The Who se loučí se ctí. Rockeři po letech natočili desku, do studia chodili zvlášť

Josef Vlček Josef Vlček
13. 12. 2019 19:30
Dvě alba vydaná před Vánoci dokazují, že také v pozdním věku se dají dělat úžasné věci.
Zpěvák Roger Daltrey a kytarista Pete Townshend, tváře The Who.
Zpěvák Roger Daltrey a kytarista Pete Townshend, tváře The Who. | Foto: ČTK/AP

Nejprve posmrtná deska písničkáře Leonarda Cohena nazvaná Thanks for the Dance a nyní nová nahrávka anglických pětasedmdesátníků The Who, opatřená prostým názvem Who, budou historicky vzato nejspíš patřit k vrcholným rockovým počinům roku. Nepřinášejí nic revolučního, jen dokonalé řemeslo, násobené schopností dát snímkům nenapodobitelnou emoci.

Kytarista Pete Townshend.
Kytarista Pete Townshend. | Foto: ČTK/PA

The Who se oficiálně rozpadli 16. prosince 1983, když jejich lídr a kytarista Pete Townshend na tiskové konferenci řekl, že ztratil všechnu tvůrčí energii. Nebyla to úplně pravda, vždyť od té doby vydal několik sólových alb.

Důvod byl spíše v pocitu, že The Who přestali fungovat podle jeho původních představ. Student střední výtvarné školy Townshend v roce 1964 tuto čtveřici nekoncipoval coby rockovou kapelu, ale jako multimediální umělecký objekt, nabitý až hysterickou kinetickou energií. A ta se po 20 letech začala ztrácet.

Přesto se Townshend ke svému projektu občas vracel, ať už na koncertech, nebo sporadicky také na nahrávkách. Nebylo jich moc - letošní album nazvané jednoduše Who je teprve druhé za uplynulých 37 let.

Z původních muzikantů zbyli jen dva: kytarista Townshend a zpěvák Roger Daltrey. Bubeník Keith Moon se ufetoval už v roce 1978 a basista John Entwistle zemřel na infarkt v nevadském hotelu po vysilující sexuální eskapádě v roce 2002.

Na nové desce je nahrazují dva špičkoví muzikanti, dvaašedesátiletý basista Pino Palladino a čtyřiapadesátiletý Zak Starkey, syn Ringa Starra z Beatles. Chybí jim Moonova a Entwistleova ztřeštěnost, ale ani Townshend s Daltreym už dávno nejsou těmi, kdo rozbíjeli kytary na pódiu nebo se na něm byli schopni poprat.

I tak nové album vznikalo za zvláštních podmínek. Vztahy mezi protagonisty jsou ještě po letech na takové úrovni, že se během natáčení Daltrey s Townshendem ani jednou nepotkali.

Jistá rockerská arogance v nich nicméně zůstala i po sedmdesátce. Hned v úvodní písni All This Music Must Fade (Všechna tahle muzika musí zmizet) až manifestačně vzkazují publiku: "Je nám to fuk / Víme, že tuhle píseň budete nenávidět / A to je fér / Nikdy jsme si úplně nerozuměli."

Úvodní píseň All This Music Must Fade z nové desky The Who. | Video: Polydor Records

Další tři minuty pak uvažují, jestli má smysl natočit další album The Who, když o ně nikdo nestojí. Sice končí slovy "Who gives a fuck?" - jemněji řečeno: koho to vůbec zajímá? -, ale dalších deset songů, v luxusní verzi alba dokonce třináct, prozrazuje, že se nakonec nechali přemluvit a nechtěnou desku udělali.

Na všech skladbách je znát Townshendův autorský rukopis. Už od sedmdesátých let minulého století rád bohatě vrství elektrické a akustické kytary, přidává na energii klavírem a hlavně se snaží, aby se v doprovodu pořád něco dělo. Nebojí se sáhnout po elektronických zvucích stejně jako po orchestrálních aranžmá. Libuje si v překvapivých zlomech a kontrastech.

Mezi skladbami zaujme Got Nothing To Prove, na níž se Townshend pokusil znovu oživit sound z poloviny šedesátých let včetně zvuku orchestru. Prvním singlem z desky je zase Ball and Chain, protestsong o neodsouzených vězních v Američany provozované základně v kubánské zátoce Guantánamo. Neobvykle vyznívá také skladba She Rocked My World s lehce latinskou a místy jazzovou atmosférou.

Tu a tam se objeví něco podobného tomu, co The Who hráli někdy před čtyřmi nebo pěti desítkami let: třeba syntezátor ve Street Song okamžitě vyvolá vzpomínku na jejich kdysi hodně diskutovanou skladbu Baba O'Riley.

Syntezátor ve Street Songu okamžitě vyvolá vzpomínku na skladbu Baba O'Riley. | Video: Polydor Records

Největší šok však přináší píseň I'll Be Back. The Who, ve své době nejdivočejší rocková kapela, přišli s ploužákem? To je skoro stejné, jako kdyby Céline Dion natočila píseň s Metallikou. Přitom se nejedná o úlet, ale skoro učebnicový příklad bílého soulu s popůlnočním charakterem, navíc se sóly na foukací harmoniku a smyčcovým doprovodem, který připomíná nahrávky takzvaného Philadelphia soundu ze sedmdesátých let.

Obal desky Who.
Obal desky Who. | Foto: Polydor Records

Pětasedmdesátiletý Roger Daltrey už samozřejmě nemůže zpívat stejně jako v době rockových oper Tommy a Quadrophenia. Řeší to stejně jako třeba Ian Gillan z Deep Purple: co uzpívá, uzpívá a zbytek dožene prožitkem. S něčím mu nejspíš lehce vypomůže studiová technika. Ale ne moc, protože kapela některé skladby určitě zahraje na nadcházejícím jarním turné po Velké Británii a USA.

Při tempu jejich produkce se patrně jedná o poslední desku The Who. Je to odchod se ctí, jak se sluší na jednu z největších legend klasického rocku; album, k němuž se hodí slovo "vymazlené".

Potvrzuje to i fakt, že deska má vynikající obal se spoustou symboliky, která kapelu provázela v průběhu pětapadesátileté kariéry. Nepřekvapí zjištění, že jeho autorem je Peter Blake, sedmaosmdesátiletý výtvarník, který kdysi vymyslel obal k beatlesáckému Seržantu Pepperovi.

The Who: Who

Polydor Records 2019

 

Právě se děje

Další zprávy