"Tohle znamená válku! Antiválku!" řvou hudebníci v úvodu alba Ultra Mono do skladby, jejíž zvuk připomíná blížící se tankový prapor. "Slyšíš to hřmění?" sípe zpěvák Joe Talbot zlověstně v následující písni. Přes všechen hluk bristolské kvinteto vydalo novou desku s dovětkem "Vše je láska". Právě ostré kontrasty vysloužily Idles titul jedné z nejskloňovanějších a nejrelevantnějších kapel současnosti.
Často až něžným textům o nepodmíněné lásce, sounáležitosti i vlastní zranitelnosti sekunduje brutální hudba, typická pro lokální hardcorepunkové skupiny hrající v intimních klubech pro pár desítek lidí. Jenže Idles loňský rok zakončili triumfálním koncertem v londýnském Alexandra Palace. Více než 10 tisíc vstupenek zmizelo za 24 hodin a slavný britský sál s kapelou zpíval téměř každé slovo.
Před vydáním předloňské nahrávky Joy as an Act of Resistance bylo těžko představitelné, že by tak agresivní hudba mohla uspět v širším měřítku. Jenže intenzivní kytarové riffy, hučící basa a burácející bicí daly spolu s texty šestatřicetiletého Joe Talbota alespoň na okamžik smysl chaosu, který provází život na konci 10. let nového tisíciletí.
Snad jako nikdo předtím Idles zpívají o bezkrevných byznysmenech schovávajících se za politické funkce, o sílícím rasismu, šovinismu či společenské nerovnosti. Joe Talbot píše s brutální upřímností a politická témata mění v niterně osobní.
Na novince všechen ten vztek, láska i energie akcelerují. "Zab je laskavostí," vyzývají Idles v písni Kill Them with Kindness s něžnou klavírní předehrou britského klavíristy Jamieho Culluma. Byť to všechno na první pohled nedává smysl, v případě Idles to smysl dává.
Trpělivost přináší fanoušky
Zatímco většina kapel má s přibývajícími alby tendence tíhnout ke střídmějšímu a stravitelnějšímu zvuku, tedy lidově řečeno měknout, Idles jdou opačným směrem. Do hledáčku médií a festivalů za hranicemi Velké Británie se dostali až s debutem Brutalism z roku 2017, dohromady se ale dali o osm let dříve. A jestliže v rozhovorech rádi tvrdí, že byli dlouhá léta "naprosto příšerní", rané příspěvky na YouTube jim trochu dávají za pravdu.
Pod dojmem americké sestavy TV on the Radio začali hrát indie rock jako milion dalších kapel, načež se proměnili v emohardcorovou kapelu, jichž je na světě jen o něco méně než těch indierockových. Formativní léta strávili Idles na zkouškách po práci a v permanentních pochybách, zda to celé má smysl.
Dnes jsou důkazem, že pokora a trpělivost se v hudbě stále vyplácí. Vlastní zvuk našli na EP Meat v roce 2014, pak zbývalo jen pomalu budovat fanouškovskou základnu a čekat. Rozhodujícími se stala první dvě plnohodnotná alba, na nichž Joe Talbot ukázal, že z něj hudba udělala "lepšího" člověka. Kapelu pojal jako vlastní terapii, jejíž účinky se následně přenesly na posluchače.
"Snažím se zdokumentovat, jak špatně jsem žil. I když v tomhle případě rozdělení na špatné a dobré nefunguje. Prostě jsem byl dlouho nemocný, mentálně i fyzicky, v důsledku užívání drog a truchlení," popisuje zpěvák v podcastu Killing It, který se zaměřuje na duševní zdraví v hudební branži. Fanoušci na to slyší a na internetu se svěřují, jak jim hudba Idles pomáhá ke "kvalitnějšímu" životu. Zní to jako klišé, ale takový moment v hudbě - která je klišé prosycena - dlouho chyběl.
Do ošemetné role "mluvčích jedné generace" by se Idles nedostali bez vlastní historie, vnitřních hádek a usmíření. Mají hodně odžito, "rychlokvašné" kapele by taková sdělení nikdo nevěřil. Za Idles navíc stojí příběh, podle nějž Joe Talbot všechna ta slova o bezbřehé upřímnosti a emocionálním léčení nepíše jen tak do větru.
Botičky na prodej
Při nahrávání debutu Brutalism v roce 2017 zpěvákovi zemřela matka, o kterou se staral od svých šestnácti, kdy prodělala druhou mrtvici. Christine Talbotová shlíží z obalu alba, její popel hudebníci zalisovali do 100 kusů vinylu. Deska je prosáklá vztekem, který Talbot cítil především k sobě - rolí pečovatele si nikdy nebyl jistý a odpovědnost ředil alkoholem i drogami. V písni Divide and Conquer se ptal, zda by matka žila dál, pokud by britská Národní zdravotní služba, známá pod zkratkou NHS, nebyla tak podfinancovaná. A v rozhovorech sám sobě odpovídá, že ano.
Talbotův přerod z agresivního opilce a počátek emocionálního hojení zachytilo druhé album Joy as an Act of Resistance. Zpěvákova dcera Agatha se během příprav nahrávání narodila mrtvá. "Dětské botičky na prodej, nenošené," opakuje Talbot v písni June. Po další osobní tragédií odmítl alkohol i pocit studu a na pódiu začal hrdě opakovat: "Jsem otec, jsem otec, jsem otec."
Radost zmíněnou v názvu desky našel v sounáležitosti, již mu poskytli rodina, kapela, přátelé a v důsledku i fanoušci. Idles nabízejí cestu ke vnitřnímu smíření v naprosté upřímnosti a schopnosti podělit se o vlastní démony.
Sraz anonymních epileptiků
Melancholické až depresivní nálady prostupují mainstreamovou i alternativní hudbou už minimálně dekádu. Idles ale uplakanost doby odmítli a přes těžká témata zůstávají zábavní. "Proč ještě nemáš práci? Dokonce i Mary Berry má práci. Jak je možný, že ty ještě nemáš práci?" sýčkuje Talbot na debutu v odkazu na slavnou televizní kuchařku a symbol britské vyšší střední třídy. Na druhé nahrávce zase radami do života typu "nikdy se nervi s chlapem, který nosí trvalou" okopává kotníky takzvané toxické maskulinitě.
V rozhovorech si ze sebe utahují. Aby je vzala jako předskokany, kapele Foo Fighters poslali puzzle s fotkou basisty Adama Devonshira rozvaleného na gauči jen ve slipech. A jejich taneční kreace na koncertech připomínají výroční sraz anonymních epileptiků.
Víc než ke chladnému postpunku má agresivní hudba Idles paradoxně blíž k žánru 2tone, který opanoval ostrovní žebříčky na přelomu 70. a 80. let. Černí a bílí muzikanti tehdy na taneční rytmus jamajského ska a reggae naroubovali energii skomírajícího punku a v hitparádách přebili i celebrity typu Michaela Jacksona.
A zatímco Margaret Thatcherová pracovala na privatizaci státního sektoru a dekonstrukci sociálního státu, 2toneové kapely tančily s fanoušky na angažované písně o jednotě, bujícím rasismu, všudypřítomném násilí, nezaměstnanosti, absenci budoucnosti i psychických chorobách. Jejich formou odporu byla zábava a v důsledku také radost.
Na aktuálním albu ostatně Joe Talbot cituje Terryho Halla, zpěváka The Specials, kteří hnutí 2tone zkonstruovali. "Šílenci převzali kontrolu nad léčebnou," zní v písni Carcinogenic.
Clack clack
Popkulturní odkazy byly vždy součástí výrazu Bristolanů, kteří jsou na novince sami sebou jako nikdy předtím. Deska Ultra Mono je koncentrátem Idles. Devadesát procent materiálu napsali dva týdny před vstupem do studia, nahrávání proběhlo během dalších 14 dní. "Snažil jsem se být tak chvilkový a pomíjivý, jak to jen šlo. Víc než polovina textů vznikla přímo ve studiu v den nahrávání vokálů," popsal Talbot v podcastu.
Album tak otevírají zvukomalebné texty jako "clack-clack, clack-a-clang clang, tohle je zvuk pistole, která dělá bang-bang", jež někteří recenzenti dávají na roveň batolecímu žvatlání.
Ultra Mono pozbylo komplexnosti a opulentnosti předchozích nahrávek, novou energii nachází v přímočarosti a letmosti. Sdělení jsou osekaná od metafor i příkras.
"Jaký je to pocit, rozdrtit dělnickou třídu na prach? / Jaký je to pocit, vyhrát válku, o kterou nikdo nestojí?" řve Talbot v Reigns, jednom z vrcholů alba. "Naše vláda nenávidí chudé / Chladní lídři, studená třídní válka," pokračuje v Anxiety.
Ve Velké Británii není dělení společnosti na třídy chápáno jako přežitek socialistické diktatury ani tabu. Termín "working class" zahrnuje všechny od popelářů, řidičů autobusů a barmanů přes učitele až po většinu zdravotníků. Ostatně kytarista Mark Bowen ještě před turné k předloňskému albu pracoval jako zubař.
Britský prekariát se v posledních letech rozrostl také o vysokoškolské profesory, kteří byli nuceni přistoupit na "zero contracts", to znamená smlouvy bez finančních i sociálních jistot. Zkušení lékaři si už roky nemohou dovolit vlastní bydlení v Londýně a situace mimo hlavní město není o mnoho lepší. Pracovníci takových profesí mají už dlouho pocit, že politici na ně zapomněli, a někteří nacházejí pochopení alespoň v hudbě. Kolem roku 2014 například u dua Sleaford Mods, dnes u Idles.
Všechno je láska
Fanoušky kapely sdružuje on-line komunita AF Gang, jež v současné době čítá přes 30 tisíc členů. Ti si vyrábějí vlastní upomínkové předměty a sdílí vše od hudebních tipů po vlastní zážitky, pocity i strachy. Někteří truchlí po blízkých, jiní nabízejí kompaktní disky a vinyly Idles těm, kdo si je nemohou dovolit.
V jinak jedovatých vodách internetu tak vznikl bezpečný prostor, v němž pod heslem "Všechno je láska" probíhá cosi na způsob kolektivní terapie. Byť to celé občas působí naivně, jako důsledek několika uřvaných písní je to impozantní.
Idles pro své posluchače znamenají mnohem víc než jen další oblíbenou kapelu, což se muselo projevit také v číslech. Ultra Mono se týden po vydání dostalo na první příčku albové hitparády a zároveň se stalo nejrychleji prodávanou deskou v Británii roku 2020. V součtu se ho prodalo víc než zbylých desek v top 5 dohromady. Rekord navíc padl v době masivních výpadků příjmů a rostoucí nezaměstnanosti.
Ne všichni ale nadšení kolem Idles sdílí. Například server The Quietus přinesl zdrcující recenzi, jejíž autor mimo jiné pochybuje, zda je chytré "nesmyslnému machismu oponovat svlékáním se do slipů (jak to při každé příležitosti dělá kníratý kytarista Mark Bowen), pořváváním ve stylu fotbalových chuligánů (Talbotova základní poloha) a psaním zaměnitelných skladeb".
Jako podle Guardianu
Podle jiných jsou Idles zase předvídatelní. Lias Saoudi, frontman skupiny Fat White Family, v eseji napsal, že texty Idles "působí, jako by je vytvořil algoritmus od Guardianu". Jenže právě v tom tkví kouzlo bristolské kapely - zatímco ostatní umělci se snaží zkoumat nástrahy života v době pozdního kapitalismu pomocí jinotajů nebo experimenty se zvukovým designem, Joe Talbot v největším hitu řve: "Můj bratr je imigrant, nádherný imigrant."
Idles koketují s patosem a trvají na jeho obsahu. Talbot píše texty s vědomím, že se na něj někteří mohou koukat skrz prsty. I to je součástí terapie. "Tvrdíš, že nemáš rád moje klišé / naše slogany a chytlavé fráze / A já tvrdím‚ láska je jako dálnice / Polib si, já jsem milovník," reaguje na kritiku v písni Lover.
Deska Ultra Mono netrpí zkratkovitostí ani ztrátou autenticity, problém je jinde. Zatímco předešlá alba zněla jako robustní výpovědi plné silných příběhů, novinka je spíš deníkový záznam. Bez znalosti kontextu a historie kapely působí jako pomíjivý výboj energie, a to i po několika posleších. Produkčně je perfektně dotažená, většina písní ale nedosahuje intenzity starších hitů jako Danny Nedelko, I'm Scum, Mother a dalších.
Jestliže první dvě alba mají i dnes téměř monumentální dozvuk, Ultra Mono je fáze, která odezní stejně rychle, jako přišla.
Joe Talbot často a hlasitě odmítá, že by Idles hráli punk. Pro umělce, kteří tvrdí, že "vše je láska", jsou takové škatulky asi až příliš úzkoprsé. Jenže punk na konci 70. let nezpůsobil hudební revoluci - i největší punkové hity po špičkách hitparád spíš pošilhávaly a dál nerušeně kralovaly ABBA, Queen a další stadionové spektákly.
Punk nicméně dokázal objevit a oživit potenciál v těch, kteří už nepočítali s budoucností. Díky primitivní hudbě vyrostlo ze zatracované generace mnoho respektovaných hudebníků, filmařů, fotografů či módních návrhářů. Punk jim dodal kuráž a napověděl, jak vést plnohodnotný a zábavný život navzdory osobním těžkostem i společenskému marasmu. Právě tohle se snaží Idles říct - a dnešní publikum tomu rozumí.
Idles: Ultra Mono
Partisan Records 2020
