Dokumentární film Miss Americana režisérky Lany Wilsonové, který měl premiéru na americkém festivalu Sundance a nyní je k vidění na Netflixu, sliboval pohled do zákulisí oslnivé kariéry dosud spíše tajnůstkářské hvězdy. Začíná záběrem, kdy zpěvačka v lacláčích hraje na klavír, po jehož klapkách se prochází kočka. Podobných civilních okamžiků je ve snímku víc, přesto se o soukromí Taylor Swift zase tak moc nedozvíme. Kamera se víc zajímá o její nedávné politické probuzení.
Do svého života dosud nabízela vhled hlavně prostřednictvím písní. V nich to často schytávali muži, kteří prošli jejím životem. Nemají konkrétní jména, ty si ale fanoušci vždy doplnili podle zpráv z bulváru.
Taylor Swift se v těchto skladbách vykreslovala jako holka, které muži ubližují - ať už se jednalo o slavné milence, kteří zklamali její důvěru, nebo třeba rapera Kanyeho Westa, jenž ji roku 2009 na pódiu ceremoniálu MTV ukradl cenu za nejlepší videoklip. Stala se hrdinkou náctiletých fanynek, někým, kdo rozumí jejich bolístkám, protože je v jádru stejně obyčejná jako ony.
V prosinci ale bylo Taylor Swift třicet let a sama nejspíš cítí, že naivní písně o lásce už jsou málo. V Miss Americana tak známé střípky své kariéry zasazuje do širšího příběhu politického probuzení - a vychází z něho jako srdnatá feministka a bojovnice za práva osob LGBT+.
Když mluví o tom, že chce bojovat proti narůstajícímu fašismu a návratu "hodnot padesátých let", kdy ženy mohly jen mlčet, zní to sice přesvědčivě, avšak v kontextu dnešního "aktivizovaného" mainstreamu už dost předvídatelně. Podobné kampaně dávno před ní vedly zpěvačky Katy Perry i Beyoncé a za feministku se prohlásila snad každá popová interpretka. Jediná zajímavá otázka, kterou tak dokument může zodpovědět, je, proč to Taylor Swift trvalo tak dlouho.
Opožděné probuzení
V úvodu filmu zpěvačka listuje deníkem, který si psala jako náctiletá, a pak povzdechne: "Samozřejmě že nejsem v žádném ohledu dokonalá, ale můj kodex tehdy i dnes je, že jsem chtěla být považována za dobrého člověka."
Když v útlém věku rozjela pěveckou kariéru - první velký hit měla jako šestnáctiletá -, patřila k ní image nekonfliktní country hvězdy. Média ji překřtila na "americké zlatíčko" a konzervativci ji přijali za svou hvězdu, která s akustickou kytarou zastavila hitparádovou vlnu hip hopu a elektronické hudby. Když v roce 2017 vydala album Reputation, konspirační servery napojené na takzvanou alt-right scénu dokonce vykládaly její texty jako volání do boje proti útlaku bílých Američanů.
"Stala jsem se osobou, kterou všichni chtěli, abych se stala," komentuje Swift své vyrůstání v záři reflektorů, a dokonce mluví o "třinácti letech nepochopení".
Hudebně své konzervativní kořeny definitivně odhodila před šesti lety na desce nazvané 1989, silně ovlivněné synth-popem i rapem. Hodnou holkou, která se neplete do politiky, ale přestala být až na podzim 2018, kdy před doplňujícími volbami do amerického Senátu a Kongresu podpořila dva kandidáty tamních demokratů. Důvodem bylo i to, že kandidovali proti konzervativcům prosazujícím protipotratové zákony.
K probuzení Taylor Swift přispěl i soudní spor s dýdžejem z rozhlasové stanice, který ji ve studiu osahával. Zažalovala ho za sexuální obtěžování, soud se ale táhl roky, a byť ho zpěvačka v roce 2017 vyhrála, z tahanice zůstala zvláštní pachuť. "Tady bylo sedm svědků, kteří to viděli. Co ale mají dělat ženy, které někdo znásilní a je to slovo proti slovu?" popisuje v Miss Americana bod zlomu, kdy se rozhodla přestat mlčet.
Manažeři ji na schůzi přesvědčují, aby si politické názory nechala pro sebe a "neodrazovala 50 procent diváků, kteří si kupují lístky na její show". Taylor Swift si ale stojí za svým. Scénka, v níž poslouchá, že Bing Crosby nebo Frank Sinatra do své hudby politiku nemíchali, přesto působí skoro zinscenovaně.
Ne snad že by zpěvačka neříkala důležité věci, ale její opakované odhodlání udělat "tu správnou věc" už za polovinou filmu začne působit maličko unavujícím dojmem. A angažovanost nakonec vyznívá stejně naivně, jako když Taylor Swift zpívala o svém zlomeném srdci.
Zničující perfekcionismus
Film Miss Americana má naštěstí ještě osobnější linku. "Musím zapracovat na svém výrazu. Vypadám, že mám zlý obličej, i když se o to nesnažím. Vypadám, že bych mohla slíznout pár facek," komentuje Swift záběry z právě natáčeného klipu.
"Vypadá to sebevědomě a silně," uklidňuje ji nešťastný režisér Dave Meyers. Zpěvačka ale jako by ho neslyšela. Pokračuje v sebenenávistné tirádě, kde se mimo jiné popíše jako "poslední nosorožec na útěku".
Scéna ze závěrečné třetiny snímku má podtrhnout zpěvaččin perfekcionismus, slouží ale také jako komentář k tomu, jak sláva mění člověka - místo toho, aby osvobozovala, ho ještě více vrhá do pochybností nad sebou samým. O chvíli později Taylor Swift říká: "Přála bych si nemít ten pocit, že někde existuje nějaká moje lepší verze. Takhle se cítím pořád." Jednomu jí začne být až líto, i když ví, že bez tohoto přístupu by se nikdy nestala slavnou.
Jinde zpěvačka přiznává problémy s poruchou přijímání potravy a zrůdným ideálem vyhublé ženské krásy, který sama několik let naplňovala hladovkami a cvičením. Směřovala k dokonalosti za každou cenu, aby nakonec zjistila, že to jsou jen šablony, které jí do hlavy vložili jiní. "Jsem tak šťastná," křičí na záběrech při přejímání další ceny, ale je vidět, že je to jen maska, kterou nasadila, aby byli druzí spokojení.
Taylor Swift ve snímku mluví také o tom, jak dlouhé roky žila z pochvaly a uznání. To se v jeden okamžik muselo zhroutit - nikdo se nemůže zavděčit všem. Když jí její tisková mluvčí v prosinci 2017 volá, že nové album není nominované na Grammy, Taylor Swift se z toho v záběru domácí kamery rozpláče. "Příště musíme natočit lepší desku," hlesne. Někomu, kdo má doma už deset sošek a dalších dvacet nominací, by to mohlo být jedno, zjevně ale není.
Svá životní prozření zpěvačka převrací do obecnějších feministických pravd - žena má ve společnosti podřadnou roli, chce se po ní, aby za každou cenu mlčela a nic mužům nekomplikovala. Uvědomění si, že od některých tlaků se lze osvobodit, Taylor Swift do jisté míry pomohlo najít novou, šťastnější tvář. Nebo to alespoň má být finále filmu.
Realita je samozřejmě komplikovanější. Miss Americana už nezachycuje zpěvaččin právní boj s majitelem vydavatelství Big Machine, který si nárokuje práva na veškerou její diskografii, nebo nedávný návrat rakoviny u její matky, s níž má Taylor Swift - a ve filmu je to vidět - úzký vztah.
Kde jsem ve skutečnosti
Taylor Swift před kamerou mluví také o tom, že popové hvězdy musí mít jednu svébytnou vlastnost, díky níž získají fanoušky. U ní je to prý "schopnost vyprávět příběhy". Má tím na mysli tříminutová rozchodová dramata ze svých balad, z nichž vždy vyšla jako ta, kdo zaslouží lítost.
Totéž se dá aplikovat na dokument Miss Americana. Ten také konstruuje příběh o ženě, která "dokáže naplno využít moc svého hlasu" - jak zní reklamní slogan filmu - a nijak si to nehodlá komplikovat.
Zpěvačka mluví o tom, že nemá, komu by se svěřila s problémy, zároveň ale před kamerou vystupují její matka, nejlepší kamarádka a všeobecně se ví, že už přes tři roky randí s anglickým hercem Joem Alwynem, kterému věnovala optimistické písně poslední desky Lover. A dost zvláštní je i to, že "osvobozená" Taylor Swift teď točí písničky, jako je třeba naprosto otřesný žvýkačkový singl Me!. Zní přesně jako skladba, jež se má zalíbit úplně každému.
Taylor Swift dokonale ovládá umění mediální manipulace a díky němu se tak dlouho drží na čele hitparád. Pořád je ale někým, u koho i upřímnost působí dojmem PR triku. Ani důmyslně sestříhaná koláž rozhovorů, domácích videí a útržků z médií nemůže zakrýt jistou vykalkulovanost její image. Miss Americana bohužel obsahuje jen hrstku momentů, kdy se pod všemi příběhy o výjimečnosti a prozření zjeví její skutečná tvář.
