež to chvíli vypadalo, že by mohla atakovat i trůn Lady Gaga. Jenže Ke$ha se s druhým albem trochu opozdila a místo rebrandingu jen oba aktuální singly Die Young a C'Mon přepisují osvědčenou formuli Tic Toc. Nakonec stojí za nimi hitmakeři Dr. Luke a Max Martin, kteří podobné electropopové jednohubky exportují do žebříčků už dobrých deset let. Zbytek alba Warrior je o něco málo dobrodružnější - Wonderland je sedmdesátkový stadionový rock, Only Wanna Dance With You míchá disco s garážovým riffem The Strokes a v Dirty Love září dědoušek Iggy Pop.
Když se pak v Thinking of You ozve citace z Daft Punk, dojde vám, že Ke$ha se vší silou snaží stvořit popovou formu, v níž by se žebříčkové hity potkaly s ingrediencemi z „hipsterských" žánrů a vznikl jakýsi meta-pop, který by mohli na různých rovinách milovat náctileté holčičky i hudební snobové. Mentalita těch prvních ale nakonec vždycky převládne, jen se podívejte na výtvarné řešení obalu desky, který je jedním slovem odporný. A nemyslím tím „tak odporný, až je hezký". Prostě jen odporný.
Nevidím důvod, proč by popové hvězdy nemohly míchat brakové elementy z historie popu a dělat z nich nakažlivé žebříčkové bomby, Ke$ha ale k tomu bohužel nemá talent jako Kanaďanka Peaches, která ironický taneční pop dělá už od začátku tisíciletí. Anebo třeba M.I.A., u níž je hra na provokativní popovou star mnohem uvěřitelnější. Warrior se v lepším případě jakési popové transcendenci jen přiblíží na dohled, v horším rovnou končí střevní chřipkou.
| Alicia Keys - Girl On Fire (Sony) |
Nový manžel a dítě, nový label a taky nový účes - páté studiové album Alicie Keys je jednoduše ve znamení znovuzrození, které její kariéra tak či onak nutně potřebovala - vždyť od multimilionového debutu Songs in A Minor z roku 2001 ztrácí s každým novým albem zhruba polovinu posluchačů. Úkol byl jasný - navázat na hiphopovou kolobaraci s Jay-Zem Empire State of Mind, která se před třemi lety stala globálním hitem. Že Keys bude chtít vykročit ze škatulky soulové klavíristky, naznačila už titulní skladba, v níž prohání své hlasivky do funky beatu Salaama Remiho. Nekonečně se opakující refrén „Tahle holka je v ohni" je ale nakonec ve své sebevědomé dikci víc otravný než triumfální.
Po albu The Element Of Freedom se Keys definitivně umělecky i partnersky rozešla s producentem Kerry "Krucial" Brothersem, který se výrazně podepsal pod zvukem jejích prvních čtyř desek. Zatímco díru v jejím srdci úspěšně zalepil hiphopový beatmaker Swizz Beatz, s nímž má syna Egypta, s hudbou zatím na toho pravého čeká.
Keys na nové desce vrhá svůj talent do náruče bezmála třicítky spolupracovníků, kteří ji měli pomoci najít novou cestu. Jenže na to, jak zpěvačka hrdě vyhlašuje rozchod se svým starým já - dvě písně z desky mají v názvu přídavné jméno "nový" a další dvě "oheň" - zní Girl On Fire až nečekaně moc jako stará Alicia Keys a celkem bez ohně.
Výjimkou je When It's All Over s kovovými beaty Jamieho xx a New Day s pochodovými rytmy Dr. Dre, který je ale ve skutečnosti jen verzí singlu 50 Centa po redukční dietě a bez rapu zní nedotaženě. A pak už přijde Nicky Minaj v „inferno" verzi zmíněné titulní skladby a druhá půlka alba sklouzne do starého dobrého teritoria klavírních balad. Keys je tady doma a trefou do černého byla sázka na anglickou hvězdičku Emile Sandé, které napsala třeba aktuální singl Brand New Me, nebo Franka Oceana, jehož ztišená 101 album uzavírá. O nějaké renesanci kariéry se ale tady rozhodně mluvit nedá.
Byl to právě Ocean nebo Miguel (na jehož výtečné desce Kaleidoscope Dreams Alicia Keys hostuje), kteří ukázali, jak se dá R&B a soul v roce 2012 dělat nově a zajímavě. Girl On Fire v tomto ohledu spíše tápe a jako restart kariéry je poněkud nedůsledný. Můžeme to ale brát i z jiné strany. Deska vlastně nakonec znovu potvrzuje, že Alicia Keys není žádná hitová mašina, ale spíše nesmělá učitelka hudební výchovy, které náhodný hit přinesl závratnou kariéru, s níž už neví, co si počít. Možná by bourání žebříčků mohla definitivně přenechat jiným a sama se soustředit na to, co je jí nejbližší.
