reklama
 
 

The Subways: Bez zvědavosti se vlastně ani nedá žít

20. 8. 2008 12:40
Britské rockové trio míří na trutnovský festival

Rozhovor - Neznějí úplně jako klasická britská kytarovka. Možná i proto dokázali ustát vrtkavost tamního hudebního tisku. Zatímco hlavní proud uctívá ironický indie v černých upnutých kalhotách, The Subways mají se svým mocným americkým zvukem, o který se na novém albu postaral producent Nirvany Butch Vig, blíž k seriozním exaltovaným spolkům z devadesátých let. Therapy? pro příklad.

Přesně tuhle show plnou potu, modřin a někdy i krve se chystají dovézt  ve čtvrtek na 21. srpna na trutnovský festival.

Zpěvák Billy Lunn založil The Subways se svou dětskou přítelkyní Charlotte Cooper ve věku, kdy se většina jejich vrstevníků rozhodovala, jestli půjde na hotelovku nebo na obchodní akademii. A doba to není tak dávná.

Sbnad i díky tomu působil během rozhovoru skutečně nadšeně a plný elánu. A nebo to bylo jen tím, že měl zrovna den volna po americkém a japonském turné, které se prý nemohlo povést lépe.

Vaše nové album se jmenuje All or Nothing, což je docela příznačné pro kapelu, která vydává druhou očekávanou desku. Může hodně ztratit i získat.
Myslím, že „vše nebo nic" symbolizuje to, jak žijeme. Když píšeme skladby nebo je hrajeme naživo, dáváme do toho úplně všechno. Nedržíme se zpátky. Ať je to náš koncert nebo festival, neslezeme z pódia, dokud nejsme úplně vyčerpaní. Teče z nás pot a nemůžeme ani dýchat. 

Album produkoval Butch Vig, zajímalo by mě, jak jste se k němu dostali. Je to přece jen neuvěřitelná shoda okolností, když se kapela, která začínala s hraním skladeb od Nirvany, dostane až producentovi Nevermind.
Byl to dlouhý proces. Když jsme vydali debut Young for Eternity, tak jsme okamžitě začali dělat na nových věcech a to trvalo skoro dva a půl roku. Obesílali jsme různé producenty, ale ani nás nenapadlo pomýšlet na Butche Viga, protože ten byl pro nás moc velká legenda. Ale jiní producenti, které jsme oslovili, nám nedokázali pomoct udělat album tak, jak jsme chtěli. Nakonec jsme se prostě rozhodli poslat CD Vigovi a počkat, jak zareaguje.

A vyšlo to.
Okamžitě nám zavolal, že se mu naše skladby líbí a že s námi bude dělat, což bylo úžasný. Pochopil, o co nám šlo, a dokázal se napojit na naši vlnu. Jsem šťastný, že jsme mohli dělat s tím nejlepším producentem.

The Subways - Girls & Boys

Možná i jeho účast má vliv na to, že si relativně dobře vedete v USA. Že dokázal váš zvuk nastavit tak, že vyhovuje tamnímu publiku.
Řekl bych, že jen věřil našim skladbám. Byli jsme první britská kapela, se kterou kdy dělal, na což jsem patřičně hrdý. Skladby na All or Nothing jsou podstatně tvrdší než na Young for Eternity - a přesně proto jsme potřebovali ten široký zvuk typický pro americkou produkci. Ale stejně vždycky budeme klasická rozhoupaná anglická rocková kapela jako Black Sabbath nebo Led Zeppelin.

Jedna ze skladeb na novém albu se jmenuje Kalifornia a je to standardní příběh setkání Evropana s Amerikou...
Napsali jsme ji během amerického turné a první zastávky v Los Angeles Vlastně je o paranoie, kterou okamžitě pocítíš, protože každý tam je neskutečně krásný. Chtěli jsme na to zareagovat, na ty ve skutečnosti odporné lidi z titulních stránek časopisů. Lidí jako Paris Hilton, jejichž existence je naprosto ničím nepřispívá okolí; jsou jen slavní, protože jsou slavní.

Během nahrávání All or Nothing jsi se rozešl s basistkou Charlotte, ale dál spolu hrajete. Jak to ovlivnilo atmosféru v kapele? Inspirovalo to aspoň nějaké texty?
Všechno je díky tomu daleko lepší. Charlotte i já jsme vždycky tvrdili, že nejdůležitější věc je pro nás hudba. O ni nám fakt jde, takže jsme se sice rozešli, ale byli jsme natolik nadšení nahráváním All or Nothing, že to nemělo žádný vliv. Napsali jsme o tom skladbu Obsession, která pro nás bylo jako terapie; jakmile byla hotová, překonali jsme všechny možný problémy a dál se věnovali kapele.

Jmenujete Subways - podchody - což je oblíbené místo pro pouliční muzikanty, zvuk se v nich rozléhá. Hráli jste někdy v nějakém?
Ne, nikdy. Ale vlastně je to dobrej nápad. Jedna z nejtěžších věcí na kapele není ani tak psaní skladeb jako vymýšlení jména. Vezmi si kolik je kapel a kolik mají jmen. Subways se nám líbilo a nikdo nám ho ještě nezabral. Je to pocta podchodu pod silnicí, kam jsem chodíval poslouchat hudbu nebo si číst knihy, když jsem chodil do školy.

Klidné místečko.
Přesně, mohl jsem tam být nerušený a o samotě, což je možná vhodná paralela ke kapele. 

Začali jste hrát hodně mladí, jaké to bylo sdílet pódium s harcovníky jako Foo Fighters?
Úžasný. Foo Fighters, Oasis, Taking Back Sunday, to všechno byly naše oblíbené kapely a hodně nás naučily. Začali jsme hodně mladí prostě proto, že jsme cítili, že hudba je to jediné, co chceme dělat; jediná věc, která nás zajímá. A bylo úžasný sledovat, jak se každou novou skladbou zlepšujeme. Vtipný je, že i teď jsme pořád o dost mladší než většina kapel.

Jak se k tomu stavěli rodiče, podporovali tě?
Ohromně. Moje máma byla punk rockerka, táta mě a bráchu vzal na můj první rockový koncert, AC/DC ve Wembley. Takže mě podporovali, jak mohli. Navíc táta nám teď dělá na koncertech technika, stará se o bicí.

Vedete rodinný podnik. Během turné k Young for Eternity sis vykřičel hlasivky, až hrozilo, že úplně přijdeš o hlas. Napadlo tě, že budeš muset skončit?
V jednu chvíli mi doktor řekl, pokud se ta operace nepovede, možná už nikdy nebudeš zpívat. To mě strašně, ale strašně vyděsilo. Nedokázal bych si bez toho vůbec představit život.

A jak o něj pečuješ teď?
Každý den se rozezpívávám, a pak i před koncertem. Musím se na to připravit - jak hlasově, tak celým tělem. Na novém albu jsou složitější harmonie, které si musíme se Charlotte vždycky nacvičit. Začal jsem se soustředit na pitný režim, přestal jsem kouřit, udržuju dietu. Je v tom hodně obětování.

To zní jako trénink na olympiádu.
Naprosto. Ale abych na pódiu dokázal vyjádřit všechno, co chci, musím vědět, že se na svůj hlas můžu spolehnout.

Jaké máš nejkurióznější nebo nejvážnější zranění z koncertu?
Skočil jsem z jednoho z balkónů v londýnském Shepherds Bush Empire a žebro se mi zlomilo dovnitř těla, nemohl jsem dýchat. Takže jsem druhý den letěl do Francie, kde mě operovali. Bylo to zatraceně bolestivý.

Podle toho, jak mluvíš, mi připadá, že kladeš daleko větší důraz na živá vystoupení než na alba.
Nahrát dobré album je důležité. Ale hrát živě je něco, co doopravdy milujeme. Žízníme po kontaktu s publikem, když skáče, tleská a křičí. Užíváme si koncerty víc než nahrávání ve studiu. Ale jakmile jsem tohle vyslovil, tak musím dodat, že nahrávat s Butch Vigem vlastně byla ta nejuvolněnější zkušenost, jaká se nám kdy přihodila. Donutil nás přemýšlet nad tím, co každý úsek skladby a každý text znamená, museli jsme si je obhájit. Naučil nás soustředit se na to, jak jsou skladby strukturované.

Nenapadlo tě někdy přemýšlet, proč když je v kapele holka, hraje většinou na basu?
Jako u Sonic Youth?

Nebo Smashing Pumpkins.
Nebo Pixies. Myslím, že to je proto, jak malé a jemné mají ruce - jdou dobře dohromady s tloušťkou strun. Když jsme začínali s kapelou, tak jsem sám chtěl hrát na basu, Charlotte měla mít kytaru. Ale hned za mnou přišla a tvrdila mi, že se jí líp drží.

Vaše první album se jmenovalo Young for Eternity, jak moc je prvek mládí v rock'n'rollu důležitý?
Spousta rockových hvězd a muzikantů o sobě ráda hovoří jako o mladistvých a vitálních. A ten element je strašně důležitý, protože bez něj nemůžeš strhnout publikum. Každý umělec je svým způsobem věčné dítě. Bez zvědavosti a chuti se pořád něco učit a dozvídat se o svět se vlastně ani nedá žít. Především to jsem chtěl na Young for Eternity zachytit - že dokud budeš mít chuť pořád objevovat něco nového, nezestárneš.

autor: Pavel Turek | 20. 8. 2008 12:40

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama