reklama
 
 

The Prodigy si staví ze stále stejné stavebnice

3. 3. 2009 9:00
Hvězdy elektronické hudby vydávají nové album

Recenze - Přemýšlel jsem, komu by asi tak nová deska The Prodigy mohla udělat radost, a došel jsem k závěru, že by to mohl být hudební dramaturg ČT4 Sport. 

Testosteronem hnané tracky poskládané z databanky nejpoužívanějších zvuků výhradního autora Liama Howletta se totiž s lety proměnily v ideální podkres k záběrům snowboardového freeridu, sestřihům Rallye tisíce jezer v Auto Moto Revue - a jako znělku by je mohl uvítat vlastně i konkurenční Borec na konec.

Smutnej konec pro electronic punks. Smutnej konec pro ikonu taneční scény, která v průběhu devadesátých let dokázala být ravem (Experience), reflektovat ho (Music for the Jilted Generation) a nakonec ho i odvrhnout (The Fat of the Land). 

Comeback Prodigy má přitom ideální načasování. Daleko lepší než při předchozím Always Outnumbered Never Outgunned z roku 2004, na které byl po sedmileté pauze od The Fat of the Land vlastně už málokdo zvědavý. Británií se ale  v posledních dvou sezónách přehnala vlna nu-raveu; a kdo už  jiný by to měl všem těm Hadouken! a Does It Offend You, Yeah? vytmavit!?  

Začíná to slibně. Hned úvodní singl Invaders Must Die (shodou okolností koprodukovaný Jamesem Rushentem z Does It Offend You, Yeah?) působí jako rozmáchnutí, před nímž máte nutkání krýt si obličej. Ovšem sotva udeří, pochopíte, že tu výhružku bylo třeba brát asi tak stejně vážně, jako kdyby se plesnivej továrník Montgomery Burns rozhodl, že vám nakope prdel.

Z někdejší euforie, potenciálu a mesianistické víry, že změna je možná, která taneční scénu provázela, sice The Prodigy dokázali vystřízlivět; ovšem už se nikdy nedostali za vztek ventilovaný na The Fat of the Land. A s ním už dvanáct let stárnou.

Negativum odkvétajících vzteklounů bývá to, že postupem času jejich někdejší přirozenou razanci začíná nahrazovat nemotivující žlučovitost a zabedněnost. Což u The Prodigy okamžitě vyleze při srovnání s výše zmíněnými mladými kapelami.

Jako kdyby se ta zahořklost projevovala i v tom, jak úpěnlivě si trvají na všech svých výrazových prostředcích. Na Invaders Must Die uslyšíte jen to, co už znáte. A to není postěžování si nad absencí jakéhosi kreativního vývoje v přeneseném slova smyslu, protože vy opravdu uslyšíte přesně ty samé komponenty.

Jako když se prohrabujete v krabici stavebnice Duplo (The Prodigy). Jsou v ní naházené průrazné beaty, které cítíte v břiše, ještě dlouho poté, co odezní, je tu charakteristické švihání elektronickým bičem, na kterém stál hit Breathe, jsou tu klávesy z No Good a taky pseudoagresivní hlášky  „vetřelci musí zemřít" a „váš svět je v plamenech".

Šlo by z toho poskládat album ale proč vlastně? Aby si tu mohl zabubnovat Dave Grohl z Foo Fighters? Aby se deska dala ukončit bigbíťárnou Stand Up ve stylu Fatboy Slim circa 1998?

The Prodigy se - ostatně jako valné většině elektronických superhvězd 90. let - nepodařilo vstoupit do 21. století.  Jako poslední opravdoví hudební revolucionáři totiž nedokázali pochopit dlouhý nos novodobé ironie. Navíc jim svázal ruce guns-n'-roses-syndrom ztracené návaznosti. Úzkostným pocitem, že musí bezpodmínečně trumfnout předchozí tvorbu, se nechali ochromit natolik, až nakonec celé roky nedělali vůbec nic. 

Kdyby desky Always Outnumbered Never Outgunned a Invaders Must Die vyšly v časovém rozmezí čtyř let od The Fat of the Land, řekli byste si: Fajn, kapela v úpadku, třeba se z toho ještě někdy vyhrabe.

Jenomže na ploše dvanácti let se to rovná nepoučitelnosti.  Poslední neznámá jen je, kolik pokusů ještě budou potřebovat, než jim dojde, že z téhle stavebnice se už nic moc jiného postavit nedá.

The Prodigy: Invaders Must Die. CD, 45 minut. Vydala firma Cooking Vinyl, 2009.

autor: Pavel Turek | 3. 3. 2009 9:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama