Při nahrávání aktuální studiové desky se americký producent Kenny Beats bristolské pětice často ptal, kdo nebo co je ten crawler. Žádnou píseň toho jména nahrávka neobsahuje, v angličtině pojem neexistuje. Crawl znamená plazit se nebo plížit, značí pomalý pohyb kupředu a nese trochu znepokojivou konotaci.
Definici zpěvák Joe Talbot nabídl v manifestu vepsaném do bookletu. "Přežití neznamená pouze finální vydání soustředěného jásotu. Jsou to všechny ty hnusné, kruté a osamocené kroky na dlouhé cestě. Když se otočím zpět, vidím, jak je život nádherný," napsal v textu odkazujícím na svůj dlouholetý tanec nad propastí. "Jsem vděčný. Jsem crawler. Jsem naživu," podepsal se.
Před čtyřmi lety vydaný debut Brutalism z velké části reflektoval úmrtí jeho matky, průlomové album Joy as an Act of Resistance zrcadlilo brexit, migrační krizi, toxickou maskulinitu nebo narození zpěvákovy mrtvé dcery. Především osobní tragédie tišil sedmatřicetiletý Talbot alkoholem a drogami. Nyní už druhým rokem abstinuje. Zatímco první dvě desky vyjadřovaly skutečné události, na nynější čtvrté s kapelou buduje vlastní mytologii.
Talbot je na obalu navlečený do chráničů používaných při bojových sportech. Nechal je pošít bílou látkou a proměnit ve slavnostní oblek u příležitosti svého emocionálního zotavení. Jak ale naznačuje manifest, uzdravení není konečné. Člověk zažívá neustálé pády a vzepětí. Čím víc ran vstřebá, tím snáze se vypořádá s těmi, které ještě přijdou. A že přijdou.
"Celé album je mojí reflexí uzdravujících spirál, v nichž se točím posledních patnáct let. Místo abych se za všechny ty chyby styděl, ohlížím se za dlouhou cestou a uvědomuji si, kam jsem se díky trpělivosti a laskavosti dostal," vysvětluje Talbot v aktuálním rozhovoru pro deník Financial Times.
Blízkost fatálního středu
Crawler je dosud nejbarvitějším a nejspíš i nejambicióznějším počinem kvinteta. Pandemie covidu-19 je vyřadila z koloběhu koncertů, jichž hrálo okolo 250 ročně. Po letech na cestách se zastavili, s novými nápady mohli trávit mnohem víc času.
Loňská nahrávka Ultra Mono přitom představovala opak uvážlivého přístupu. Kondenzovala agresivní štěkání i hřmot, který v kombinaci s poetickými texty vynesl Idles přízvisko nejrelevantnější kytarové kapely současnosti.
Před rokem na pásku zaznamenali výbuch energie. Z dnešního pohledu však Ultra Mono působí jako příprava na Crawler. A protože sestava koncepty svých alb většinou promýšlí, je možné, že obě vznikala ve stejnou dobu - přinejmenším myšlenkově. Jako by se Idles nejdřív potřebovali zabetonovat a vyztužit opevnění, než vyrazí dál. Podobně jako ten crawler.
Změna je patrná už na začátku. Úvodní skladba MTT 420 RR tvoří čirý protiklad "otvíráku" loňské desky. Zatímco War dodnes patří mezi nejbrutálnější a nejepileptičtější položky jejich repertoáru, novinka se pomalu probouzí za zvuku pulzujících syntezátorů a opakování slov "byl únor, byla zima a já byl v oblacích". Technicistní název písně odkazuje k typu motocyklu, který na dálnici jen o kousek minul Talbotovo auto. Blízkost fatálního střetu je jednou z perspektiv alba, zpěváka a textaře upozornila na pomíjivost života a přiměla ho k ohlédnutí se.
Crawler je o poznání introspektivnější než jeho předchůdci. "Seš připravenej na bouřku?" opakuje Talbot na konci MTT 420 RR, přičemž není jasné, zda předpovídá osudový střet, jiné trauma, nebo prostě jen další skladby.
Zvuk obnošenosti
Autonehoda v příběhu Idles symbolizuje destrukci člověka návykovými látkami, následnou kocovinu a snad i přežití. Pocit obnošenosti se kapela pokusila zakódovat například do písně Car Crash. Nejprve nahrála jen bicí a nechala je vylisovat na acetátový disk. Předchůdce vinylových desek trpí degradací zvuku. Idles ho několikrát protočili na gramofonu a teprve do "poničené" stopy dohráli zbytek nástrojů.
Posluchač to nemá šanci poznat, podobné experimenty ale ukazují, s jakou vášní a důsledností autoři k hudbě přistupují. Instrumentálně Car Crash odpovídá tortuře za pomoci přebuzených a disharmonických kytar, Talbotův štěkavý hlas může být odpovědí na jeho oblíbený žánr grime.
Crawler ale zdaleka nefunguje jen jako pro Idles typický "hlukovod". Zatímco na loňském Ultra Mono se úroveň běsnění pohybovala mezi velmi hlasitou a ještě hlasitější, Crawler se sune kupředu v mnoha podobách. Například singl Beachland Ballroom je prvním z repertoáru Idles, který si lze pobrukovat.
"Mohli mě slyšet řvát na míle daleko," zpívá Joe Talbot v soulové baladě, která názvem odkazuje na klub v americkém Clevelandu. V něm Idles poprvé hráli před třemi lety u baru pro 50 lidí a před koncertem toužebně nakukovali do hlavního sálu, jenž se zrovna blýskal nově navoskovanou podlahou. Tu roztančili už o rok později.
Na tomto momentu jim záleželo tolik, že k písni natočili dva klipy. První v detailu zabírá Talbotův propocený obličej, ve druhém kapela hraje v nazdobeném sále, zatímco se zpěvák snaží dostat ke kameře. Cosi ho ale pokaždé stáhne zpět.
SMS od dealera
Melancholie byla vždy nedílnou součástí Idles, kontrastovala ale s neohrabanou a zdánlivě primitivní hudbou. Na desce Crawler vykračují ze zavedeného konceptu, a přitom zůstávají sami sebou. Prolnutí soulu a punku, tedy žánrů s naprosto rozdílnou estetikou, je v Beachland Ballroom až překvapivě podařené.
Netypický je také téměř ambientní track Progress, jejž uvádí něžná předehra nazvaná Kelechi. Talbotovy texty jsou abstraktnější než dřív, příběhy vepisuje třeba jen do názvů. "Kelechi byl můj kamarád, který si loni vzal život. V den, kdy odjížděl na vysokou školu do Manchesteru, jsem se u něj stavil. Rozloučili jsme se, on nasedl do auta a já mu zamával. Něco mi říkalo, že už ho neuvidím. A už jsem ho také neviděl," vysvětlil zpěvák serveru Consequence of Sound.
Syntezátorovou meditaci nad truchlením Progress střídá zběsilý Wizz, pocta surovému žánru řečenému powerviolence. Trvá 30 vteřin, během nichž Talbot vyřvává textové zprávy, které mu kdysi chodily od jeho dealera. "Rocket fuel" je slangový výraz pro fencyklidin, tedy obdobu ketaminu, "Peruvian flake" označuje kvalitní kokain z Peru a pod názvem "pink champagne" se na černém trhu prodávají pilulky silného MDMA.
Wizz je jednou z mála nových skladeb, která připomíná cynický humor Idles. Většinou ale poslech Crawleru svádí k pocitu, že se kapela začala brát trochu moc vážně.
Díky dynamice vynikne zvukový design. Na tom si Idles dávali záležet vždy, studiovou alchymii nicméně často zastínil hluk. Nyní si mohou dovolit víc než v začátcích, album nahrávali ve studiích zpěváka Petera Gabriela v Bathu, která připomínají modernistickou svatyni. Producentské role se poprvé ujal kytarista Mark Bowen, znovu přizvali také Kennyho Beatse, který se specializuje na taneční hudbu a hip hop.
Už ve druhé písni The Wheel se pod kytarami ozývají tupé, kovové údery. Jejich impozantnost násobí refrén, v němž Talbot deklamuje jako horečnatý kněz. Kapela stáčí zvuk k industriálu, není však chladný. Spíš jako by se ozýval od tavicích pecí.
Tvrdohlavé hledání krásy
Idles nejspíš natočili lepší alba, pro svou komplikovanost si Crawler žádá více času a možná i odstup. Bristolské kvinteto nicméně pokračuje ve své snaze vykreslit svět coby lepší místo, což je na jejich hudbě vlastně nejpodmanivější. Přitom obyčejně když hudebníci začnou kázat o životě, dříve či později vyplave na povrch, jak jsou odtržení od reality.
Idles už roky opakují, že "všechno je láska", a jejich deklamace o sounáležitosti, porozumění a sebelásce jsou podobně nesmlouvavé jako jejich brutální hudba. U většiny sestav by "přemoudřelá" zatvrzelost působila směšně, jenže za Idles stojí silný příběh. Většina písní je odžitá, a tedy autentická.
Na Crawler dokázali artikulovat pocity, jaké lidi zažívají při těžkých životních zkouškách, a naznačují perspektivy jejich řešení. To hlavní zazní na konci alba: "Navzdory všemu je život nádherný," řve Talbot do omračujících kytar a bubnů.
Ta slova si do deníku zapsal revolucionář Lev Trockij, když seděl na zahradě a sledoval svou ženu, kterak sází kytky. V tu chvíli už věděl, že po něm jdou Stalinovi agenti a brzy ho najdou. Přesto mu život přišel nádherný. Zemřel o týden později, kdy mu jeden z vyslaných vrahů zasekl do hlavy horolezecký cepín.
Idles odmítají, že jsou punkeři, na novém albu dokonce hrají soul. Jejich tvrdohlavé a svým způsobem i naivní hledání krásy představuje nejradikálnější formu rebelie. I proto, že těmi crawlery jsme všichni.
Album
Idles: Crawler
Partisan Records 2021
