reklama
 
 

RECENZE Když U2 vzpomínají na punkery, střední třída trsá

10. 9. 2014 15:07
Když Bono mluví o tom, že se U2 na desce Songs of Innocence chtěli zamyslet nad tím, proč vlastně kdysi chtěli být v kapele, dalo by se ironicky odpovědět: "Kvůli penězům!"

Recenze - Třinácté album irských ikon U2 nazvané Songs of Innocence začíná obřím rockovým chórem stovek hlasů ("ó-oh") následovaným bombastickým riffem, kterým by se daly rozbíjet skály.

Signál, který Bono a spol. vysílají fanouškům v prvních vteřinách své nové desky vydané nečekaně v úterý večer amerického času, je jasný: po letech experimentálního tápání, smazaných a odsouvaných desek i rozpačitých námluv s popovými producenty se jedna z nejúspěšnější rockových skupin všech dob vrací znovuzrozená jako stadiónová kapela, kterou chtěli být od okamžiku, kdy se v roce 1976 poprvé potkali na střední v Clontarfu u Dublinu.

Milosrdně je zapomenut experimentální propadák No Line on Horizon, písně ze Songs of Innocence jsou záměrně stavěné tak, aby jejich účinek rostl s počtem zpívajících jedinců na jednom místě. A je třeba spravedlivě konstatovat, že kapela ještě pořád sype z rukávu hymny (Every Breaking Wave, Song For Someone), u kterých se jejich mnohem mladší kopírky Coldplay nebo Snow Patrol musí červenat jako nepřipravený školák u tabule.

Zesílené riffy a málo silných motivů

Na desku, jejíž natáčení provázelo tolik pochybností a která má být podle Bona o vzpomínání na nejistotu prvních krůčků v životě, zní U2 na Songs of Innocence vlastně neuvěřitelně sebevědomě.

Kapela během posledních tří let vystřídala ve studiu několik producentů, přičemž u jmen, jako jsou David Guetta a Will.I.Am, dostal jeden strach, jestli se Bono a Edge už definitivně nezbláznili. Tím pravým se nakonec ukázal být Danger Mouse, který se od časů působení v projektech Gnarls Barkley a Gorillaz odrazil do pozice současné rockové producentské jedničky, k níž se uchylují hvězdy jako Norah Jones či The Black Keys.

Danger Mouse je podepsaný pod dvěma třetinami nové desky a U2 ordinuje úsporný minimalismus - písničkám dominují Edgeovy vzdušné kytarové riffy (zesílené tak jako od osmdesátých let ještě nikdy) a ornamenty jako smyčce či elektroniku uslyšíte jen velmi výjimečně. První jmenované zní třeba v baladě Song For Someone, kterou má ovšem producentsky na svědomí kdysi dvorní zvukař kapely Flood.

Stejně jako u The Black Keys funguje redukcionismus dobře, pokud má písnička opravdu silný motiv. Což ale na nové desce U2 není úplně vždy pravidlem. Trio úvodních skladeb desku rozjede slibně, ale prostřední pasáž alba všechno trochu zabrzdí se skladbami jako Iris (Hold Me Close) nebo Volcano, jež působí dojmem, jako kdyby je stvořil software s úkolem naprogramovat z diskografie kapely průměrný song.

A Bono, který zní po celou desku značně předvídatelně a na autopilota, to nezachrání. Po několika posleších desky se do paměti zakousne snad jen závěrečná The Troubles, v níž exceluje v roli "vnitřního hlasu" pochybujícího člověka švédská zpěvačka Lykke Li.

Strummer a Ramone v nevhodné společnosti

Návrat k hymnickým kořenům už U2 vyšel na začátku tisíciletí na All You Can't Leave Behind, která je vrátila po hubených letech zpátky na špičku hitparád.

Tentokrát je to ale i výsostně pragmatický krok - rock přestal být vůdčí politickou i uměleckou silou na poli populární hudby a stal se víceméně nostalgickou zábavou pro střední třídu, která si chce užít stadiónové spektákly s hudbou svého mládí (kdy bylo všechno lepší). Proč to tedy fanouškům nedat.

U2 se konečně přestali tvářit, že by po svých deskách chtěli ještě něco jiného, než aby byly reklamou na další globální (a znovu nejspíše pohádkově úspěšné) turné.

Nakonec to nejspíš není náhoda, že Songs of Innocence se rozdávají zdarma na digitálním obchodě firmy, která svůj úspěch postavila na cool brandingu. Bono a spol. chtěli vždy působit dojmem "cool" chlapíků - kterými ve skutečnosti kvarteto z chudého Irska s frontmanem se zálibou v otřesných účesech nikdy nebylo - a je smutné, že tentokrát si musí svůj kulturní statut vypůjčit od technologického giganta (navíc aktuálně v krizi).

U2 už výhodný "deal" s Apple udělali při vydání alba How To Dismantle an Atomic Bomb, kdy desku v reklamách na první iPod propagovala skladba Vertigo.

Tentokrát ale už nejspíš zašli příliš daleko. Když Lady Gaga vydala Born This Way zdarma přes Google Drive a Jay-Z rozdával album Magna Carta Holy Grail přes mobily značky Samsung, byly to veskrze cynické kroky popových stars, které uznaly, že peníze se už v krachujícím hudebním průmyslu nedají vydělat jinak než podkuřováním korporacím.

U U2, kteří vždy čerpali svoji autenticitu z napojení na britskou (post)punkovou scénu a jejímu tažení proti pojetí hudby jako konzumu, je spojení s reklamou na nový produkt Apple vyloženě znepokojující.

Nakonec je vlastně monstrózně groteskní, že Bono a spol. nazvali desku Písně nevinnosti a obsahuje tracky věnované Joey Ramonemu z The Ramones a Joe Strummerovi z The Clash. Obě punkové ikony už jsou naštěstí mrtvé, a tak spojení s korporací, která poslední dobou sklízí kritiku za vykořisťování zaměstnanců, nemůžou nijak ironicky komentovat.

Když Bono v promo materiálech mluví o tom, že se U2 na nové desce "... chtěli zamyslet nad tím, proč jsme vlastně kdysi chtěli být v kapele", dalo by se ironicky odpovědět: "Kvůli penězům!"

V hudebním průmyslu (stejně jako v životě) je samozřejmě velmi těžké zůstat idealistou. Speciálně Joe Strummer by byl ale nejspíš poněkud vyděšený z toho, že 37 let poté (rozuměj "po punku") vyhrála idea hudby jako zboží či reklamy. Nakonec hudební fanoušek může celkem dobře kašlat na politiku, ale měl by být smutný z toho, že už ani legendy jako U2 se nesnaží prezentovat svoji novou desku jako nějaký umělecký "statement". A reakce typu "taková je doba" je čirý cynismus. Kdo když ne rockové hvězdy by se proti "takové době" měl postavit?

Songs of Innocence jsou možná první deskou U2, na které kapela nehledí dopředu. Pokud tím tedy nemyslíme následovníka jejich rekordního turné 360°, které nejspíše brzy ohlásí. O jeho úspěchu nelze pochybovat, s deskou si ale nejsem tak jistý. Vlastně jsem docela zvědavý na to, jaké budou prodeje fyzických nosičů poté, co v polovině října skončí exkluzivita v iTunes a streamingové službě Beats. Když už se U2 rozhodli, že desku dají zdarma (někomu), mohli by na to zbylí fanoušci reagovat tím, že si ji nekoupí.

U2: Songs of Innocence. 48 min. Vydavatelství Island/Universal.

autor: Karel Veselý | 10. 9. 2014 15:07

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama