Ani sobotní koncert, kterým vyvrcholil letošní festival Colours of Ostrava, nenarušil opatrnou výslednici sil, jejichž vzájemný odpor už čtyři desítky let vytváří jednu z nejmocnějších přitažlivostí v rockové hudbě.
Robert Smith, šedesátiletý lídr The Cure, přišel na pódium jako vždy viditelně v nepořádku: bledý obličej zdůrazněný make-upem, vlasy natupírované do tvaru smuteční vrby, oční stíny, rudá rtěnka. Všechno vnější atributy vnitřního nepokoje, jejž tento muž v černém vyzpívává chvějivým, jaksi permanentně sklíčeným hlasem.
V nuancích a romantických metaforách vypráví, jak se člověk zmítaný pochybami, touhami, úzkostmi či výčitkami dostává do křehkých stavů. Kdy je sám, jiný, vyčnívající, "nenormální", nezapadající, citově či společensky izolovaný, a tak pro druhé nečitelný, nepochopitelný.
Silná slova nabitá emocemi, vytrvale vzněcovaná kytarami a syntezátory, se takto valí k posluchačům a ti víc nepotřebují. Smith kvůli nim neběhá po pódiu, neoslovuje je, nezapojuje do sborových zpěvů. Ke kouzlu The Cure stačí samotný zážitek, z podstaty intimní, avšak mírou citové investice vtahující.
Tak žili, byli The Cure na letošních Colours of Ostrava. Přišli a prostě byli sami sebou, z utrpení se jako vždy prohráli k radosti. V tom vnitřním štěstí, které sálalo z Roberta Smithe, se posluchači na okamžik krásně ztratili.
Tedy na okamžik: čtyři Angličané a jeden Američan hráli bezmála půltřetí hodiny, nejvíc ze všech účinkujících letošního festivalu. Kdo je však v Česku sleduje - a že sem pravidelně jezdí od roku 1990, kdy v Praze koncertovali jako první západní rocková kapela od pádu režimu, dokonce dřív než Rolling Stones na Strahově -, ví, že dvě a půl hodiny jsou nic.
Při obou posledních pražských zastávkách v letech 2008 a 2016 měli k dispozici víc času. Nemluvě o jejich rekordu z Mexika, kde před šesti roky hráli nepřetržitě čtyři hodiny a několik minut. Před koncertem The Cure aby se člověk doma na dlouho rozloučil.
Živá vystoupení jsou dnes pro kapelu důležitější než kdy dřív. The Cure, kteří letos slaví 40 let od vydání debutového alba, prošli několika personálními obměnami, mnohokrát se málem rozpadli. Momentálně, sužováni bezprecedentním tvůrčím blokem, nevydali desku už 11 let. O to intenzivněji koncertují.
Roku 2012 s příchodem kytaristy Reevese Gabrelse ustálili sestavu. A Ostrava může dosvědčit: byť se to po desítkách let zdá nepravděpodobně, momentálně jsou The Cure ve vrcholné, snad až historické formě.
Postupující roky jim přejí. Letos byli uvedeni do Rokenrolové síně slávy, po čtvrtstoletí se vrátili na anglický festival Glastonbury a nedávno před kamerami absolvovali obří koncert v londýnském Hyde Parku, který promítala i česká kina.
To vše asi přispělo k tomu, že cena The Cure stoupla natolik, až se teď s honorářem v řádu vyšších stovek tisíc eur stali nejdražšími interprety v osmnáctileté historii Colours of Ostrava.
Udělali vše pro to, aby si ho zasloužili. Na festivalu uvedli 27 skladeb krásně ilustrujících, jak do stadionových rozměrů vyrostla kapela dlouho označovaná za novou vlnu, alternativu vzešlou z punku, psychedelického rocku, ale stejně tak inspirovaná citlivým písničkářem Nickem Drakem nebo teatrálním rockem Davida Bowieho.
The Cure mívali temnější období, vždy ale též dovedli napsat hit: ten nejstarší, Boys Don't Cry, pochází z roku 1979. Píseň o tom, jak člověk přestává usilovat o znovunalezení ztracené lásky a "jen se směje, skrývá slzy v očích, protože kluci nepláčou", ostravský koncert samozřejmě završila.
Nejvíc skladeb pocházelo z umělecky asi nejoceňovanějšího alba Disintegration, kterého se koncem 80. let minulého století prodaly 3 miliony kusů. Na Colours z něj kapela zařadila pět položek, včetně Lovesongu s prudce chytlavým baskytarovým riffem, singlu o ztracené lásce Pictures of You nebo Lullaby, tom zhudebněném, zřejmě Smithově dětském zlém snu.
Písně rychle střídaly jedna druhou, spojené vším, co je pro The Cure typické: dlouhými instrumentálními úvody, v mixu vysoko vytaženou, skočnou a trsátkem tepanou baskytarou Simona Gallupa, jenž čile křižoval po pódiu.
Nejdůležitější ale byly mezihry frontmana Roberta Smithe, klávesisty Rogera O’Donnella a kytaristy Reevese Gabrelse. Přestože hudba The Cure je převážně kytarová, podstatnou roli v ní nemají rocková sóla, individuální hlasy: ty se splétají v hutný celek.
Nástroje se vzájemně podpírají a splývají do barvitě orchestrovaných ploch, plných komplexních figur a barev. Navenek to může vypadat jednoduše, hráčsky to ale vyžaduje nesmírnou citlivost, soustředění, aby se balanc nevychýlil ani jedním směrem.
V tomto ohledu měl v Ostravě nejvíc práce třiašedesátiletý kytarista Reeves Gabrels, jediný Američan v sestavě a dříve dlouholetý doprovazeč Davida Bowieho.
Sešlapával jeden kytarový pedál za druhým: jedním se zvukově blížil klávesám typu Fender Rhodes, efektem flanger napodoboval startující tryskáč. Vibrato pedálem vytvářel dojem kolísavého tónu, boosterem si zvýrazňoval signál a chorusem simuloval hru na více nástrojů naráz. Ve skladbě From the Edge of the Deep Green Sea dokonce musel hrát obouručně, to znamená přiklepávat tóny na hmatníku.
Své, byť v menší míře, na kytaru odehrál i lídr kapely Smith, střídající elektrické a akustické nástroje pro něj speciálně vyrobené firmou Schecter. A nemohla chybět píšťala v písni Burn, složené pro film Vrána o pomstě ze záhrobí.
Robertu Smithovi sice po desítkách let maličko klesl jeho lítostivý, plačtivý hlas, způsobem projevu a témbrem však dál zůstává nezaměnitelný.
Jak plynula hodina za hodinou, jeho majitel se v Ostravě uvolňoval. Když došlo na přídavky, půvabné citoslovce v písni The Caterpillar už prskal přes úsměv na rtech.
Následovalo Close To Me, song líčící frustraci z nepovedeného dne, kdy se člověku nic nedaří, a tak strčí hlavu pod polštář a už chce jenom vypnout a mít vše za sebou. To už Smith odložil kytaru, s bezdrátovým mikrofonem v ruce se přiblížil k lidem a komicky jim tančil, prsty opatrně osahávaje mikrofon jako pavouk. V předposlední skladbě večera Why Can't I Be You? se pak dokonce odvážil na molo vedoucí z pódia, ten okatý symbol rockové hudby, jakým se The Cure vždy pokud možno vyhýbali.
The Cure
Česká spořitelna stage, Colours of Ostrava, 20. července
"Něco bych chtěl říct, ale nevím co," pravil Robert Smith charakteristicky, ale pak si to srovnal. "Vy jste ten nejkrásnější dav, jaký jsem kdy slyšel!"
Silná slova, jaká patří k silné hudbě a vůbec silnému večeru. Colours of Ostrava letos končily tak, že na ně člověk hned tak nezapomene.
