Recenze - Sedmnácté studiové album Wrecking Ball ohlašuje Bruce Springsteen jako nejnaštvanější písňovou kolekci své kariéry. Pojmenoval ji po ocelové kouli zavěšené z jeřábu, která se používá k demolici budov, a písně dokreslují zvuky střelby a policejních sirén nebo marš vojenské kapely. Ale největší válku vede písničkář na nové desce sám se sebou - a hlavně s rockovou tradicí.
„Strávil jsem většinu svého hudebního života měřením vzdálenosti mezi americkým snem a americkou realitou," řekl The Boss před třemi lety Guardianu. Na Wrecking Ball ovšem sám realitu často mění za svůj rockový sen.
V kom je chyba
„Rockové svědomí Ameriky" - jak by se dalo po čtyřech dekádách postavení zpěváka v hudebním průmyslu popsat - se na albu pochopitelně vyslovuje k současné finanční krizi. Springsteenovy nejslavnější desky byly vždy úzce spojené s velkými událostmi v amerických dějinách: od nástupu reaganovského konzervativismu na albech Nebraska a Born in the USA přes The Rising zachycující zemi po teroristických útocích 11. září až po příběhy Devils & Dust vyprávěné vojákem z irácké války či imigranty čelícími narůstajícímu nacionalismu.
Springsteen umí vycítit, kdy kulminují nepokoje a nespokojenost - a také Wrecking Ball ideálně naplňuje „objednávku" po velké desce reflektující neklidnou současnost. Dvaašedesátiletý hudebník tu vykresluje Spojené státy zápasící se dvěma paralelními krizemi, finanční i vlastní identity. Jako obvykle jsou hrdiny písní obyčejní Američané držení v šachu okolnostmi, tentokrát například neschopností splácet navýšené hypotéky.
Dříve by možná Springsteenovy postavy volily sebevraždu, poselstvím Wrecking Ball ale není defétismus. Úvodní hymnickou We Take Care Of Our Own prosvítá naděje, že vše se jednou v dobré obrátí, v titulní skladbě pak zpěvák vzkazuje posluchačům „Držte se pevně své zloby".
Přes všechny současné potíže je Amerika pro Springsteena pořád „zemí naděje a snů", jak zpívá v písni Land Of Hope And Dreams do bombastického doprovodu, ve kterém se jeho hlas o pozornost posluchačů přetahuje s klavírem, hradbami kytar, gospelovým sborem a saxofonem Clarence Clemonse, který loni zemřel.
Chyba není v Americe, ale v nenasytných bankéřích, kteří zemi a její ideály dostali do problémů. „Gambler háže kostkou, dělník platí účty, na Banker's Hill se přežírají a jsou v pohodě," zpívá v Shackled and Drawn.
Muzikant proměněný v politika
Springsteen byl vždycky skvělým příkladem rockera, který se angažuje ve „správných" kauzách. Na konci sedmdesátých let podpořil festival v Madison Square Garden brojící proti atomové energii, následovalo hraní pro veterány vietnamské války nebo účast na charitativních akcích pro Afriku včetně slavné písně We Are the World.
Z poslední dekády stojí za zmínku výrazná podpora demokratického prezidentského kandidáta Johna Kerryho; a asi není třeba připomínat, že byl jedním z tahounů kampaně Baracka Obamy (jeho vztah k prvnímu černošskému prezidentovi ovšem od té doby poněkud ochladnul). Nové album Wrecking Ball je prý silně inspirováno hnutím Occupy The Wall Street a 99 %, která podporuje. Ve dvou písních ostatně hostuje i „velmi angažovaný" rocker - Tom Morello z Rage Against The Machine.
Springsteen vždycky chtěl být sex symbolem a modlou jako Elvis i uvědomělým bardem jako písmák Woody Guthrie. Ani na Wrecking Ball se toho snu rozhodně nevzdává - a stále umí spojit sociální výpověď s nadějí a stadiónovými refrény. Zároveň se však zdá, že v posledních letech se pro něj politické postoje staly příliš okatou součástí image a výrazným „selling pointem" desek.
Jako by tím nahrazoval nutné opakování formule, na které stojí jeho kariéra, a své příběhy někdy dosazuje do předem „naplánovaného" vyznění. Nejde ani tak o to, že Springsteen už svojí hudbou těžko bude promlouvat ke generaci dvacetiletých nezaměstnaných a jeho cílová skupina je jasně daná. Ale jeho velikášská rocková gesta, která jsou z desky neustále cítit, výpověď oslabují. Proklamovaná lidovost pak trochu připomíná politika, který chce být vším pro všechny a trochu začíná ztrácet sebe sama.
Bylo by asi nespravedlivé tvrdit, že angažovanost se přelila jen v kalkulaci a záliba v montérkách a kostkovaných košilích pouze v kýč. Ale je zaznamenáníhodné, že třeba titulní skladba vůbec nevznikla jako hymna sociálních nepokojů, nýbrž coby nostalgické ohlédnutí za zbouraným stadionem jeho oblíbeného baseballového týmu New Jersey Giants. Ona „dylanovka" Land of Hope and Dreams je zase třináct let starý track, který se může stejně dobře vázat k současné krizi jako k tradiční rockové metafoře pražců, po nichž lze vyjít z beznaděje.
Jak připomíná Stephen Metcalf v magazínu Slate, tvůrcem Springsteenova obrazu jako „hlasu lidu" či „nového Dylana" je kritik Jon Landau píšící v 70. letech do časopisu Rolling Stone, který zpěváka objevil; následně se stal jeho manažerem a poradcem.
Dá se předpokládat, že z jeho hlavy vyšel nápad, aby The Boss v předposledním roce Bushovy vlády natočil kolekci protestsongů We Shall Overcome: The Seeger Sessions s písněmi levicového aktivisty, národního buditele a sběratele lidových písní. Tentokrát Springsteen na znamení „všelidového odporu" do hudebního portfolia přibírá elementy „rebelsky" irské i mexické hudby (v nejhorším případě v jedné skladbě zároveň).
Uvězněn v rockovém mýtu
Písničkář se vždy hrdě hlásil k folkovým kořenům, nově mluví o inspiraci hip hopem i gospelem, ale až na několikavteřinovou rapovou vložku v Rocky Ground to není vůbec slyšet. Springsteenova hudba je na nové desce pevně součástí staré rockové tradice - a nejen v hudebním smyslu.
Jenže rockem vzývané absolutní svobodě už dnes nevěří ani hippies, ani punkoví anarchisté. Pod pojmem rocker si představíme spíš konzervativce či nacionalisty, jako jsou Ted Nugent a Kid Rock kritizující imigraci a vzývající střelné zbraně (o českých rockerech z ODS nemluvě).
Pokud ještě existuje autentická role buřičů, působí v ní mnohem věrohodněji Springsteenovi indierockoví žáci. Třeba kanadští Arcade Fire, jejichž frontman Win Buttler je Springsteenovým obdivovatelem, ovšem dokázal vymazat jeho "všeobjímající pohled" a zaměnit ho za skutečnou výpověď.
Jejich předloňské album The Suburbs ověnčené Grammy je nakonec přesně onou zprávou o životě neprivilegované třídy v Americe, jíž by chtěl být Wrecking Ball. Springsteenova zvuková opulence není vnitřním znakem naléhavosti, ale vnějším gestem rockového náboženství, které se už tolikrát stalo obětí korupce, že mu lze jen těžko uvěřit, i kdybychom stokrát chtěli (byť v tom určitě hraje roli i rozdíl americké a evropské tradice).
Britský publicista Simon Frith se už na konci 80. let rozepsal o paradoxu „dělnického hrdiny" Springsteena, který se stal tahounem korporátního rocku a dojnou krávou nahrávacího průmyslu, jenž propaguje konzumní styl života. Kdyby jen tušil, jak to bude s rockem vypadat o 25 let později.
Současná ekonomická a společenská krize je i krizí rockové hudby a velkých slov. Někdejší hudba rebelů se proměnila v nostalgickou stadiónovou kratochvíli pro starší a pokročilé; je prostá výpovědi i náznaku podvratnosti. A to nemluvíme o tom, že Springsteen pořád vydává na značce patřící korporaci Sony.
"Kdyby Bruce Springsteen neexistoval, musela by si ho americká rocková kritika vymyslet," napsal v roce 1987 zmíněný Frith s tím, že „do určité míry to i udělala." Nad superlativními recenzemi jeho novinky s tím nelze než souhlasit. Na druhou stranu: Mohl by o velkých slovech, potřebě změny a návratu k ideálům mluvit někdo, kdo už velkým slovům, změně a oněm ideálům nevěří?
Bruce Springsteen: Wrecking Ball. CD, 56 minut. Vydala firma Sony, 2012.
